V dnešním „profilu majitele“ vám blíže představíme ženu, která si dostihový sport vyzkoušela rovněž z koňského hřbetu. Karin Slezáčková je s dostihy spjata už od útlého dětství skrze svého otce, dostihy jezdila jako amatérka a později se stala nejen majitelkou dostihové stáje, ale i chovatelkou plnokrevníků. Patří tedy mezi hrstku majitelů, kteří znají dostihový sport ze všech jeho oblastí. 

Rodina s velkými dostihovými kořeny
Rodina Koskových, jak se paní Karin jmenovala za svobodna, byla rodinou koňařů. „Doma jsme vždycky měli koně,“ vypráví,“ jako tříletá nebo čtyřletá jsem už seděla na poníkovi. A později jsem jezdila drezuru a parkur.“ Její otec byl sice povoláním zubař, ale byl velmi zapálený pro dostihový sport a dokázal se v něm uplatnit. „Tatínek jezdil jako amatérský jezdec dostihy a dokonce byl ve Velké pardubické v roce 1951 pátý s Atomem II. Tehdy byl v dostihové stáji v Piešťanech, kde se zasloužil o založení dostihové dráhy. A to samé se mu povedlo později v Brumově - Bylnici, kde vybudoval dostihovou dráhu. Každý rok se tu konaly dostihy, a přestože to byla provinční dráha, mohli tu závodit i koně evidovaní u státního závodiště.“

Slečna Karin následovala svého otce a začala také jezdit dostihy. „Tatínek koupil v Topolčiankách tři koně a se dvěma z nich jsem pak jezdila na Moravě dostihy. S Figarem jsem se dokonce stala šampionem mezi amatérskými jezdci na proutěných překážkách a v rovinovém šampionátu amatérů jsem byla třetí. To jsem jezdila klisnu Olicii.“

Figaro znovu na scéně 

Karin Kosková chtěla začít už tehdy chovat koně, ale nenašla pro tento svůj záměr u tatínka pochopení. Absolvovala úspěšně vysokou školu veterinární a na čas pro ni dostihové prostředí skončilo. „Pak tatínek zemřel a já jsem po něm zdědila klisnu. A to byl vlastně začátek mého chovatelství.“ Nedlouho poté se ještě stala paní doktorka majitelkou Abadovy dcery Lunarie z matky Lucasy pocházející z úspěšné napajedelské rodiny, kterou zakoupila z končícího JZD Čebín. „Lunarii jsem vlastnila 26 let. Odešla v roce 2016. Byla velmi vitální a ještě nedlouho předtím jsem na ní jezdila.“

V roce 1995 MVDr. Slezáčková zaregistrovala stáj Figaro pojmenovanou po koni, se kterým jako amatérská jezdkyně dosáhla největších úspěchů. „Na podzim předtím jsem jela do Pardubic na Velkou pardubickou a domluvili jsme se tam s Františkem Holčákem, že mi koupí koně. V Polsku mi vybral Buczacze. Byl to krásný a zajímavý kůň. Jedno oko měl modré a druhé hnědé.“ Hned v prvním roce své existence slavila majitelka dvě vítězství – nejprve v dostihu třetí kategorie v Praze a necelé tři měsíce později pak i o kategorii výše na stejné dráze. „Obě vítězství viděl na vlastní oči pouze manžel, já jsem u nich z pracovních důvodů nemohla být. Ale samozřejmě, že jsem měla velkou radost.“ Buczacz startoval za stáj Figaro ale jen jednu sezónu. Pro zranění na noze musela být jeho dostihová kariéra ukončena a byl prodaný.

Paní Slezáčková poté spojila síla s dalším majitelem majícím koně u Františka Holčáka a tak přišla na svět stáj Figaro – Brahal Zl. Moravce, kterou reprezentoval další polský odchovanec Sorell (Dameto). Pro novou stáj dokázal vyhrát dostih druhé kategorie v Topolčiankách. „Pak Sorell začal chodit krosy a došlo k rozsáhlému poškození šlachy hlubokého ohýbače, což znamenalo konec jeho kariéry.“

Vítězství Starfightera ve Slušovicích	Po jeho vítězství v jedničkové Ceně města Karlovy Vary	Třetí místo Starfightera v Baden Badenu

Dobrého koně si odchovám sama

Paní doktorka chtěla ale v provozu vlastní dostihové stáje pokračovat. „Přemýšlela jsem, kde seženu dobrého dostihového koně. Nemohla jsem dávat za nákup koní tisíce na dražbách v Anglii nebo v Irsku. A tak jsem si řekla, že si takového koně odchovám. Navíc jsem si v Německu vyhlédla mladého plemeníka Lomitase, který se mi moc líbil.“ Chovatelský záměr se paní Slezáčkové povedl realizovat s nečekaně úspěšným výsledkem, protože u všech jedničkových koní stáje Figaro je uvedena jako chovatelka. „Kamarád si tehdy dovážel klisnu z Holandska, která byla březí. Nabídl mi, že bych si mohla vzít hříbě, které se mělo narodit. Byla to Silver Heart.“

Silver Heart (Learn By Heart) jako dvouletá a tříletá patřila ke špičkovým klisnám. Po třetích místech v Ceně trojročných kobýl a v Ceně Hřebčína Napajedla byla logicky směřována do Oaks. To ale nakonec mělo pro majitelku hořkou příchuť. „V první zatáčce ji soupeři skřípli a spadla. A z nepříjemného zážitku se Silver Heart vzpamatovala vlastně až za rok, kdy získala své další vítězství.“

Silver Heart se ale později stala matkou nejen jedničkové klisny Silver Flag (Jape), ale především Starfightera (Varadar), který kromě jiných úspěchů přinesl své majitelce a chovatelce v jedné osobě v sezóně 2011 vítězství v dostihu první kategorie. Stalo se tak v Ceně města Karlovy Vary – Memoriálu Josefa Dolejšího, kde ho vedl Milan Zatloukal. Do dostihu ho výborně připravil trenér Jan Demele.

„Mým cílem bylo odchovat jednoho hřebce, ale to se mi povedlo až později,“ vzomíná MVDr. Slezáčková. „Když se narodil Starfighter, tak se mi splnil sen. Všichni koně byli odchováni u pana doktora Kubíčka. A byli dobře odchováni.“ Zmínku si zaslouží také dcera Lomitase a Lunarie Langlade. „Bohužel to byla velmi náladová kobylka, ale i tak třikrát zvítězila. Dnes je jí 21 let a jedenáctým rokem na ní jezdí dcera.“

Radost ze všech koní

Na otázku, co jí jako majitelce stáje a chovatelce udělalo největší radost, paní doktorka bez zaváhání odpovídá: „Udělali mi radost všichni koně, kteří dokázali zvítězit. Nejcennějším vítězstvím samořejmě bylo Starfigterovo v Ceně města Karlovy Vary, ale velkou radost jsem také měla z jeho třetího místa na dráze v Baden-Badenu, kdy ho jezdil Eduard Pedroza. A velkou radost dělala i Silver Flag, která se ukázala velmi dobře jako dvouletá, kdy vyhrála hned při svém debutu a poté se umístila v Ceně Muscatite a Pardubické zimní královně. Proto jsem do ní jako do tříleté vkládala naděje, ale bohužel před Jarní cenou klisen si strhla kopytní škáru. Chtěla bych ale touto cestou poděkovat jezdcům, zejména Janu Rájovi a Milanu Zatloukalovi, kteří mi hodně pomohli. Milan Zatloukal vyhrál se Starfighterem jedničkový dostih v Karlových Varech a Jan Rája ho jezdil ve Velké jarní ceně a dovedl ho v ní, jakožto jednoho ze dvou českých odchovanců v poli, k výbornému druhému místu.“

Langlade	Silver Heart	Lunarie

S trenéry vždy zadobře

V současné době se hodně řeší vztahy trenér – majitel a nezřídka se stává, že koně putují z jednoho tréninkového střediska do druhého. „Já jsem měla vždy vztahy s trenéry dobré,“ říká paní Slezáčková. „Vlastně jsem nikdy koně nepřemísťovala kvůli nějaké nespokojenosti. Přesunovala jsem jen koně, kteří se zranili, anebo když trenéři končili s trénováním koní, jako tomu bylo v případě pánů Vraje a Machů. A dlouho už mám koně u Jana Demeleho, se kterým spolupracuji dodnes.“

Zde se sluší vysvětlit, že činnost dostihové stáje Figaro byla přerušena v sezóně 2013, kdy si Starfighter zlomil nohu. „Stalo se to nešťastnou náhodou v tréninku. Naštěstí mohl dál žít, nožička mu sice srostla křivě, ale mám ho u sebe a občas na něm jezdím. Máme doma stáj, louku a výběh. Zimu pak tráví Starfighter u Honzy Demeleho ve Slušovicích, protože nemám zateplenou stáj. Ale od jara, kdy vyroste tráva, je až do podzimu u nás. Mám velkou oporu v manželovi, který sice není koňař, ale moc mne podporuje.“

Adrenalinu je třeba

V letošní sezóně je po šesti letech v dostizích opět k vidění růžovočerný dres stáje Figaro. „Nějak mi ten dostihový adrenalin spojený se starty vlastního koně chyběl,“ přiznává majitelka. „A tak jsem se domluvila s Honzou Demelem, že nějakého koně pořídíme. Zakoupený byl čtyřletý Alfazive, který běhal i ve Francii. V tréninku chodí dobře, ale v dostizích se mu nějak moc nechce. Takže ta výhra zatím chybí…“

Nic bych neměnila

Koně provázejí paní Slezáčkovou i v profesním životě. Osmnáct let totiž působila jako úřední veterinářka na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem, kde vykonávala kontrolu dokladů a zdravotního stavu přepravovaných koní. „Za tu dobu jsem viděla spousty krásných koní a šampionů. Přes frankfurtské letiště byli například přepravování koně šejků z Dubaje do Anglie, nebo odtud létali koně do Hongkongu. A také jsem kontrolovala koně, který letěl do USA na Arlington Million. Měla jsem tedy velmi zajímavé povolání a rozhodně bych neměnila. Stejně jako jsem ráda za své aktivity v dostihovém sportu.“

Michaela Zemanová
Fotografie: Marcela Klingorová, Romana Nevěřilová a archiv MVDr. Slezáčkové

Předchozí díly seriálu Představujeme majitele v českém turfu:
Rostislav Šefraný
MUDr. Eva Nieslaniková
Hana Horčičková

• Předchozí
• Další