Tahle kapitolka se včera našemu „malému princi“ zalíbila mimořádně, rád bych se o ni s panem prezidentem podělil. Nakonec spousta lidí v naší malé zemi mezi prezidentem a králem nevidí velký rozdíl.

Na prvním asteroidu bydlel král. Oblečen v purpur a hermelín, seděl na velmi prostém, a přece majestátném trůně.

"A hleďme, poddaný," zvolal král, když uviděl malého prince.

A malý princ se ptal sám sebe: Jak mě může znát, když mě ještě nikdy neviděl?

Nevěděl, že králové vidí svět velice zjednodušen. Všichni lidé jsou pro ně poddaní.

"Pojď blíž, ať tě lépe vidím," řekl mu král a byl moc pyšný, že konečně někomu kraluje.

Malý princ se díval, kam si sednout, ale planeta byla celá zaplněna nádherným hermelínovým pláštěm. Zůstal tedy stát, a protože byl unaven, zívl.

"Zívat v přítomnosti krále se nesluší," řekl mu mocnář. Zakazuji ti to.

"Nemohu se udržet," odpověděl malý princ celý zmatený. "Byl jsem dlouho na cestě a nespal jsem…"

"Nařizuji ti tedy, abys zíval," řekl král. "Již celá léta jsem neviděl nikoho zívat. Je to pro mne něco nového. Tak jen zívej dál. Nařizuji ti to.""Teď se bojím…už nemohu…," odpověděl malý princ a po uši se začervenal.

"Hm, hm," odpověděl král. "Tak…tak ti nařizuji chvílemi zívat a chvílemi…" Trochu brebtal a zdál se pohněván.

Králi šlo o to, aby se uznávala jeho autorita. Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický mocnář. Ale byl také velký dobrák, a proto dával rozkazy rozumné.

"Kdybych nařídil," říkával, "kdybych nařídil generálovi, aby se proměnil v mořského ptáka, a on neuposlechl, nebyla by to vina generálova, ale moje."

"Mohu se posadit?" zeptal se nesměle malý princ.

"Nařizuji ti, aby ses posadil," odpověděl král a přitáhl si majestátně cíp svého hermelínového pláště.

Malý princ žasl. Planeta byla maličká. Nad čímpak mohl král vládnout?

"Vaše Veličenstvo," pravil, "prosím o prominutí, že se vás ptám…"

"Nařizuji ti, aby ses mě ptal," řekl honem král.

"Vaše Veličenstvo, čemu vládnete?"

"Všemu," odpověděl král velmi prostě.

"Všemu?"

Král rozvážně ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na hvězdy.

"Tomu všemu?"

"Ano, tomu všemu," odpověděl král.

Byl to totiž vladař nejen absolutistický, ale i vševládnoucí.

"A hvězdy vás poslouchají?"

"Ovšem," řekl mu král. "Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň."

Taková moc malého prince oslnila. Kdyby on ji měl, viděl by ne čtyřiačtyřicet, ale dvaasedmdesát, nebo dokonce sto či dvě stě západů slunce v týž den, aniž by musel posunout židli! A poněvadž mu bylo trochu smutno při pomyšlení na jeho malou, opuštěnou planetu, dodal si odvahy a požádal krále o jednu laskavost:

"Chtěl bych vidět západ slunce… Udělejte mi tu radost… Nařiďte slunci, aby zapadalo…"

"Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo aby psal tragédii, nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?"

"Vaše," odpověděl pevně malý princ.

"Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát," odvětil král. "Autorita záleží především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné."

"A co ten můj západ slunce?" připomněl mu malý princ, který nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal.

"Budeš mít svůj západ slunce. Vyžádám si ho. Ale poněvadž umím vládnout, počkám, a k tomu budou příznivé podmínky."

"A kdy to bude?" otázal se malý princ.

"Hm, hm!" odpověděl král a podíval se nejprve do tlustého kalendáře.

"Hm, hm, bude to…bude to dnes večer asi ve tři čtvrti na sedm. A uvidíš, jak jsou mé rozkazy přesně plněny."

Malý princ zívl.

Litoval, že přišel o západ slunce. A také se již trochu nudil.

"Nemám tady už co dělat," řekl králi. "Zase půjdu!"

"Neodcházej," zvolal král. Byl přece tak hrdý, že má poddaného. "Neodcházej, jmenuji tě ministrem!"

"A čeho?"

"Ministrem…ministrem spravedlnosti!"

"Ale vždyť není koho soudit!"

"To se neví," podotkl král. "Ještě jsem nevykonal objížďku po svém království. Jsem už hodně starý, nemám místo pro kočár a chůze mě unavuje."

"Ó! Ale já jsem už všechno viděl," řekl malý princ a nahnul se, aby se ještě jednou podíval na druhou stranu planety. "Tam na druhé straně také nikdo není…"

"Budeš tedy soudit sám sebe," odpověděl král. "To je to nejtěžší. Je to mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc."

"Jenže soudit sebe mohu kdekoliv. Na to nemusím bydlet tady."

"Hm, hm!" odvětil král. "Myslím, ze na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš jí vždy milost, abys ji ušetřil. Je tu jenom jedna."

"Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt," odpověděl malý princ, "a opravdu myslím, že odejdu."

"Ne," řekl král.

Ale malý princ dokončil přípravy a nechtěl už starého vladaře trápit: "Kdyby si Vaše Výsost přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohl by mi dát rozumný rozkaz. Mohl by mi například nařídit, abych se vzdálil, dříve než uplyne minuta. Zdá se mi, že podmínky jsou příznivé…"

Poněvadž král neodpovídal, malý princ nejprve zaváhal, potom si vzdychl a vydal se na cestu.

"Jmenuji tě svým vyslancem," volal za ním spěšně král. Tvářil se velice pánovitě.

Určitě, pane prezidente, svému krásnému malému klukovi také čtete pohádky. Na „Malého prince“ zřejmě ještě nedošlo, možné je, že tahle knížka ještě není v jeho knihovničce. Pro jistotu Vám ji věnuji. Má spoustu dalších zajímavých kapitol i pro nás dospělé. Ale pozor, děti takové to bezmyšlenkové čtení s jistotou poznají.

Petr Drahoš

• Předchozí
• Další