Žil byl jeden úspěšný žokej, říkejme mu třeba Honza, Jezdil ve v horku, jezdil v dešti, jezdil v plískanici, ani větry mu nevadily. Až jednou: popršelo a Honza si řekl, že je to kluzké a nebezpečné.

Předtím sice ani potom nikdo neuklouzl, natož aby spadl. A hned se našli ochotní, kteří Honzu podpořili. Bez ohledu na váhu i pohlaví, bez ohledu na zkušenosti se vydali na věž vysvětlit komisi, co má dělat. Tak se stal Honza skoro zástupcem i mluvčím zprvu kompaktní a odhodlané, pochvíli už ale řídnoucí skupiny stávkujících. Někteří se sice ani na dráhu nepodívali, ale proč by trhali partu, když to Honza navrhl. Tak se osm statečných sbalilo, vsedlo do aut a odjelo k domovům s vědomím, že v jednotě je síla. A Honza? Ten nevsedl do auta, ale vyšvihl se do koňského sedla a rozjel se vstříc dalším úspěchům a výdělku na chléb vezdejší a na své kamarády už ani nevzpomněl. A jednou dokonce i vyhrál na tom údajně velice nebezpečném terénu, který asi ale nebyl zase tak nebezpečný, když se na něj Honza vydal. A do sedel se vrátili i další, kteří zpočátku jezdit nechtěli nebo váhali, ale vidina nemalých pokut jim rozhodnutí usnadnila.

Nutno poznamenat, že k tomu přispěla a situaci zvládla dostihová komise, která se nenechala vydírat a nepopřela své původní rozhodnutí o způsobilosti dráhy a udělila patřičné (rekordní!) sankce za nesplnění sjednaných závazků. Velmi dobře a operativně zafungovali přítomní trenéři i majitelé. Stačila zmínka o budoucích pracovních a jezdeckých příležitostech a bylo po hrdinství. A pochvalu také zasluhují dívky, které za stávkující zaskočily a vedly si nadmíru úspěšně. Nedostalo se však na všechny trenéry, kteří hledali náhradu, s koňmi se vraceli domů bez startu a citelnou finanční ztrátou. Ale i ta je menší, než pocit zklamání a rozčarování z jezdců, kterým dávají práci. Nuž co, nevděk světem vládne! Jediné, co tato událost přinesla dobrého, je poznání. Kdo je loajální, kdo není, na koho se lze spolehnout a na koho nevsázet.

Konec dobrý a všechno dobré, říká se, všechny dostihy se odběhly bez jediného zranění jezdce i koně. Ale nepěkná skvrna na chování a jednání některých jezdců zůstane. Mnohým bude trenéry i majiteli odpuštěno, některým ne, mnohdy jen proto, že jezdců není dost. Ti pokutovaní se možná pokusí, doufejme, že marně, o nějaké dodatečné kroky a odvolání. Třeba i za cenu výmyslů nebo lží. Ale už nyní se postarali o událost, která se v našem dostihovém sportu dosud nestala, a věřme, že už nestane. Ani ti nejstarší účastníci dostihů, trenéři, majitelé, jezdci, publicisté i příznivci takové jednání nepamatují!

Těch osm „statečných“ si alespoň, na rozdíl od stávkokaze Honzy, zachovalo tvář a svým rozhodnutím dostáli. Nikdo z nich ale už nebude pro poctivé lidi okolo turfu osobnost, i kdyby vyhrál šampionát třeba desetkrát. A pokud mají k sobotní dráze výhrady, nemusí na ní jezdit ani v budoucnu. Může přece zase pršet, svítit slunce nebo foukat vítr. A když se to hodí, může vadit i bezvětří.

Kdeže se to vše událo? Kde jinde, než ve Slušovicích! V sobotu 17. září 2016.

Na základě názorů některých přítomných majitelů, chovatelů, trenérů, publicistů, jezdců i pořadatelů napsal Zdeněk Karlach 

• Předchozí
• Další