Autor Petr Malík zveřejnil na blogu krátce po vydání přihlášek na letošní klasické dostihy článek, v němž na základě počtu přihlášených koní českého chovu, a poté i dle účasti domácích koní v jedničkových dostizích, vyvozuje závěry na téma kvality českého chovu.

Protože se nám jeho článek zdál v lecčems k českému chovu nespravedlivý, rozhodli jsme se na něj reagovat.


Autor v článku srovnává počty českých odchovanců, uvádí procenta českých odchovanců v klasických a jedničkových dostizích a dochází k závěrům, které by se daly shrnout do rady - pokud chcete dobrého koně, nekupujte jej u nás.

Statistika je krásná věc, řekne spoustu věcí, ale vždy bychom při jejich posuzování měli mít na paměti slova Winstona Churchilla: "Věřím jen těm statistikám, které jsem sám zfalšoval," stejně jako další slavný citát: "Statistika je přesný součet nepřesných čísel."

Autor sice operuje s tím, že uvedená čísla jsou "naprosto jasnou a neúprosnou matematikou", ale v této matematice mu schází minimálně jedna proměnná, jeden velmi důležitý a podstatný údaj - pořizovací náklady či ceny. Bloodstock agenti a dražební společnosti si sice dávají do svých výkladních skříní úspěšné koně pořízené za babku, ale vedle nich je vždy hodně dlouhá řada těch, kteří stáli "majlant", ale na dráze neukázali nic. Platí to i u nás a v našem turfu. Ač poslední veřejně publikovaný údaj o cenách k nám nakupovaných koní je 3 roky starý, stojí za připomenutí. TURF Magazín tehdy publikoval rozsáhlou studii na téma importovaných koní, jejich úspěšnosti atd., věnoval se ale i cenám těchto koní. Ač veřejnou dražbou prošla a byla českým majitelem zakoupena jen část z tehdy zkoumaného souboru importů za 4 roky, průměrná cena importovaného koně dosáhla 446 tisíc korun. Můžeme spekulovat, kam se od té doby vydaly ceny, jak vysoko by průměrnou cenu "vytáhli" soukromě nakupovaní koně typu Blue Coral, Budapest, Leo Gali, Dick Morris, Miracle Match, Ivan Poddubny a řada dalších, stejně jako o kolik by ji snížili koně dovezení třeba z Polska, nicméně těžko můžeme očekávat, že by nějak výrazně změnili uvedenou průměrnou cenu. Cenu, která je nesrovnatelná s tím, za jaké ceny se prodávají ročci u nás.

Navíc, a to je další proměnná, která autorovi v oné neúprosné matematice chybí, dražba je svým způsobem výběrová záležitost - jednak určitý předvýběr s cílem minimalizovat náklady za placení poplatků za neprodejné koně provede už sám chovatel, zdaleka ne každá dražební společnosti přijme do dražby každého nabídnutého koně a pak přijde samotný výběr majitele. Srovnejte se selekcí, kterou do příchodu na dráhu projde český odchovanec. A to nezmiňujeme koně, koupené už s ukázanou výkonností. 

Co nám přijde jako naprosté nepochopení či úmyslné zavádění je autorova k odpovědi nabádající otázka "Půjdete si koupit zboží někam, kde máte tříprocentní šanci na úspěch?", Zmíněná tři procenta jsou podle autorových údajů podíl českých odchovanců, kterým se loni podařilo dostat se na tabuli v jedničkových dostizích, ze všech startovavších koní domácího chovu. Nemáme přesné statistiky, ale odhadem bychom si tipnuli, že zhruba stejný podíl mohou mít ročci z dejme tomu Book 3 říjnové dražby ročků v Newmarketu, kteří se umístili v black type dostizích. Všimli jste si ale někdy, že by někdo v Anglii spekuloval nad tím, proč by tam kupci měli chodit kupovat, když mají tak malou šanci na úspěch ve velkém dostihu? Jistě ne. Kupujících je na ní stále dost, kupujících, kteří hledají solidní koně za solidní ceny. Nikoho nenapadne je srovnávat s Galileovými produkty z elitních matek z Book 1, zkrátka je to jiná část trhu, ale stejně jako ta nejvyšší si zaslouží respekt. Jsou zde potomci plemeníků s nižšími připouštěcími taxami a matek, u nichž se to v první dvou generacích nehemží blacktype vítězi, ale stejně jako za oněmi "šlechtici" anglického plnokrevníka i za těmito stojí nemalá práce chovatele a i mezi nimi občas objeví výborný jedinec, který se probojuje do nejvyšších sfér. A zcela jistě je mezi nimi nespočet koní, kteří majitelům dělají radost úspěchy v menších dostizích, které autor do svého hledáčku nezahrnul, ale které jsou skutečnou podstatou dostihového sportu a to, čím by měl stále být - zábavou.

Podle našeho názoru autor zkrátka srovnává nesrovnatelné a na základě jím postavených statistik vyvozuje závěry, které podle našeho mínění jsou k českému chovu nespravedlivé. Nakonec podporou pro tento argument může být i výčet úspěšných koní a jejich chovatelů, které autor uvádí v závěru. Z něj vyplývá, že nejúspěšnějším chovatelem byl Jiří Trávníček, jehož tři odchovanci (stejný počet měla i Napajedla ale z vyššího počtu odchovanců) - Nidara, Honzik a Hyacint - se v jedničkách dokázali prosadit. Opět ale vezměme v potaz ceny, či v tomto případě pořizovaní náklady. Nidara je dcerou Kallista, který v sezóně, kdy připustil její matku, stál 2.500 euro, otcové Honzika a Hyacinta Orpen a Slicky stáli v té době 8.000 euro. Připočteme-li přepravu, ustájení v zahraničí atd. tak náklady na tyto české odchovance nebudou příliš odlišné od průměrné ceny importovaného koně a jak vidno, příliš odlišná není ani jejich výkonnost. Ono to samozřejmě takhle přímočaré není, ale je vůči českému chovu podstatně férovější srovnávat s celým souborem importů právě koně tohoto typu než celou českou populaci. Takoví koně jsou ale v českém chovu v menšině a všichni víme proč. Stejně jako jsou autoři tohoto komentáře jistě hůře placeni než jejich kolegové ve zmíněné Anglii, i ve zdejších dostizích se točí podstatně méně financí než ve vyspělých zemí a také tuzemští chovatelé operují s podstatně skromnějšími rozpočty. Neznamená to ale, že svou práci musejí zákonitě dělat hůř, než jejich zahraniční kolegové, jen pracují s jiným materiálem a v jiných podmínkách. Osobně se domníváme, že je spíše zázrak, že i za těchto podmínek se čeští odchovanci stále dokáží prosadit i v klasických dostizích a před všemi českými chovateli, kterým se to daří, je třeba smeknout. Stejně jako před majiteli, kteří při výběru z nabídky domácích chovatelů "nejdou do odchodu s vědomím, že kupují zboží druhé kategorie," ale přistupují ke koupi pragmaticky jako majitelé všude na světě - že vyšší cena sice zvyšuje šanci na získání mimořádného koně, ale že i v těch cenově nejnižších sférách se dá najít kůň, který nejen že udělá radost, ale i uspěje v těch nejvýznamnějších dostizích.


Jan Filla, Miloslav Vlček 

• Předchozí
• Další