Zatímco lidstvo s napětím sleduje boj o dobytí Marsu, v Čechách zuří boj o jednu docela maličkou hvězdičku (a to ještě v závorce). Nebývalý zájem o hvězdičku za sufixem koně, označující koně tuzemského chovu narozeného v zahraničí, začíná připomínat válečné tažení.

Galantní časy jsou dávno pryč, a tak se úsloví „Za vším hledej ženu“ transformovalo do pragmatického „Za vším hledej peníze“. Doba je zlá a obzvláště pro pořadatele dostihů je úkol sehnat dostatečné množství peněz nejen na výhry, ale i na majitelské prémie, opravdu nesnadný. Publikovaná a evidentně horkou jehlou šitá „chovatelská koncepce“ není podle mého názoru skutečnou koncepcí, jen úpravou poplatků, které ovšem trochu připomínají střílení od boku (diferenciace poplatků za hřebce a klisny je mírně řečeno zmatečná). Není k dispozici ani komplexní definice „českého chovu“, zatím se vše odvíjelo pouze od nejsnáze definovatelného statutu klisny – matky hříběte, což řeší i § 167 Dostihového řádu. Nechci bagatelizovat těžkou situaci našeho turfu a skomírajícího chovu, problémy českých chovatelů dost dobře znám, byla jsem s nimi v každodenním kontaktu dlouhých 33 let. Ale řešení, které navrhuje p.Drahoš v rozhovoru na serveru Dostihy.cz ze dne 14.1.2014, totiž zrušit status tuzemců u hříbat narozených v zahraničí při krátkodobém vývozu matky, mi připadá přinejmenším nevhodné (obzvláště s ohledem na případnou okamžitou aplikaci) a uváděné důvody neadekvátní. Tato záležitost by měla být předmětem diskuse. Z tohoto pohledu je nutno ocenit snahu p.Drahoše vyjádřit veřejně a jednoznačně své stanovisko jakožto pořadatele dostihů (když mnozí jiní se stejným názorem se omezují jen na reptání a víceméně anonymní výkřiky). Téma k diskusi je dáno, pokusím se tedy několika poznámkami do případné diskuse přispět.

O původu inkriminované hvězdičky cosi vím a s výjimkou posledních dvou let všechna „ohvězdičkovaná“ hříbata prošla mýma rukama, resp. databází plemenné knihy. V roce 1996, kdy naše plemenná kniha získala status „approved“, bylo nutno podřídit se celému komplexu podmínek a požadavků, které musí uznaná kniha splňovat. Jednou z podmínek je i pravidlo, že hříbě musí být zaregistrováno v zemi, kde se narodí, musí být pouze jeden základní záznam o jeho narození (v PK u matky), a to  v plemenné knize země, kde se hříbě narodilo. Samozřejmě i doklady koně musí být vystaveny v zemi narození a za jménem je uveden sufix této země. Je to záležitost, která je sledována a velmi přísně kontrolována Mezinárodním výborem pro plemenné knihy. Pokud si plemenná kniha chce udržet status „uznaná“, není radno tato ustanovení obcházet. Pro krátkodobý vývoz klisny do zahraničí na dobu 9 měsíců (na připuštění, popř.ohřebení) jsou stanovena velmi přísná pravidla daná Mezinárodní dohodou, závazná pro všechny uznané plemenné knihy. Hříbě, které se narodí při dočasném vývozu matky do zahraničí je pak do plemenné knihy země, v níž je matka hříběte trvale registrována, zavedeno jako import (z jiné PK). To, jak na takové hříbě pohlíží dále dostihová autorita, je už čistě záležitostí té které země. Aby bylo na první pohled zřejmé, že – ač narozeno v zahraničí – je hříbě považováno za koně tuzemského chovu, bylo rozhodnuto (podobně jako je tomu např. v Německu) uvádět za sufixem koně hvězdičku. Získání hvězdičky není samozřejmé, je nutno dodržet všechna předepsaná pravidla, především dodržení lhůty 9 měsíců vývozu u matky a doložení fyzické přítomnosti hříběte do konce roku narození. Řešila jsem i případy, kdy pro nedodržení některé ze stanovených podmínek nebyl status tuzemce hříběti přiznán. Proto se mě vždy poněkud dotýká, když někteří lidé dodržování pravidel ze strany JCČR zpochybňují, i když není nic jednoduššího, než si v dokladech podstatné skutečnosti ověřit. Je trochu podezřelé, když toto zpochybňují i chovatelé, kteří v nedávné době sami „hvězdičkové“ koně měli, plně využívali výhod s tím spojených a nyní volají po zrušení. Pokud se některému z těchto chovatelů podařilo v minulosti daná pravidla obejít, pak se jednalo o vědomý podvod a neoprávněně získané bonusy by měli vrátit. Ač je hvězdička záležitost „dostihová“, v tomto momentě ovlivňuje i plemennou knihu, protože ve chvíli, kdy bude zrušena, pokusy o podvody se  - jak bývá u nás zvykem - začnou množit a pracovník plemenné knihy nebude dělat nic jiného, než mnohdy vpravdě detektivním způsobem zjišťovat, zda deklarované výjezdy probíhaly lege artis či nikoliv.
  

 
U této příležitosti si vzpomínám na opačný extrém z loňského podzimu. Tehdy jeden chovatel atakoval JCČR, který odmítal uznat status tuzemce jeho hříběti. Z důvodu „nedostatečné kvality poskytovaných služeb spojených s připouštěním a odchovem u nás“ přesunul své klisny dlouhodobě do Francie a byl velmi rozčarován, ba přímo dotčen, že klisny nemohou být vedeny jako české.

Ještě pár poznámek k argumentům, uváděným ve výše zmíněném rozhovoru. Ráda bych se mýlila, ale mám pocit, že celé tažení je namířeno hlavně proti koním DS Pegas. Ti nejsou sice ani zdaleka jediní „hvězdičkoví“, nicméně jsou nejúspěšnější, a proto je na ně nejvíc vidět. Klisny na připouštění do zahraničí však posílají i mnozí další chovatelé (ti, které p. Drahoš označuje jako „chovatele fyzicky působící v tuzemském chovu“), výjimkou nejsou ani chovatelé s jen několika málo klisnami (namátkou např. – K+K Metal, MUDr.Hulínský, Stanislav Popelka a další ). Domnívám se, že vyhledávání dostupných kvalitních hřebců v zahraničí je skutečnost pozitivní, která by se měla podporovat a obzvláště u malých chovatelů je třeba ocenit odvahu, se kterou se do tohoto rizika pustili. Ať už je koncepce jakákoliv, cílem by mělo vždy být zvyšování kvality. Nebude omezení připouštění u zahraničních hřebců nakonec pro náš chov kontraproduktivní? Argumenty o klíčovém prenatálním a hříběcím vývoji, realizovaném zahraničními chovateli, trochu pokulhávají, když si uvědomíme, do kterých destinací naši chovatelé klisny posílají. Nejsou to jen Francie a Irsko, kde podmínky chovu A 1/1 jsou i díky klimatickým poměrům nesrovnatelně lepší než u nás. Další významnou destinací je Německo, kam jsou klisny posílány především za zajímavými hřebci. Nezanedbatelné je však i Polsko, kde jsou podmínky pro chov určitě srovnatelné alespoň s některými našimi chovy. V minulosti byly klisny posílány dokonce i na Slovensko či do Rakouska –  v těchto případech je vliv na hříbě zcela zanedbatelný. Podle mých zkušeností doba, kterou klisna (vysoko březí a posléze s hříbětem) stráví v zahraničí, většinou nepřesáhne půl roku. I z finančních důvodů chovatelé pobyt klisen v zahraničí omezují na dobu nezbytně nutnou k ohřebení a následnému zabřeznutí. Není to, že se hříbata narozená v zahraničí jeví jako kvalitnější, způsobeno hlavně vyšší kvalitou jejich rodičů? Myslím, že je logické, když chovatelé posílají do zahraničí ke kvalitnímu hřebci ty nejlepší klisny, které mají k dispozici. Rozhodnutí přestat tato hříbata brát jako součást našeho chovu by vedlo vlastně k diskriminaci toho lepšího, co zde máme. Samozřejmě, že pravidlo musí být co nejobecnější, postihující všechny případy a všechny destinace. Při kácení tohoto lesa budou lítat třísky, inu tak to bývá. Už teď je mi ale líto těch, kterým záměr tak docela nevyšel, mám na mysli třeba následující případ: Tuzemská klisna březí po tuzemském plemeníkovi se ohřebí v zahraničí,  z připouštění v zahraničí nezabřezne, vrátí se domů prázdná, leč s hříbětem čistě tuzemského původu, které je však obtěžkáno nepříjemným sufixem. Jelikož každý pokus o vybočení z řady musí být po zásluze potrestán, na majitelské prémie není nárok. Když to doženeme ad absurdum, mohou se objevit i úvahy, zda by se neměly postihovat (= trestat) i případy, kdy byla klisna připuštěna v zahraničí, i když se hříbě z tohoto připuštění narodilo v ČR. Je-li ještě ke všemu hříbě odchováno třeba na bezkonkurenčních pastvinách v Krabčicích, je to kombinace hodná rovněž postihu, ne?  Pokud by se však nová pravidla neměla aplikovat plošně, nezávidím tomu, kdo bude určovat – ty ano, ty ne... Ono i případné ustanovení o tom, že  hříbata „se sufixem CZE“ nesmí opustit rodnou hroudu „na delší než určenou dobu“ má své záludnosti a různá úskalí.

Nedokážu si dost dobře představit, kdo tenhle rébus rozlouskne, jediný, kdo mě napadá, je Rákosníček.  Ti, kteří někdy sledují se svými dětmi či vnoučaty Večerníček, si možná vzpomenou na jednu epizodu z řady Rákosníček a hvězdy. Vykutálený skřítek Rákosníček, obyvatel malého rybníčku, zatouží mít vlastní hvězdu. Je mu řečeno, že může mít jedině nějakou bezvýznamnou, malou a lehkou. Tak se vypraví na oblohu, kde přebírá hvězdy, háže je na váhu a mumlá : „Žádná maličká, žádná lehoučká, jak bych to jen vošvindloval, vošvindloval, vošvindloval.....“

Věra Plachá, důchodce
Pozn. redakce - Autorka vedla v letech 1979 - 2011 Českou, dříve Československou Plemennou knihu anglického plnokrevníka

• Předchozí
• Další