V článku o linii Caro mě zaujala tato úvodní část: „Zakladatel linie bělouš Caro může být zajímavým příspěvkem do debaty na téma spojování jedinců rozličných distančních optim. Proklamaci, že genetika není aritmetika a že spojení sprintera a ultravytrvalce málokdy dá koně s optimem uprostřed těchto distancí, právě Caro úspěšně naboural."

"Jeho otec Fortino (uváděný často i jako Fortino II), vyhrál jako dvouletý a tříletý 8 startů na tratích od 800 do 1400 metrů, přičemž nejlépe mu seděla distance 1000 metrů, naopak matka Chambord vyhrála poprvé jako tříletá dostih na 3200 metrů, jednou vyhrála na 2000 metrů a dvakrát na 2800 metrů. Její dostihový projev plně odpovídal klisnině rodokmenu - otcem byl vítěz Saint Leger Chamossaire, mateřským otcem další vítěz nejdelší klasiky Solario.“

Zaujala mně zejména proto, že jsem si vzpomněl na věty z publikace The Functional development of the Thoroughbred (Franco Varola, 1980, J. A. Allen & Co. Ltd., Londýn, česky Funkční vývoj plnokrevníka,1984, Turf klub SSM ve spolupráci s GŘ Státních plemenářských podniků Praha) o hřebci Caro:
„Tento hřebec je výsledkem použití metody podílů v přípravě připařovacího plánu, jehož cílem bylo vyvážit převážně stout vlivy v pedigree matky brilliant vlivy v pedigree vybraného plemeníka, spolu s využitím hybridního kontrastu techniky outcrossu. Z těchto důvodů byl z mnohých dostupných plemeníků linie Nearco – Nasrullah vybrán právě Fortino II.“

Je zřejmé, že Caro byl výsledkem matematických úvah (zmíněná metoda je čistá matematika založená na hlubokých znalostech vývoje plnokrevníka) a že byl úspěšným výsledkem, svědčí i zmíněný článek na těchto stránkách, když i po čtyřech generacích je u této linie o čem psát, zatímco po jiných nasrullahovských liniích – v oné době mnohem vlídněji přijímaných - se slehla zem. Takže – možná je genetika opravdu matematika. Ale rozhodně to není aritmetika. Učme se matematiku!

Pavel Viceník

• Předchozí
• Další