V pátek proběhl na Mendelově Univerzitě v Brně seminář na téma Aktuální problémy chovu a šlechtění koní v České republice. Měl jsem tu čest tam přednést svůj příspěvek, který myslím, že by pro Vás mohl být zajímavý.

Milé dámy, vážení pánové,

Byl jsem požádán, zda bych na tomto semináři nepřednesl nějaký příspěvek týkající se chovu anglického plnokrevníka u nás. Nabízela se řada témat, ale nakonec jsem se rozhodl pro téma Vývoj chovu anglického plnokrevníka v České republice po listopadu 1989. Mimo jiné i proto, že rostou a přicházejí nové generace majitelů ale i chovatelů, kteří se dostihovým sportem zabývají relativně krátkou dobu a takové ohlédnutí do nedávné historie pro ně může být zajímavé, ale hlavně z toho důvodu, že pohled na vývoj, jakým chov plnokrevníka u nás prošel, nám pomůže zodpovědět mnohé aktuální otázky a pochopit současný stav.



Nejprve se podívejme na vývoj počtu připuštěných chovných klisen. Graf ukazuje nejen vývoj v polistopadovém období, ale i v letech před ním, která jsou z dnešního pohledu velmi zajímavá. Jen dodejme, že data z let 1985 - 1991 zahrnují i klisny působící na Slovensku v tehdy ještě společném státě. Na grafu je dobře vidět, že 80. léta byla obdobím nevídaného rozvoje chovu plnokrevníka u nás a počty chovných klisen rostly vysokým tempem. Za tímto rozvojem nestála tvorba nových hřebčínů, ale aktivity tehdejších zemědělských podniků - Jednotných zemědělských družstev a Státních statků. Snaha udržet mladé lidi na venkově vedla tehdy k podpoře veškerých aktivit kolem koní včetně chovu anglického plnokrevníka, koní se nedostávalo a při omezených možnostech importu koní ze zahraničí domácí chov rychle rostl. Nicméně právě tento ohromný rozvoj, svým způsobem uměle vyvolaný, byl jednou z příčin výrazného poklesu počátkem 90. let. Nemalá část tehdejších chovatelů z řad JZD a Státních statků postupně ukončila svou existenci a jen část se transformovala na nové podniky. Ale ještě větší část v období před transformací či na jejím počátku ukončila veškeré aktivity na poli chovu plnokrevníka, který byl ve většině těchto podniků velice ztrátový. Zmizela celá řada opor tehdejšího chovu a jejich nahrazení novými chovateli, ať již z řad bývalých zaměstnanců a vedoucích chovů, kterým se podařilo bývalé chovu zprivatizovat, či zcela novými chovateli, kteří si mohli splnit dlouholeté sny až po nové majitele, kteří se postupem času, když jejich klisny ukončily kariéru, stali i chovateli, nedokázalo vyrovnat úbytek daný koncem řady tradičních i ne až tak tradičních chovů.

Přesto český chov ukázal nečekaně vysokou životaschopnost. Jak je vidět na grafu, v roce 1993 už začal počet připuštěných klisen růst a během dvou let vzrostl o zhruba 200 klisen na úroveň kolem 700 - 750 klisen, na které vydržel několik let. Pokud si vzpomeneme na všechna úskalí, jakými v polovině 90. let český turf procházel - od krachu tehdejšího vlastníka chuchelského závodiště, který vedl k zastavení provozu na hlavní dráze v naší zemi až po nikoliv zanedbatelný podíl výher, které majitelům nikdy nebyly vyplaceny, je s podivem, že se chov plnokrevníka dokázal v takové atmosféře rozvíjet.  

Od roku 2000 pak můžeme sledovat kontinuální pokles počtu připouštěných klisen, pokračující prakticky dodnes. Všimněte si ale období mezi lety 2005 - 2008, kdy se pokles zastavil a dokonce počet matek v chovu vzrostl. Nejsem schopen své tvrzení empiricky dokázat, ale myslím si, že to byla reakce na to, co osobně nazývám “Rainbows for Life faktor” - vlnu úspěchů českého chovu, danou z velké části právě příchodem Rainbows for Lifa do našeho chovu, respektive skvělými výsledky jeho prvních potomků. V roce 2004 měl Rainbows for Life na dráze první tříleté českého chovu, mezi kterými nechyběl dvouletý šampión Monolit, následující sezónu vyhrála Ready for Life České derby, Oaks i Saint Leger. Ready for Life byla prvním vítězem derby domácího chovu po deseti letech, stejný rok navíc Veto vyhrál Velkou jarní cenu a koním českého chovu se podařilo získat 4 klasické dostihy, což byla skutečnost, ve kterou po předešlých letech málokdo věřil, že ještě někdy nastane. Zkrátka byla to léta plná optimismu, který se odrazil i v chovatelské veřejnosti.

Pokud Vám to připadá přehnané, podívejme se na jinou tabulku - vývoj počtu importovaných koní. Import koní ze zahraničí měl a má na český chov obrovský vliv i z toho důvodu, že většinu importovaných koní tvoří koně dovezení pro dostihové účely a počet koní v tréninku byl až donedávna u nás velmi stabilní. Tudíž o co více se dovezlo importovaných koní, o to menší zájem byl o koně domácích chovatelů.

Někdy na přelomu tisíciletí jsem byl na jedné tiskové konferenci dotázán na svůj názor na další vývoj českého chovu. Tehdy jsem prohlásil, bláhový, že si myslím, že pokud se českému chovu podařilo přežít přechod z plánované ekonomiky k tržní na začátku 90. let i nástup importů v druhé polovině 90. let, má to nejhorší za sebou. Mýlil jsem se. Český chov čekalo ještě několik možná ještě těžších zkoušek, z nichž tou první byl vstup naší země do Evropské unie v květnu 2004. Vstupem do tohoto prostoru padla celá řada překážek znesnadňujících import koní včetně třeba karantén což vedlo k obrovskému boomu v importu koní. Graf znázorňující vývoj počtu dovezených koní to krásně ukazuje -  právě v letech 2004 a 2005 došlo k nejvyššímu nárůstu počtu dovezených koní v novodobé historii a počet importů se od té doby posunul o úroveň výš.
 

Tento údaj nám také pomůže mnohem více ocenit onen “Rainbows for Life faktor” a nárůst, byť na grafu nijak výrazný, počtu připuštěných plnokrevných klisen v letech 2006 - 2008. Po tak rapidním nárůstu počtu importovaných koní bychom spíše čekali výrazný útlum domácího chovu, ten však díky tehdejším úspěchům našich odchovanců nenastal.

Přišel ale později a podílelo se na něm hned několik faktorů. Od rostoucí úspěšnosti importovaných koní, která snižovala důvěru v domácí odchovance, přes polskou krizi, kvůli které k nám přišla dlouhá řada koní polského chovu, pronajímaných i jen za procenta z vyběhaných dotací, až po globální ekonomické ochlazení, které nejprve snížilo ceny koní v zahraničí a následně postihlo i naši ekonomiku a s jistým zpožděním i náš turf. Zřejmě právě rostoucí problémy s financováním českých dostihů, na které nejtvrději dopadla změna sázkového zákona, kvůli níž turf přichází každoročně o několik miliónů korun, byla jednou z příčin, proč tak výrazně poklesl počet chovných klisen v loňském roce. Proto je letošní nárůst, první po řadě let, velmi nečekanou a a o to pozitivnější zprávou. A není ani tak podstatné, jaké klisny se na tomto zvýšení podíleli, jako to, že nárůst můžeme brát jako návrat, byť velmi opatrný, optimismu do českého chovu. K úvodnímu grafu jen jednu poznámku - jistě jste si všimli, že údaj z letošního roku je uveden jinou barvou, jedná se totiž zatím o předběžné číslo, které by se mělo ještě zvýšit po nahlášení všech klisen.

Zatím jsme se zabývali jen vývojem početních stavů, ale majitele - potenciální kupující českých koní - zajímá hlavně výkonnost. Existuje řada dat, srovnávajících koně českého chovu s importy, jejich úspěšnost v klasických dostizích, všech jedničkách atd. Nemám taková srovnání rád, protože v nich vždy chybí jedna věc, jeden faktor. Cena. Ačkoliv nikoho nenapadne srovnávat výsledky plemeníka Galilea třeba s napajedelským Egertonem, při hodnocení domácích odchovanců něco podobného děláme neustále. Stále srovnáváme výběrovou skupinu koní (a tou rozhodně koně k nám importovaní jsou) s celou domácí populací. Koně zakoupení na dražbách projdou několikerým výběrem, než se k nám dostanou, domácí populace se na dráhu dostává téměř celá. A náklady, za jaké jsou odchováváni domácí koně - od připouštěcích poplatků, přes pořizovací ceny matek až po vlastní odchov, jsou výrazně nižší než průměrná cena, za kterou jsou k nám koně kupováni. Připomenul bych jeden údaj, byť není zrovna nejaktuálnější, ale stojí za zopakování. Když jsem před třemi lety pro článek v TURF Magazínu zkoumal ceny, za jaké se k nám koně vozí, dosáhla průměrná cena koní, koupených na veřejných dražbách, hodnoty necelých 450 tisíc korun.

I to je jeden z důvodů, proč je k českému chovu nespravedlivé srovnávat je s importovanými koňmi, ale hlavně chci říci, že, i kdybychom se sebevíc snažili, nenajdeme měřítko, podle kterého bychom mohli objektivně zhodnotit, jak se vyvíjí kvalita koní českého chovu. Srovnávání s importy je zatíženo navíc další chybou, kterou představuje nepopiratelný růst kvality importovaných koní. A jelikož i přesto jsou koně jako letos Love Me či Aztek schopní v takové konkurenci uspět, nemůžeme tvrdit, že by kvalita českého chovu klesala. I bezprecedentní úspěch Stormy Jaila ve Francii by nás měl odrazovat od úvah o poklesu kvality domácích odchovanců. Naopak.

Mohu nabídnout jen graf, který jsem před dvěma lety publikoval na stránkách Fitmin & TURF Magazínu a nyní aktualizoval o nová data. Je jím vývoj průměrného výdělku odchovanců českých chovatelů v porovnání s koňmi zahraničních chovatelů v ČR na rovině v letech 1997 - 2014.  




Červená linka ukazuje výsledky koní zahraničních chovatelů, modrá domácích. Je na nich jasně vidět podstatný rozdíl, který jistě nikoho nepřekvapí, pokud ale přidáme lineární spojnice trendu k oběma křivkám, zjistíme, že se nejen nevzdalují, ale naopak přibližují. I tato data jsou zatížena určitou chybou - například tím, že berou v potaz jen výsledky v ČR a nezahrnují zisky ze zahraničních drah, které jsou realizovány především importovanými koňmi. Nicméně jak ukazují letošní triumfy Renny Storma v dostihu o 52.000 euro ve Francii či vítězství Love Me ve Slovenském derby, nejsou ani výhry v zahraničí výlučnou záležitostí importů. A pak jsou data zatížena i tím, že část cen českých dostihů je vyhrazena jen koním domácího chovu. To ale spíše ovlivňuje absolutní hodnoty a neprojeví se to na trendu, neboť k žádné výrazné změně v tomto ohledu v posledních letech nedošlo a majitelské prémie do těchto zisků započítány nejsou.

Tím se dostáváme k současnému stavu českého chovu. Po čtvrtstoletí svobodného vývoje vykazuje jeho struktura znaky standardních chovů. Zatímco v předlistopadových dobách byl chov doménou velkých chovatelů, majících početná stáda, nyní je většina klisen v majetku drobných chovatelů. Jak ale ukazuje srovnání se současným stavem u našeho nejbližšího souseda s vyspělých chovem plnokrevníka - Německem, struktura našich chovatelů podle počtu klisen se od německých reálií prakticky neliší, možná Vás překvapí, jak jsou si v tomto směru oba chovy podobné. Stejně jako u nás i v Německu má většina chovatelů jen jednu chovnou klisnu a i podíl chovatelů s více jak 10 klisnami v chovu je v obou zemích prakticky totožný.

Oproti Německu vykazuje ale náš chov podstatně vyšší počet plemeníků v poměru k počtu chovných klisen, což je skutečnost, která znesnadňuje prověření zdejších plemeníků. Ale ani to není až tak výjimečná věc. Například v USA loni téměř 60% ze všech tamních hřebců připustilo méně než 10 klisen.

I tato data mne utvrzují v osobním přesvědčení, že ponechání přirozenému vývoji je, a nejen u plemeníků, pro chov podstatně prospěšnější než zavádění různých administrativních překážek pro “nežádoucí” chovný materiál a stanovování různých selekčních kritérií. Selekci by si měli hlídat samotní chovatelé, nesoucí současné i budoucí náklady svých rozhodnutí. Nakonec nejlepším příkladem budiž praxe - nejlépe hodnocený český odchovanec v průběžném handicapu, vítěz Velké ceny českého turfu a Ceny prezidenta republiky Aztek, je nejen synem Moonjaze, plemeníka, kterého by aktuálně platná legislativa nejraději vytlačila z chovu kvůli absenci blacktype výkonnosti, ale totéž se týká i Aztekova mateřského otce Scatera. Jak otec tak i mateřský otec nikdy nepatřili k nadprůměrně využívaným plemeníkům, zvláště o otcově chovné třídě toho mnoho nevíme, ale jak vidno, nijak to nebrání kvalifikovanému chovateli, aby jejich kombinací a využitím kvalitní rodiny ve svém chovu po těchto plemenících odchoval špičkového koně.

Závěr:

Český chov v uplynulém čtvrtstoletí překonal hned několik hrozeb, od přechodu k tržnímu hospodářství, přes první úspěchy importů, boom dovozu koní po vstupu naší země do EU i dovoz extrémně laciných polských koní v době tamní krize. Nedá se říci, že by jej všechny tyto bitvy neoslabily, ale letošní malé injekce optimismu v podobě výsledků na dráze i opětovného růstu zájmu o chovu ukazují, že je to organismus stále životaschopný. Nepochybně jej čekají další těžké zkoušky v budoucnu, tou největší zřejmě bude další vývoj financování českých dostihů. Proto bych se přimlouval, aby se zodpovědní soustředili hlavně na řešení tohoto problému a nikoliv na různá “sociální inženýrství” v chovu, protože chov, jak to již v uplynulém čtvrtstoletí ukázal, je schopen samostatného rozvoje a administrativní omezení či selekční poplatky mu v dlouhodobé perspektivě podle mého názoru spíše škodí. 

Miloslav Vlček

• Předchozí
• Další