Všichni účastníci třetí kvalifikace na 134. Velkou pardubickou se Slavia pojišťovnou již letos absolvovali nějaký dostih. Až na jednoho – devítiletého valacha Del Reye. Do dostihového provozu se vrací po více než dvouleté zdravotní pauze, která přišla hned po jedinečném vítězství. V květnu 2022 o nos porazil už téměř jistého vítěze kvalifikace Theophila. Tři týdny po tomto dostihu se zranil a nastala pauza, která skončí až teď v sobotu. Podle jeho majitele Petera Kopálka je Del Rey rodinný poklad a pro jeho návrat udělal vše potřebné.

 
„Vracíme ho na dráhu a doufáme, že všechno bude dobré. Hodně se těším,“ říká majitel devítiletého hnědáka Peter Kopálek. Pro návrat svého koně udělal maximum. Zaplatil první operaci a poté i druhou zajišťovací u známého veterináře Zdeňka Žerta v Petřvaldu. Jak říká, nechtěl si dělat po případném zranění výčitky, že toho udělal málo. Také chtěl, aby se kůň připravoval šetrněji a přitom výkonně. Kvůli tomu už vloni přestěhoval hnědáka k trenérce Haně Kabelkové, která do tréninku často zařazuje plavání a běh na vodním pásu. A tak začal Del Rey polykat tréninkové dávky společně s veterány Talentem a Starem. „Splnil, co jsem chtěla, dostal práci, jako naši dědci,“ hlásí trenérka Kabelková.

Trénink je trénink, ale až ostrý start ukáže, na co budou lehce alternativní metody stačit. Výkony obou veteránů, tedy letos zejména dobře naladěného Stara, ukazují, že jiný druh tréninku má své výsledky. Majitel Peter Kopálek svému hnědákovi věří. Del Reyova matka Dolde běhala v jeho barvách, její hříbě pak odchoval. Ostatně Dolde si užívá zaslouženého důchodu poblíž Borohrádku u trenéra Zdeňka Mimry, kde Del Rey s dostihy začínal. Ani ona si v dostizích nevedla špatně. Kromě jednoho startu se vždy vešla do pátého místa.

„Del Rey je rodinný poklad, který patří do Pardubic,“ říká Kopálek. Jen dvakrát tento hnědák startoval na jiném závodišti, poslední roky však běhal výhradně na východě Čech. Šel postupnou cestou, Kopálek na něj nijak netlačil. Jako dvouletý vůbec nestartoval, objevil se o rok později v dostizích přes proutěné překážky. A stoupal výš. Až k vítězství v kvalifikaci na Velkou pardubickou.

„Byla to těžká doba, těšili jsme se na vrchol a místo toho přišla tří týdny po vítězství zpráva o zranění. Byl to absolutní šok. Ale neztratili jsme naději. A teď jsme zpět a těšíme se na start,“ říká Kopálek. Co vlastně od comebacku po tak dlouhé době čekat? Podle Kopálka se jde „mezinárodní“ tým přesvědčit, zda kůň ve zdraví prostojí dostih a také zda je natolik dobrý, aby ho poslal na start českého překážkového vrcholu druhou neděli v říjnu. „Máme dobrého koně, dobrou trenérku a dobrého žokeje,“ naráží Kopálek na původem slovenského žokeje

Lukáše Matuského, který se vyhoupne do hnědákova sedla. Sám Kopálek pochází z Holíče. V 11 letech začínal chodit ke koním a pak i jezdil dostihy u trenéra Stanislava Matulíka. Později odešel do Švýcarska a pracoval u dostihových koní. Pobýval u trenéra Christiana Freiherra von der Reckeho jako asistent trenéra, zkušenosti sbíral i v Anglii.

„Ve třinácti jsem chodil do školy kolem novinového stánku a kupoval noviny, kde byla zmínka o Velké pardubické. Všechny články jsem si vystřihoval. Je to skoro 40 let… …a teď by ji mohl běhat můj kůň, to mě moc těší,“ zmiňuje Kopálek, který má i dostihovou trenérskou licenci. Ve Švýcarsku překážkové koně trénoval při zaměstnání. Bylo to ale náročné. Jako hobby mu jeho pohyb u koní dává největší smysl. Takže už jen amatérsky, ale doživotně. „Dostihoví koně jsou virus, kterého se pravděpodobně nikdy nezbavím, drží mě už moc dlouho,“ říká Kopálek.

Pro slůvko virus nesáhl náhodně. Je z jeho oboru. Pracuje v chemické laboratoři, ostatně chemii také vystudoval nejdřív na Slovensku, poté i ve Švýcarsku, kde nyní žije. Teď čeká, jaká chemie bude mezi Del Reyem a žokejem Matuským, který ho jezdil už při Del Reyově premiéře na krosech. Tehdy společně doběhli druzí za Sacamirem. „Lukáš ho přesně na pocit odjel. Když ho pak jezdil někdo jiný, řekl mi, kde se stala chyba. Já viděl, že má pravdu. Jsem moc rád, že se vrací do sedla našeho koně právě on. Určitě měl i jiné nabídky a rozhodl se pro nás. Takže proto měl nějaký důvod,“ myslí si Kopálek.

Už v pátek vyrazí do Pardubic ze Švýcarska celá rodina, aby v sobotu sledovala, jak se vede jejich modrobílému dresu. „Symbolický je možná ten obrácený kříž. Slovenský kříž je také podobný, je tam taková symbolika na Slovensko, když jsme dres vymýšleli,“ dodává Kopálek. Modrá je pak jeho nejoblíbenější barvou. Možná také barva naděje, jakou vkládá majitel do svého jediného dostihového koně.

zdroj: Tisková zpráva Dostihového spolku

• Předchozí
• Další