Neobvyklou událostí nedělního dostihového dne ve slovenské Senicy byl návrat žokeje Milana Foukala po 13 letech jezdecké přestávky. K blížícím se 50. narozeninám si dal vytoužený dárek jen třičtvrtě roku poté, co prodělal mozkovou příhodu a nebylo jisté, zda-li nezůstane s doživotním zdravotním omezením. 

Milan Foukal dlouhá léta působil jako rovinový i překážkový jezdec, jezdil například jedničkové vítěze Vadaru, Mon Amoura nebo Kara. Jako trenér dosáhl největších úspěchů s klisnou Hřivnou, vítězkou Ceny Labe a pátou z Velké pardubické. Trenérem je dodnes a ve vlastním středisku připravuje pětici koní pro dostihový sport, mj. i syna Hřivny Huntera.  Jeho živobytím ale v posledních letech byla práce  hasiče, a i o tom bude náš rozhovor.

Proč jste vlastně v sezóně 1996 zakončil jezdeckou kariéru?

Já jsem vlastně přestal působit jako dostihový jezdec z povolání už v roce 1992, a to z ekonomických důvodů.  Tehdy ještě nefungovalo Zúčtovací centrum, takže se stávalo, že majitelé a trenéři často jezdcům dlužili jízdné a procenta. Měl jsem rodinu, takže jsem se rozhodl z turfu odejít, a najít si stabilnější povolání. Stal jsem se tedy hasičem. Váha mi šla nahoru a tak jsem v roce 1996 s ježděním dostihů  zcela skončil.

Na co ze své jezdecké kariéry nejraději vzpomínáte?

Určitě na vítězství se Salmi v roce 1989 v Šamoríně, kterou jsem si sám odchoval, a se kterou jsem získal 50. vítězství v kariéře.  A pak mám také nezapomenutelný zážitek s Virenem ve Velké slušovické. Ten den jsem měl jezdit ve Slušovicích asi osm rovinových dostihů. Ale jezdec Virena, kterého trénoval Česťa Olehla, se vážně zranil a tak sháněli náhradního jezdce. Volba padla na mě. Viren nebyl úplně jednoduchý na ježdění, chytal koutek a byl nezvladatelný. Pamatuji si, že na Albertovci utekl s jedním pánem do další dědiny, který jej tam zastavil až o kostel. V dostihu jsme cválali vzadu, ale jak se vyvíjel průběh dostihu, se mi to zalíbilo, koníka jsem pobídl bičem a nakonec  z toho bylo pěkné druhé místo za tehdy vynikající Metaxou. Akorát trenér Olehla se pěkně pronesl se sedlem, musel jsem hodně dovažovat.

A jaké byly vaše trenérské začátky?

O trénování jsem se zajímal už u MVDr. Olehly a Františka Vítka. Zkušenosti jsem také sbíral v Polsku, jezdil jsem na závodištích ve Wroclawi a Varšavě. K vlastnímu tréninku koní jsem se dostal v Hlavnici u inženýra Míčka. Pak jsem se v roce 2001 osamostatnil a otevřeli jsme vlastní středisko v Radkově Lhotě, kde máme 15 boxů a koně pro dostihy, parkury, drezuru, všestrannost i western. Já sám také jezdím parkury a všestrannost.

Vaše svěřenkyně Hřivna vyhrála dva jedničkové dostihy a umístila se ve Velké pardubické. Jak na ni vzpomínáte?

Měl jsem ji v tréninku od dvou let, jezdil jsem ji tehdy v úplně posledním dostihovém dnu v Tlumačově, kdy byla čtvrtá mezi staršími koňmi. Od tří let začala skákat a nejčastěji ji jezdil amatér Radim Petřík. Měl velmi citlivou ruku a uměl koni vyhovět, což bylo u Hřivny velmi důležité. Byla to osobnost, občas vyhnala i návštěvu z boxu, ale nebyla zlá, spíš přísná, a v práci to byla dělnice.  Hřivna měla v dostihu dobrý závěr.  To jí pomohlo i ve Velké, kde se po kolizi s Marketplacem propadla dozadu pole, ale ještě pak dokázala pod vedením Pavla Kašného přijít závěrem na páté místo.

FOTO (Tereza Polesná): Comeback Milana Foukala po 13 letech jezdecké přestávky v sedle vlastní svěřenkyně Salviany, čtyřleté dcery Magnuse 

Přesuňme se teď do současnosti. Jak vlastně došlo k tomu, že jste se po 13 letech odhodlal vrátit do dostihového sedla?

Start v Senicy byl vlastně takovým dárkem k narozeninám. Kamarádi mě hecovali, ať se vrátím do sedla a manželka mi jako dárek koupila jezdecké vybavení. Chtěl bych ale také poděkovat paní léčitelce, ke které mě přivedl Josef Váňa a která mě po mrtvičce a úrazu vrátila zpátky do života. Ta mě postihla v listopadu, měl jsem ochrnutou nohu i ruku, výpadky paměti a neurolog mi říkal: „Vy jste skončil, prodejte  koně…“  Od toho 20. ledna, tedy návštěvy u paní léčitelky, jsem se ale začal uzdravovat. Koně jsou ta nejlepší droga, ti mě vrátili zpět do života. A i život hasiče, který jsem musel pro pracovní úraz vzdát, mi mnohé dal. Za 18 let jsem se setkal s mnohým lidským neštěstím, životní tragédií, smrtí. Viděl jsem mnoho lidí, kteří se s životem prali do posledních chvil a ty druhé, kteří to vzdali. Nechtěl jsem být tím, co to vzdá, život máme jenom jeden a je potřeba jej žít naplno.

Jak jste si užil dostih?

Nebyl jsem vůbec nervózní, bral jsem ho jako trénink. Odskočil jsem vzadu, jel jsem podél bariéry a v klidu.  Salviana má poněkud neklidnou povahu, dlouho jsme jí museli převychovávat a tak jsem ji nechtěl nějak zdivočit, protože tenhle dostih byl její přípravou na Pardubice. Byl to ale moc hezký zážitek zase jet dostih a pěkně jsem si to užil. Atmosféra byla skvělá.

Takže vás brzy opět uvidíme v sedle?

To asi ne, nemám koně do rovin s vyšší hmotností. Naši koně jsou chystaní na překážky. Ale příští rok by měla přijít do tréninku dcera Veronique po hřebci Ryan - Vyan, tak třeba s ní bych mohl startovat napříští rok, když mi půjde váha dolů jak doposud. Moc rád bych ještě nějaký dostih odjel.

(mze)

• Předchozí
• Další