Uplynuly pouhé dva týdny od triumfu s L'Estranem připravovaným Josefem Váňou ml. v Gran Premiu Merano a Josef Bartoš je majitelem unikátního double v jedné sezóně. Předevčírem před po 17. hodinou totiž k úspěchu v největším italském překážkovém dostihu přidal i prvenství ve 129. Velké pardubické se Slavia pojišťovnou svěřencem trenéra Váni staršího Theophilem výborně propagujícím největší tuzemský syndikát Dostihový klub iSport-Váňa. Třetí triumf ve Velké pardubické jsme pochopitelně museli s žokejem Bartošem den poté blíže probrat.

Ještě než se budeme ohlížet za Velkou pardubickou, zastavila bych se u celého pardubického programu. Řada dostihů byla početně velmi málo obsazena, a to nejen například 700 tisíci korunami dotovaná Cena Labe, ale až na dostih Fegentri  v podstatě celý sobotní program. Jak to na vás působí? Neměl by pořadatel napříště pozměnit skladbu sobotního dostihového dne, a třeba i vrátit na závodiště velké rovinové dostihy?
Myslím, že na malém počtu startujících koní se asi odráží i celkově nižší počet dostihových koní. Neznám přesná čísla, ale zřejmě překážkových koní ubývá, a navíc koně s dobrou výkonností pro klasické steeplechase a dostihy přes proutěné překážky raději vysílají majitelé a trenéři do zahraničí a neběhají tady s nimi dostihy v přepočtu o 6.000 euro. Na solidně obsazených 15 dostihů během dvou dní v Pardubicích tu tedy nemáme tolik koní a měla by se skladba dostihových dní napříště změnit. Myslím si, že by sobotní den mohl být i divácky atraktivnější, kdy by se k dostihu Fegentri přidaly dva až tři větší rovinové dostihy v kombinaci s dostihy přes proutěné překážky. A do programu nedělního dne podle mého názoru vůbec nepatří dostihy nižších kategorií, měl by to být den složený jen ze zkoušek první kategorie a Listed.

Před Velkou pardubickou jste jel tři koně a nejlépe jste byl v cíli třetí v Ceně Labe se Sottoventem. Až do vrcholu odpoledne to asi nebylo podle očekávání…
To ano, moc jsem spokojený před Velkou pardubickou nebyl. Měl jsem jet před ní dvakrát, ale nakonec jsem se ještě dostal na čtyřletého koně trenéra Polese, kterého měl původně jet Jan Odložil. Bylo vidět, že Nevado zažil poprvé měkčí dráhu. Je to mladý kůň a dělal chyby na skocích, a nakonec jsme byli  v Ceně ČASCH pátí. Předtím jsem jel Sinndarku v Ceně Laty Brandisové, se kterou jsem loni vyhrál Cenu Registany. Klisna se ale vracela na dráhu po zranění a nebylo to ještě ono. Docela jsem si věřil se Sottoventem v Ceně Labe, pomýšlel jsem i na vítězství, ale nevyšlo nám to. Lodgian Whistle byl prostě lepší, vyhrál dostih suverénně. Takže jsem si po Ceně Labe říkal, že už mám jen jednu šanci vyhrát a tou je Velká pardubická…

A vyšlo to! Můžete podrobněji popsat, jaký jste měli s Theophilem průběh dostihu a kdy jste začal věřit ve vítězství?
Velká pro nás začala problematicky, protože byl opakovaný start a to není nic pro Theophila. Také jsem ho musel v prvním okruhu tlačit mezi koně, aby nešel doprava anebo doleva a nevybočil tak do strany, takže jsme byli v chumlu koní. Před Taxisem jsme ale už měli prostor a dostali jsme se přes něj v pohodě. Theophilose jsem podle přání pana Váni uklidil mezi koně, říkal, že by bylo dobré, kdybych ho vedl asi tak v polovině pole. Po překážce číslo šest ale začal hlasitěji dýchat a tak jsem začal mít obavy, že mu to asi moc „nepojede“. U velké vody se ale Theophilos uklidnil a mohl jsem jet tak, jak jsem to měl vymyšlené. Po velkém anglickém skoku už jsme byli mezi koňmi na čele. Zatrnulo mi ale na Havláku, kde málem spadnul Bridgeur, naštěstí se ale tak nestalo. To bylo pro nás velké štěstí, protože kdyby se ocitl na zemi, spadli bychom přes něho. Při vjezdu na travnatou dráhu nás Thomas Garner k bariéře nepustil, ale první proutěnku skočil Theophilos dobře a k bariéře jsme se dostali. Mezi předposlední a poslední překážkou cválal tak lehce, že jsem si pomyslel, že už vyhrajeme. Pak ale přišel poslední skok a po něm se před nás dostal Stretton. To mi proběhlo hlavou, že už to asi nedáme, že už toho má Theophilos dost. Potom ale ještě zabojoval ve finiši a já mohl uplatnit styl z rovinových dostihů, který už mi mockrát pomohl v překážkových dostizích k vítězství.

Theophila jste jel poprvé v dostihu v létě 2017, kdy jste byli druzí ve Velké mostecké steeplechase za Catch Lifem. Jak moc se Theophilos od té doby, také díky přístupu a péči paní Váňové, změnil?
Když jsem ho tehdy v Mostě jel poprvé, tak už byl docela zpacifikovaný, ale dostih jsme vodili. Kvůli tomu byl Theophilos často v cíli druhý, protože tímhle stylem běhání ho pak v konci někdo porazil. Takže se za ty dva roky změnil tak, že už se dá někde usadit, pošetří síly v dostihu a pak v závěru zrychlí. Mohl jsem s ním vyhrát možná už v kvalifikaci, kde jsem čekal dlouho, a Talent nám utekl. Ale zase byl v klidu a ušetřený. Před Velkou pardubickou pro Theophilovu psychiku nebyla dobrá slavnostní přehlídka. Bylo moc důležité, že jsme mohli být mezi koňmi a že ho vedla paní Váňová. Já jsem ani nedržel otěže, držel jsem jen řemínek a dělal jsem, jako bych na něm ani nebyl…  

K tak velkému vítězství samozřejmě patří velká radost a euforie. Užil jste si to po Velké pardubické tak silně, jako před dvěma týdny v Meranu?
Těsně po dostihu to samozřejmě byla velká euforie, ale ta brzy vyprchala, protože jsem musel jít bezprostředně po slavnostním ceremoniálu na dopingovou zkoušku a strávil jsem tam asi hodinu. Když jsem se vrátil do šatny, tak už tam nikdo nebyl.

A jak to vypadá s oslavami vítězství ve Velké pardubické?
Byli jsme po dostizích na večírku se Slavia pojišťovnou ve čtvrtém patře tribuny a pak jsem byl s Fan clubem v restauraci v Pardubicích. Domů jsem se vrátil okolo půlnoci a vlastně jsem ještě nemohl slavit s rodinou. A ve středu bude slavnost u Váňových, které se zúčastní i starosta Chyše. Oslavy vítězství ve Velké pardubické se obvykle účastní i vítězný kůň, ale tohle by se asi Theophilovi nelíbilo.

Po takových krásných dvou vítězstvích by bylo moc pěkné na chvíli „vypnout“ a užít si pár dní volna s rodinou. Ale sezóna v Itálii pro vás pokračuje už v sobotu…
Ano, jedeme dále, a jedeme po celý rok. Ale těším se na prosinec, kdy na tři týdny pracovně vypnu a budu se věnovat jen rodině a přátelům.

Michaela Zemanová
Fotografie: Andrea Zavadilová

• Předchozí
• Další