O víkendu posunul nejúspěšnější překážkový žokej české historie Josef Bartoš hranici svých úspěchů za další metu. Byl hostem vtipné Všechnopárty, díky zlomovému úspěchu s ním udělalo rozhovor několik redakcí a pozadu jsme nezůstali ani my. Náš rozhovor byl ale vážnější, protože se netočil jen kolem úspěchů, ale i rizika zranění, možnostech jak se jim vyhnout či zmírnit jejich následky pojištěním. Ale nebyli jsme jen vážní a i náš rozhovor začal jeho 800. triumfem.

Už jsi jej stihl oslavit?
Už v Meranu, i protože to byl poslední mítink, tak jsme si ve vážnici dali s klukama nějaké Proseco a pak jeli domů.

Jak stíháš sledovat, kolik máš vyhraných dostihů?
Statistiku mi už řadu let vede Petr Malík, který mě čas od času informuje, kolik jsem vyhrál dostihů, a pak jsem to dal za úkol synovi, který to hlídá poslední rok. Jen se nějak neshodli, syn mi napočítal o jedno vítězství víc, tak vlastně nevím, které přesně bylo to osmisté. Víc asi věřím těm Malíkovým statistikám.

Dříve jsi jezdil roviny, pak jsi kvůli váze přešel na překážky. Když to dnes srovnáš, co máš raději nebo spíše co jsi jezdil radši - roviny nebo překážky?
Už jsem dlouho překážkovým jezdcem, a i ve světě sleduji především překážkové dostihy, prostě už jsem zaměřený na překážky, tam musím říct je.

A když to vezmeš z pozice žokeje, co ti dává větší pocit zadostiučinění z úspěchu?
Dnes už opravdu překážky.

Je to i tím, že v překážkových dostizích má žokej přece jen více prostoru vylepšit výkon koně v porovnání s rovinami.
To je pravda, ale prostě už jsem překážkový jezdec. I když když jsem jezdil rovinové dostihy, měly pro mě roviny větší váhu než mají dnes. 

Když zavzpomínáš na těch 800 vítězství, které z nich ti nejvíc utkvěla v paměti a kterých si nejvíc ceníš?
Nejvíc samozřejmě ty největší - Velká pardubická a Gran Premio. Nemám jedno konkrétní vítězství, které bych vyzdvihl nad ostatní, možná tak to čtvrté Gran Premio. Bylo to vítězství s velkým tlakem, bylo to i psychicky těžké a tím ho považuji za jedno z největších, jakých jsem dosáhl.

A je nějaký menší dostih, jehož by sis cenil třeba proto, žes uspěl s outsiderem nebo s koněm svého otce?
Vždycky když jezdím tátovi, je v tom vítězství něco navíc oproti jiným a samozřejmě nejvíc si pamatuji svůj první start v dostihu s Chris v roce 1996 Lysé. S klisnou, která byla outsiderem, se nám podařilo o 5 délek zvítězit. To je pro mě dodnes jedno z nejcennějších vítězství, i tím, že se tak dobře podařilo nastartovat mojí jezdeckou kariéru.


V sedle Chelmsforda. Foto Andrea Zavadilová

Vedle Česka a Itálie nyní relativně často vyrážíte i do Francie, předpokládám, že přes zimu Vás zase čeká Cagnes-sur-Mer. Jak moc se Francie liší od Itálie, kromě toho, že je ve Francii silnější konkurence?
Řekl bych hlavně v tom, že se běhá rychleji a na měkčím povrchu. Kůň tam potřebuje víc síly i víc rychlosti, o to je to těžší. Dostihy se tam jezdí znatelně rychleji.

Jak dlouho letos v Cagnes budete?
Měli bychom tam být celých 6 týdnů, co bude probíhat mítink. To znamená celý prosinec, 8. ledna je poslední mítink, tak 10. už bychom měli být doma.

S kolika koňmi tam vyrazíte?
Pepča říkal, že má v plánu tam vzít dvacet koní

Jezdil jsi i v Auteuil. Když se dívám na tamní překážky, tak mi některé připadají na pohled náročnější, než náš Taxis. Jak to vidíš ty?
V podstatě každé závodiště včetně Pardubic má víc těžkých skoků. Vedle Taxisu je i Popkovický skok, Francouzský skok a podobně, a i v Auteuil jsou tři skoky, které jsou těžší než všechny ostatní. Takové “Gros Open Ditch” nebo “Rail Ditch & Fence” či “La Riviére des tribunes”, to jsou skoky, které jsou těžší než ostatní a srovnatelné s Taxisem nebo Popkovickým skokem. Zvláště Rail Ditch & Fence je těžký, i proto, že je to skok s otevřeným příkopem před a čtvrtá překážka před koncem, koně už mohou mít za sebou čtyři kilometry a tam musí vyjít vše. Jinak to je jako na Taxisu, když nevyjde krok, tak jdeš.

Když už jsme u těch zahraničních závodišť, kde jezdíš nejraději?
Nejradši v Meranu. Tak se cítím jako doma.

Je to i tím, jak jsou tam postavené překážky?
No tak ty jsou docela těžké a debutanta ve steeplechase tam jezdím docela nerad. Musí se na ně trochu s respektem, ale když kůň zjistí, jak tamní túje překonávat, tak je to dobré.

Když už jsme u těch překážek, zeptám se tě na letošní Velkou a Taxis, který hodně koní skočilo špatně, přistáli před doskokovou hranou a za starého Taxisu by velká část z nich na skoku zůstala. Může to na jednu stranu sloužit jako obhajoba nedávné úpravy skoku, zároveň se ale vnucuje otázka, zda se nesnížil i respekt před touto překážkou. Kde ty vidíš příčiny?
Myslím si, že hlavním problém byl v tom, že polovina pole jela do jednoho místa. V první vlně udělal chybu Player, který před skokem přibrzdil, tím pádem i koně co šli za ním trochu zpomalili a jak jeli všichni do jednoho místa, tak třetí vlna už neměla kam doskakovat. Když jsou koně v letu a vidí, že na doskoku je jiný kůň, tak skok zkrátí, místo aby ho prodloužil. Takže si myslím, že možná že i jezdecky se Taxisu nikdo tolik neobával, takže jezdci tolik neřešili nájezd. Já sám jsem si dával pozor, jel jsem tak, abych doskakoval do volného prostoru, protože Brunch Royal šel Velkou poprvé. Věděl jsem, že ho skočí, ale nechtěl jsem jít do koní. Koně, kteří spadli, skončili v jednom místě, kde doskakovali do sebe.


Se Sternkrazem při vítězství ve Stříbrné trofeji. Foto poskytl Dostihový spolek Pardubice

Poslední léta tě poměrně pravidelně doprovází nějaká zranění. Máš představu, kolik ti zranění ubrala z tvé produktivní činnosti? O jak velkou část sezóny v průměru přicházíš?
Řekněme, že vždycky to byly třeba tři měsíce. Takže když jezdím v roce 12 měsíců, nebo možná přesněji 11 - to je ta moje italsko-francouzsko-česká sezóna, tak tři měsíce z nich jsem většinou každý rok musel vynechat.

Vyhnout se tomu moc nedá, přesto se zeptám. Máš, kromě pečlivého výběru koní ostatních trenérů, nějaký recept, abys rizika zranění eliminoval?
To nemám, ale dřív jsem sedal na všechno i na koně, kteří začínali a z kterékoliv stáje a to jediné se změnilo - to už nedělám. Pro ostatní trenéry už toho moc nenajezdím a po zbytek své kariéry už se budu soustředit jen na koně Scuderie Aichner a už nebudu v sedlech třeba sedmi koní v Pardubicích v jednom dni. Kvůli tomu, že už nejsem tak “gumový”, tak budu jezdit méně dostihů.

Dostihy jsou pro Tebe způsob obživy. Jak ty jako špičkový překážkový žokej máš finančně vyřešený stav, kdy kvůli zranění nejezdíš. Můžeš se zajistit nějakou pojistkou a děláš to?
Jsem pojištění a pokud nemohu jezdit, mám nějaké denní plnění z pojistky, které mi pokryje náklady, které mám spojené s bydlením a běžným provozem domácnosti. Ty tudíž pokryji, i když nemohu jezdit dostihy. Ale vydělám si, až když mohu jezdit.

Lze v tak rizikovém sportu a po všech zraněních, které jsi měl, získat kvalitní pojištění? Předpokládám, že dobrá pojistka na vysoká rizika rozhodně nebude laciná.
Platím nějaké 3 tisíce měsíčně, ale už mám z pojistky nějaké výluky kvůli páteři, kterou jsem měl 3x zlomenou, takže v podstatě jsem na tom tak, že denní plnění v případě úrazu mi pojišťovna dá, ale nějaké odškodnění z úrazu, nebo jak bych to řekl, už nikoliv. Mám ji prostě omezenou.

A v případě, nedej bože, vážnějšího úrazu, který by ti znemožnil pokračování kariéry?
V pojistce je pro případ třeba invalidity nějaká částka, která je určená na doplacení hypotéky, abych nezůstal bez střechy nad hlavou.

Nepřehlédněte: Queen of Beaufay se vrací. Vítězku Českého derby čeká v pátek listed v Saint-Cloud

Omlouvám se, jestli se ptám na příliš osobní věci, ale přijde mi to důležité. Možná i kvůli zkušenosti s naším Ivanem, navíc jeho úraz nebylo jediné vážné zranění tento rok. Není to tak dávno, co mi Ivan posílal fotku z motolské nemocnice, na které byl s taktéž hospitalizovanými Janem Faltejskem a Láďou Černým a fotil je Vráťa Kubát. O pár dní později jsme pak spolu hovořili o Velké pardubické a říkal mi, že na ni v nemocnici bude dívat s Janem Kratochvílem. Zkrátka člověk mohl nabýt dojmu, že je motolská nemocnice plná dostihových jezdců.
Máš pravdu, je toho letos opravdu hodně. Ale nevím, čím to může být, že je zranění tolik najednou.

Ale opusťme raději příliš vážná témata. Když jsme se v pondělí domlouvali na rozhovoru, dorazil jsi domů až pozdě večer, úterý jsi říkal, že máš naopak volno. Jak vypadá tvůj běžný pracovní týden?
V noci z neděle na pondělí se vracíme z Merana, dospím zbytek noci a mezi šestou a sedmou jdeme jezdit u Pepči Váni, kde jezdím až do odpoledne. Úterý mám většinou volno, ve čtvrtek jsem znovu u Pepči, středy většinou jezdím u táty a také jezdím s dcerou, která má poníka a mohu se jí takto víc věnovat. Pátek si v podstatě si dělám vlastní program, to už potím, tak si také jedu zajezdit k tátovi a sobota a neděle jsou dostihy. V sobotu většinou v Čechách, takže ráno nepracuji a jedu na dostihy a přes noc jedu do Merana. A tak je prakticky pořád dokola kromě července, kdy je to trochu volnější.

Odpočineš si alespoň cestou do Merana nebo někdy i řídíš?
Ne, jezdím s koňma. Dá se tam lehnout a vyspat se. Pro ta naše rozbitá záda to není nejpohodlnější spaní, ale už jsem si zvykl. 

Jak dlouho plánuješ ještě takto fungovat?
Dal jsem si hranici 45 let, myslím si, že fyzicky na to budu mít a před pětačtyřicítkou si chci připravit půdu na to, abych po skončení jezdecké kariéry mohl začít trénovat. Stejně nic jiného dělat nechci, takže bych u toho zůstal, ale jezdit už nebudu. Hodně jsem toho vyhrál, motivace už není jako když mi bylo 25. Už je to spíše o tom, že mám opravdu silnou stáj a sedím na dobrých koních a od toho se odejít nedá. Každý týden se podaří vyhrát nějaké pěkné dostihy, tak u toho chci být.

Tak ať tě to ještě dlouho baví, daří se ti a vyhýbají zranění! 
Díky.

Miloslav Vlček
foto Adriana Šmídlová, Andrea Zavadilová a Dostihový spolek a.s.

• Předchozí
• Další