Mezi současnou českou jezdeckou garniturou je zřejmě nejzcestovalejším žokejem. Podařilo se mu vyhrát už v jedenácti zemích světa - od Česka a Slovenska přes Polsko, Maďarsko, Francii, Itálii, Německo, Rakousko, Turecko, Malajsii až po Katar. V posledně jmenované zemi aktuálně tráví už pátou sezónu a o víkendu se mu podařilo získat jubilejní 100. tamní vítězství. Jak se v Kataru jezdí, jaká specifika tam na evropského žokeje číhají, ale i jaký je třeba rozdíl jezdit arabské koně oproti plnokrevníkům - to vše a mnoho dalšího najdete v následujícím rozhovoru.

Příležitost jezdit v Kataru, jak jste již dříve uvedl, jste získal díky svým kontaktům v Polsku. Pamatujete si ještě na svůj první dojem, když jste do Kataru přiletěl poprvé?
Je to tak, příležitost jezdit v Kataru jsem dostal díky kontaktům z Polska, jeden z mých tamních přátel obchodoval s rodinou katarského šejka a díky němu jsem se do Kataru dostal. Na svůj první dojem si pamatuji docela dobře. Byl jsem z toho trochu vyděšený, protože jsem jel za město až někam do pouště na farmu, takže jsem byl úplně mimo civilizaci. Byl to docela šok. Nicméně koně vypadali dobře, zázemí také, takže spíše to bylo jen o tom se trochu zorientovat, jak to tu chodí. Když jsem se pak dostal na závodiště, tak jsem byl nadšený.

Katar a někteří jeho představitelé jsou v posledních letech jedněmi z největších sponzorů dostihů zvláště v Anglii a Francii a také významnými investory do dostihových koní. Projevuje se to nějak i přímo v katarském turfu? Zaznamenal jste tam nějaký posun za dobu, kdy tam pravidelně jezdíte?
Ano, Katar je hodně známý tím, že v poslední době hodně financuje dostihy v Anglii, Francii, pod jeho patronací se řadu let běhá i Prix de l’Arc de Triomphe a myslím že i Champions Day v Anglii. Dávají do dostihů hodně peněz, chtějí být vidět, to je taková jejich mentalita. Peníze mají, koně je baví a chtějí být vidět po celém světě. Myslím, že to je dlouhodobá strategie, aby bylo vidět, co se tady bude konat v roce 2022, kdy tu proběhne Mistrovství světa ve fotbale.
Za dobu co jsem tady se vybudovala nová dráha i nové závodiště, které by mělo zahájit provoz příští rok. Dotace jsou pořád stejné, nenavyšují se, ale ani nesnižují, takže se pořád běhá o slušné peníze. Rozhodně se však zvedla kvalita koní. Když jsou mezinárodní mítinky a chcete uspět ve zdejších Gr.1 dostizích, musíte dovézt koně grupové třídy. Je tu pár Gr.1 vítězů z Ameriky, několik grupových vítězů z Anglie a Francie, takže ta kvalita koní šla opravdu nahoru. 

Jak jsou vlastně dostihy v Kataru populární? Chodí na ně hodně lidí?
Populární jsou především mezi šejky, kteří je mají jako svůj druh zábavy, ale že by sem chodilo na dostihy hodně lidí to ani ne, přece jen je to malá země. Když jsou velké dostihy, tak je plno, to je samozřejmé, ale jinak je to především záležitost šejků, kteří vedle zábavy řeší na dostizích i své obchodní záležitosti.



Mají tamní dostihy nějaká zvláštní specifika, třeba pravidla Dostihového řádu či provozní zvyklosti?
Těžko říct, ale ani ne. Jsou dané standardy, které se dodržují po celém světě a dodržují se i tady. Specifikem je, že dostihy jsou tady velice rychlé, to je jiné než u nás. Co se mi tu hodně líbí je, jak mají vyřešené zavádění koní do boxů a vůbec celou jakoby administrativu kolem toho. Každý kůň, který je sem dovezen, musí absolvovat tzv. “barrier trial” což je zkouška z boxů, u které je přítomen startér a dva stewardi. Ze zkoušky se dělají záznamy a musí proběhnout v pohodě. Každý kůň pak má svůj záznam a pokud s ním byl nějaký problém, existuje o tom zápis. Takže když jdete před dostihem s koněm k boxům, zavaděči přesně ví, co kůň potřebuje, co dělá, co nedělá, jestli třeba potřebuje kapuci a podobně. Samozřejmě ne všechno se vždycky povede, ale průšvihy u boxů se tu dějí daleko méně než jinde.    

Jak moc je dbáno na integritu turfu a čistotu samotných dostihů? Jsou v něčem tamní pravidla přísnější než třeba u nás či jsou v některých ohledech benevolentnější? 
Na integritu a čistotu dostihů je tu dbáno velmi přísně, ani nespočítám, kolik je tady kamer, ale sledují dostihy snad z každého úhlu a stewardi mají k dispozici záznamy ze všech částí dostihu z několika různých pohledů. Všude jsou nějaká pravidla s tím, že na něco je dbáno víc, na něco méně. Tady je hodně sledováno křížování, berou se za to licence, a také narážení do koní a nesprávné použití bičíku, za to jsou velké pokuty. Nicméně samotné použití bičíku je tady benevolentnější, je povoleno 12 ran za celý dostih s tím, že 13. rána je poctivě trestána. Ale 12 bohatě stačí, za celou dobu, co tady jsem, jsem dostal jen dvě pokuty.  

Máte z českých žokejů asi vůbec největší zkušenosti s dostihy arabských plnokrevníků. Při pohledu na ně si nelze nevšimnout jejich trochu jiného cvalu než u plnokrevníků, je kratší a takový drobivý, mohu-li to tak popsat. Jak to vidíte vy ze sedla, jak se na nich jezdí? A je třeba trochu upravovat taktiku oproti dostihům plnokrevníků - myslím třeba, jestli hůře akcelerují a podobně? Sledujete u nich nějaké povahové odlišnosti oproti plnokrevníkům?
Je pravda, že s arabskými koňmi asi největší zkušenosti mám. To co říkáte ale neplatí zcela. Jsou samozřejmě menší a horší arabi, na kterých je to znát, ale pak jsou kvalitní, kterých je tu velká většina a u nich rozdíl ve cvalové akci proti plnokrevníkům moc velký není. Na druhou stranu je to úplně odlišná disciplína, je daleko těžší jezdit na arabech než na anglickém plnokrevníkovi. Arabský plnokrevník je daleko houževnatější a je s ním daleko víc práce než s anglickým, který je historicky šlechtěn na rychlost a na dostihy a chápe to daleko víc než arabský plnokrevník. Jsou také daleko tvrdohlavější a v dostihu potřebujete mít daleko větší fyzický fond. V dostihu se také málokterý projevuje tak, že se posadíte, uděláte si pozici a pak seběhnete krásnou čtyřstovku. To u arabů není. Ti koně jsou během dostihů jak se říká “off the bridle” - nejsou na otěži, musíte pořád po nich něco chtít a koní, kteří mají opravdu nějaké zrychlení, moc není. Ti co ho mají, tak patří mezi ty nejlepší. Nicméně tady jsou i arabští koně na tak dobré úrovni, že ti nejlepší chodí míle za 1:38 a defakto by u nás mohli běhat s horšíma plnokrevníkama. Výkonnostní rozdíl mezi plemeny až tak veliký není.

Dostihy se všude na světě nyní běhají s různými omezeními kvůli pandemii. Jaká aktuálně panují v Kataru?Sezóna tu momentálně funguje naplno bez omezení, omezený je jen počet diváků na tribunách. V prostorách je potřeba mít roušku, je nutné ji mít v padocku, ale na koni si ji můžete sundat. Je tu vytvořená mobilní aplikace, pod níž jste zaregistrován, musíte projít testy na Covid a když jste negativní, svítí aplikace zeleně. A tím se musíte prokázat při vchodu kamkoliv, nejen na závodiště. Bez ní Vás nikam nepustí. Už při vstupu do země se zaregistrujete na portálu, pod nějakým evidenčním číslem, třeba číslem pasu, si zajdete na test, který je zdarma a jste v karanténě. Po šesti dnech absolvujete další test, opět zdarma a pokud je negativní, projeví se to ve zmíněné aplikaci, která svítí zeleně. Zelená znamená, že můžete kamkoliv, že jste negativní, oranžová že jste v karanténě, takže nikam nesmíte. Nicméně mohou vás zkontrolovat na ulici a pokud karanténu nedodržujete, jsou za to velmi přísné tresty: vězení, vysoká pokuta a vyhoštění. Pokud svítí šedivě, přišel jste do kontaktu s někým pozitivním a musíte na další testy, pokud červeně, jste pozitivní.     

Jak se opatření projevují mimo závodiště, máte po práci možnost někam zajít, zrelaxovat, případně pobavit se?
Všechny restaurace i obchody jsou otevřené, provoz je ale omezen a všude se dodržují rozestupy. Do restaurace se nedostanete bez rezervace a můžete v ní strávit maximálně 2 hodiny. Já ale nikam moc nechodím, jsem zavřený doma. Jsem tu kvůli práci, ne abych se bavil, takže jsem prakticky zavřený doma, koukám na televizi, čtu si, chodím do fitka, do práce a občas zajedu k moři. 

Nepřehlédněte: Česká předvánoční nadílka. Sepius druhý ve Varese, Capivari třetí v Cagnes-sur-Mer

Jak vlastně vypadá Váš běžný den v Kataru?
Vstávám ve 3.30, dám si sprchu, kávu a jedu do práce, kde strávím zhruba 5 hodin. V práci odjezdím 3-4 loty, když jsou galupy tak se střídáme a odjezdím jich víc, ale to je jen o přesedání. Pak přijedu domů, dám si nějakou snídani, jdu si na chvilku lehnout a regeneruji. Záleží také co je za den, když je krátce po dostizích, tak jedu k moři nebo jak jsem už říkal - televize, knížky a tak. Pokud už se blíží dostihy, tak už je to spojeno s běháním, fitkem, plaváním.

Do Kataru jste se dostal přes Polsko, trávíte tam pátou sezónu. Předpokládám, že jste s tímto stavem spokojený, ale nepomýšlel jste postoupit ve svých zahraničních angažmá ještě jinam?
Už jsem byl na spoustě míst a momentálně bych řekl, že Katar je pro mě poslední destinací, kterou bych chtěl poznat. Je to tady zajímavé na peníze, trvá to jen půl roku, nemusím tu být celý rok, v tom je to zajímavé. Jestli by mě lákala nějaká jiná země? Už mě neláká vůbec žádná, chci si tady vydělat peníze, udělat slušnou kariéru a pak hlavně trávit víc času s rodinou. Už jsem tomu obětoval dost, nebo spíš moje rodina tomu hodně obětovala a je čím dál tím těžší od ní odjíždět, takže si neumím ani představit, že bych jel někam do neznáma a zkoušel něco nového. Tady přece jen už mám svou jistotu, vím do čeho jdu, znají mne tu a patřím tu pořád do TOP 5, takže nemám motivaci něco měnit. Kdybych jednou něco změnil, tak to bude znamenat, že zůstanu doma.

V Kataru jste zatím dva měsíce, jak jste spokojen s dosavadním průběhem letošní sezóny?
Třetina sezóny je za námi, je po Derby, Oaks i po Guineas. Zatím jsem relativně spokojený, ale čekal jsem malinko víc během velkých dnů, co teď proběhly - Oaks a Derby. Měl jsem pár zajímavých rit, nebylo jich teda tolik, ale trochu jsem věřil, že bych mohl vyhrát jedno z Derby, to se bohužel nepodařilo. Klisna si vybrala slabší den, byli jsme až čtvrtí, ale celkem jsem spokojen. Vyhrál jsem Guineas pro arabské koně. Pořád čekám na vítězství v Gr.1, těch je tu asi jen 5, ale to mi pořád uniká. Nicméně při tomhle počtu ji trefit je náročné.  


S klisnou Mon'nia se v listopadu Tomáši Lukáškovi podařilo zvítězit  v Guineas pro arabské koně. Foto Katar Jockey Club 

Jaká je tam mezi jezdci konkurence? Změnila se během těch 5 let, co do Kataru jezdíte?
Bývala tu větší. Letos je kvůli Covidu slabší, ale několik dobrých žokejů tu je. Jen dříve při těch velkých dostizích tu jezdili i Soumillon, Dettori nebo Peslier, loni tu byla Hollie Doyle, konkurence byla daleko větší než letos. Je to všechno kvůli Covidu, nikdo z velkých žokejů sem teď nepřijede, aby tu trávil čas v povinné karanténě.

Na závěr bych se rád vrátil k letošní sezóně v Česku. Odjezdil jste na českých drahách podstatně více dostihů než v předešlých letech, zároveň jste nebyl pracovně spjat s žádnou stájí a soustředil se jen na dostihy. Byl tento model důsledkem různých omezení kvůli koronaviru, nebo se k němu chcete po návratu do Čech znovu vrátit?
Je pravda, že jsem letos doma odjezdil víc dostihů než obvykle, ale zas tolik jsem tomu nedal, šlo jich odjezdit minimálně o 50 víc. Možná bych byl i šampiónem. Ale na to se nesoustředím, snažím se hlavně jezdit tam, kde mi dají slušné koně a slušné peníze. Je mi to občas trochu líto, radši bych jezdil doma vícekrát, je to časově méně náročné než jezdit do Polska nebo do Maďarska nebo kamkoliv jinam, protože já se nebojím jet vůbec nikam. I když vlastně letos se mi nechtělo do Srbska, přestože mne tam lákali na velké peníze, nabízeli 4 tisíce euro. Ale stejně jsem to nakonec odmítl. Ono zase úplně všechno není o penězích, člověk si chce dostihy i užít a zůstat zdravý. V Polsku mám výborné kontakty, v Maďarsku také, svezl jsem se i ve Španělsku díky Pinďovi, což bylo fajn, protože jsme to spojili s dovolenou. Mám to postavené trochu jinak, raději jezdím pro lidi, kteří o mě mají opravdu zájem, než někomu volat a prosit, jestli by mě neposadil. Takhle to sice u nás funguje, ale já už jsem tomu odvykl a zvykat si zpátky nechci. Rád budu jezdit doma, rád lidem zvednu telefon když mi nabídnou slušný koně. Zájem je ale bohužel daleko menší, než aby Vás to dokázalo uživit. Osobně jsem přesvědčen, že 5% z dotace, které žokejové u nás dostávají, je v porovnání s riziky a náročností této profese málo a jestli chceme, aby čeští žokejové neodcházeli do zahraničí, měl by se jejich podíl zvednout na 10%. To je standard ve většině zemí, ve kterých jsem jezdil.

Miloslav Vlček

• Předchozí
• Další