V linii živých plotů u Havlova skoku přes zimu vznikla nová překážka. Je alternativou pro sousední Anglický skok či Malý Havlův skok. A protože téměř všechny překážky mají svůj název, hledalo se jméno i pro čtyřiačtyřicítku. Víceméně z recese se jí začalo říkat „Vernerák“, protože za jejím vybudováním jsou především ruce zaměstnance Dostihového spolku Vladimíra Vernera. Jenže pak se začalo ukazovat, že Vernerovi jsou rozvětvená rodina s bohatou dostihovou historií i nadějnou budoucností.

 
Symbolicky byla překážka „otevřena“ v rámci květnového mítinku. Pásku za přítomnosti kolegů přestřihl právě Vladimír Verner. „Je to pro mě a mou rodinu čest, že se naše jméno objeví vedle takových velikánů jako jsou Thurn-Taxisové, kapitán Popler, pan Havel nebo správci dráhy Zdeněk Teplý-Widner a Václav Nechvíle. A samozřejmě nemůžu zapomenout na Martina Šabatu, jehož jméno nese paddock.“

Vladimír Verner je zaměstnancem Dostihového spolku od roku 2011, už ale mnoho let předtím chodil na závodiště pracovat a jezdit koně. Potkal celou řadu skvělých osobností a zážitků k vyprávění má nepřeberné množství. Pro nás zavzpomínal na své dětství, svého otce i dva bratry, kteří stejně jako on propadli koním už v dětství. A řeč přišla také na jeho děti, především dva syny. Vladimír a Jan se v dostihovém sportu rozhodně neztratili.

DOSTIHOVÁ RODINA

Otec našeho kolegy Vladimír byl ošetřovatelem dostihových koní v Kladrubech nad Labem, dvakrát jel Velkou pardubickou (1961 Konsul a 1967 Neklan). Když byl jeho nejstaršímu synu Vladimírovi jeden rok, dostal byt v Kolesách. „S kluky Kocmanovými jsme se s bratry batolili po stáji,“ vzpomíná na první kontakt s koňmi Vladimír Verner.

Má ještě dva mladší bratry a přestože otci se to příliš nelíbilo, koním propadli všichni tři. Vladimírovi bylo 15 let, Zdeňkovi 13 a nejmladšímu Liborovi dokonce jen 10 let, když se dostali do sedel dostihových koní trenéra Čermáka. Největší talent prý měl Libor, který se stejně jako bratr Zdeněk vyučil truhlářem. Nejvíce dostihů z trojice bratrů odjezdil prostřední Zdeněk, který ve dnech volna jezdil i Sagara a později se o něj staral po skončení jeho dostihové kariéry. Vladimír, který v tréninku jezdil mimo jiné i pravého bratra vítěze Velké pardubické Lancastera, ryzáka Le Havre, má ve své kariéře odjeté dostihy dva.



„Jel jsem jen dva rovinové dostihy, ale moc se to nepovedlo. Udělal jsem spoustu začátečnických chyb. Jel jsem pro velmi ambiciózní stáj JZD Mír Březůvky, pro kterou v té době trénoval Kamil Kuchovský, a tak další pokračování už prostě nebylo,“ dodává Vladimír Verner.

Vzpomíná také na své první setkání s Kamilem, jednu z nejvýraznějších postav dostihového světa a smolaře Velké pardubické. „Pracoval jsem jako číšník v Grandu. Chodili tam i lidi od koní, jezdci i trenéři. Pan Bárta se jednou zeptal Kamila jestli ví, kdo jsem. A když mu řekl, že jsem syn Vladimíra Vernera, Kamil na celou hospodu se svým typickým ráčkováním zařval „Kurrrv…, tak já ho vozil v kočárrrku a von mě tady teď vokrrrádá!.“

Vladimír Verner chodil na pardubické závodiště vždy, když měl volno. Brával sem i své dva syny Vladimíra a Jana. Zatímco otec jezdil, kluci běhali po dostihové dráze. „Mohl jsem je vést k hokeji nebo třeba k ploché dráze, ale koně prostě byli top, takový můj nenaplněný sen. Vládík pak začal u Kamila jezdit na poníkovi. Když Kamil zemřel, hledali jsme dostihovou stáj, kam bychom chodili. Dostali jsme se na Holičky k dr. Jandovi a tam kluci dostali první velkou školu,“ pokračuje ve svém vyprávění Vladimír Verner.

POKRAČOVATELÉ RODU

Jeho starší syn Vladimír Verner (toho jména třetí) vystudoval technické lyceum v Chrudimi, dálkově se vyučil v Chuchli. Hned po maturitě ale začal jezdit u trenéra Votavy. Má odježděno přes 260 dostihů, dnes pracuje především jako trenér.

„Má koně ustájené v Puchlovicích. Chtěl by jezdit, ale na rozdíl od mladšího Honzíka má problém shazovat váhu, i když se hýbe, jezdí na kole, běhá, nejí, nepije… to je o zdraví. Chce si ale první překážkové starty svých koní odjezdit sám,“ prozrazuje na svého syna. „Znám to. I když jsem jedl jen vývary, pil deci vody, běhal po závodišti v igelitu, pod 60 kilo jsem se nedostal. Když jsem jezdil v Karlových Varech, kolega Florián mi držel špičku boty pod váhou a rozptyloval vážnou. Kdyby mě pak zvážili po dostihu, dostal bych pokutu jako hrom. Měl bych snad o tři kila víc.

Mladší syn Jan patří ke špičce rovinových jezdců, a to už od dob studií. Na svém kontě má aktuálně 2776 startů. „Asi by se uchytil v cizině, ale je to – v dobrém slova smyslu – stejně jako já takový „honzík domácí“. Šel se učit do Chuchle a začal jezdit k trenéru Hurtovi. S ním si pomohli navzájem. Hurt měl zkušenosti, Honza nadání. Už jako žák byl vytížený, za první rok učení odjel 100 dostihů! To nemají ani špičkoví žokejové jako je třeba Václav Janáček nebo Tomáš Lukášek,“ hrdě vypráví Vladimír Verner.

U Vernerových ale nakonec došlo i na ten pardubický hokej. Bratři totiž mají ještě starší sestru Veroniku, dceru Vladimíra z prvního manželství. A právě její syn Alex je mladým hokejistou v pardubickém týmu. „Chodím se na něj dívat, nejen na zápasy, ale i na tréninky. A jsem na něj pyšný.“

zdroj: Tisková zpráva Dostihového spolku

• Předchozí
• Další