Proč se pořádají koňské dostihy? Socialisté tvrdí, že pro zábavu panstva. Panstvo tvrdí, že pro zábavu lidu. Ministerstvo se domnívá, že pro povznesení chovu ušlechtilého koně. Koně se domnívají, že běhají pro povznesení ušlechtilého ministerstva orby. Líbezné ženy tvrdívají horlivě, že dostihy slouží k ukázání formy.

Ale dohromady nikdo z publika netuší, že celý turf je udělán jen pro tipaře. Nemůže se přece mluvit o tom, že by na závodišti vydělávalo obecenstvo nebo majitelé stájí. Chodit pravidelně na dostihy může býti pro občana republiky jen přitěžující okolností a ví-li se dokonce o někom, že má v Chuchli stát koně, dělá nad ním i berní úřad kříž. Mohlo by se myslit, že snad vydělávají bookmakeři, ale promluvte s nimi slovo a uvidíte hned, že jsou to nebozí idealisti, kteří zabředli do jakéhosi lidumilného poslání, na němž budou prodělávati tak dlouho, až toho konečně nechají a koupí si někde za větrem zbytkový velkostatek. Věřte, že tipař je jediný tvor, který na dostizích vydělává. Tipař je hezké slovo, ale na závodišti ho neuslyšíte. Tam se používá mezinárodního tvaru tipser, což není od anglického tipsy, nachmelen, nýbrž od slova tip. One tip znamená zpropitné, v hantýrce sportovní se však tím míní to nejlepší, co lze za dobré zpropitné dostat, totiž absolutně spolehlivou informaci, kdo to dnes vlastně vyhraje. Je to takový způsob mluvení v přesmyčce. Řekne-li vám někdo, že má pro vás tip, nemíní tím, že má pro vás diškreci, nýbrž, že vy byste ji měli míti pro něho. Zkrátka, ušlechtilá froma styku, jak individuu sociálně níže postavenému ulehčit situaci, aby se necítil ponížen. A přesmyčka se provede dokonale, neboť nakonec má to individuum vaše peníze a vy máte trapnou situaci.

Tipy se dělá ve tři zásadní skupiny: tipy prosté, dobré věci a betony. Když víte určitě, který kůň závod vyhraje, to je tip. Když to víte tak, že na to můžete krk vsadit, je to dobrá věc. Když to tak, že na to můžete vsadit i krk své nebožky babičky a krčíčky svých sedmi nenarozených dětí, je to beton. V nejprimitivnějších dobách lidské civilizace, kdy ještě závodili žokejové s koněm srostlí, domnívalo se pošetilé lidstvo, že absolutně bezpečným vítězem v každém závodě může býti jen jeden kůň. Velkolepý vývoj několika tisíciletí stačil, aby se objevilo, že nejen tipů, ale i dobrých věcí a betonů může býti nekonečné množství. Je-li v Praze dva tisíce holičských pomocníků, znamená to nejméně šest tisíc naprosto jistých betonů pro každou turfovou neděli. A ty se udílejí zadarmo, mezi prvním a druhým namydlením, jen tak pro utvrzení klientely. Připočtěme k tomu tisíce dobrých věcí, jež mají na skladě po celý týden číšníci, zvláště noční a nezaměstnaní, čím déle bez místa, tím lepší věci! – a uděláte si představu, jak utěšeně se výroba tipů rozmohla. Ale holiči a číšníci jsou jen diletanty anebo nepatrnými žabaři proti skutečným tipserům profesionálním, kteří ovládají závodiště celého světa. Středoevropští tipseři přicházejí vesměs z Vídně nebo z Pešti, ale šupem chodívají do Kolomeje nebo Drobnobyče. S malou letní přestávkou jsou od časného jara na nohou až do pozdního podzimu a stěhují se z města zrovna jako koně vedoucích stájí. Dnes jsou v Chuchli a příští neděli ve Freudenau, za týden v Brně a hned nato na Letné nebo v Pardubicích. Na podzim mají na všech stranách práce k roztrhání, ale v létě mají poměrný klid. To se všichni sjedou v Karlových Varech a dodávají lázním velkoměstského charakteru. Mohou to dělati proto, že má každý nejméně o půl kila charakteru více, než ho normální člověk na živobytí spotřebuje. Ačkoliv si často pro dobrou kůstku lezou do zelí, panuje mezi nimi jistá solidarita. Je to vznešený pocit ušlechtilé soudržnosti. Všichni vědí, že dnes mně, zítra tobě, může soud naměřiti pár měsíců těžkého žaláře. Sejdou-li se v plné sezóně všichni v jedné kavárně, odhadují znalci jejich stoly na několik set let s nesčíslným počtem postů a temných komůrek. Ale je nutno přiznat, že i největší kriminalisti se v tomto odhadu mýlí, nikdy si tiper neodsedí tolik, kolik si zaslouží.
 

 
Jeho práce je vybudována na správném odhadnutí turfovního Fanouška nebo Kavky. Každý tipser vyniká pronikavým pohledem do kapsy svého bližního a zvláštní telepatií dostává jisté škubání, jakmile zahlédne někoho, jejž svědí pár stovek nebo tisícovek. Tu tedy začíná tipser svůj lov. Především dbá na to, aby ho stále bylo vidět v okolí jockeyů, stájových chlapců a váhy, vrací se odtamtud k tribunám vždy s vítězným vzhledem člověka, jenž právě neodhalil nejsenzačnější tajemství. Vědí dobře, že muži, kteří mají styky se stájí, jsou turfovými fanoušky zuřivě vyhledáváni. A když tedy prohodí k jockeyovi: „Tak co, Josef, kam dnes večer“? – tváří se tak, jakoby říkal: „Tak co, jen se přiznej, že jste té hajtře píchli doping – budeš první nebo druhý?“ A pak už jen rafnou svého kavku: „Beton – ohromný beton! Viděl jste mne tamhle s Josefem? Je to hotová věc – odskočí o pět délek a má to v kapse. Já si dám na to pět stovek – kolik si dáte vy?“ A už páčí ze svého muže bankovky a letí s nimi k bookmakerovi. To vše se děje vždy v poslední minutě, kdy není už času na rozvažování a kdy je i u pokladen největší zmatek. Vlastní švindl spočívá zpravidla v podvržených bookmakerských tiketech, které má tipser připraveny v kapse a na něž modrou tužkou naškrábne svěřenou mu cifru. Nemá-li takových stvrzenek, vsadí desetinu celé sumy a nulu v tlačenici připíše. A protože přirozeně doporučil koně, o němž ví, že to vůbec nemůže vyhrát, netrvá to ani pět minut a už spustí po boku svého „křena“ – křen je tolik, co kavka – nadávky na ty lumpy, kteří vyloženému favoritovi zkazili start nebo skřížili dráhu, nebo taky s úžasem zjistí, že ti blbci ve stáji nedovedou správně dopovat, nebo se vůbec a to je jaksi nejúčinnější – přižene se zkamenělou tváří: „Považte tu smůlu, v poslední chvíli to ti chlapi přehodili a Farewell dostal rozkaz držet se vzadu! Vidíte, jak ho jockey strhává?“ A jakkoli starý Farewell nebo Ichneumon sotva plete nohama, omámený křen vidí rozhodně, jak mu jockey utahuje brzdu, když to řekl takový znalec, jako tenhle pán, je to pravda a basta.

S bookmakerskými tickety arci nemůže každý pracovat. Většina tipserů tedy improvisuje obchod složitější. Jde-li do pole šest koní, sežene si tipser nejméně sedm „společníků“. Každému doporučí jiného koně, jen na kobylu, o níž sám soudí, že by mohla vyhrát, dá vsadit aspoň dvěma. Ať dopadne závod jak chce, u jednoho klienta musí tipser inkasovat pěknou odměnu. Ostatní už nějak uchlácholí a rychle vnadí na příští dostih. To je výdělek celkem nejbezpečnější. Tipser neriskuje nic a svůj podíl má na každém čísle zajištěn. Podaří-li se mu náhodou správně odhadnout vítěze – a to bývá velmi často věc pro stálého návštěvníka snadná – jsou ti dva, jimž dobře poradil, jeho nejnadšenějšími přívrženci a sami rozhlásí jeho slávu tak, že tipser může své betony přímo prodávat za pěkné peníze. Potíž bývá v tom, aby si takový tipser, který má „obsazeno“ celé pole, pamatoval, co komu vlastně poradil a podle toho se tvářil rozčileně nebo vítězně. Všechno se děje v rušném zmatku přecházejících diváků, je nutno vždy včas najíti příslušné křeny, a rychle zklamané rozpumpovat do nového podniku. Je-li velký den, mají tipseři plné ruce práce a nejednou si stěžují, že si budou muset dělat na kabátech svých kavek značky, aby se v nich vyznali, a největší kalup mají, když vskutku poradili dobře a za boha pak nemohou šťastného výherce v davech najít.

Nejlepší výmluva tipserů při prohraném dostihu je doping. Toto tajemné a všemocné slovo má nejrozličnější následky, koně po něm zjančí nebo se taky zhroutí, trenéři bohatnou nebo přijdou o klientelu i licenci, majitelé stájí mohou být vykázáni ze závodní dráhy, učenci vedou nekonečné rozepře, soudní znalci přísahají a soudcové se chytají za hlavu. Z mnoha nedovolených věcí, které se na turfu provozují, je doping věc nejnedovolenější. Je to umělé rozohnění závodního koně alkoholem nebo chemickými prostředky. Mluv si, suchá Ameriko, proti alkoholu, co chceš, fakt, že takový čistokrevný tvor, jako je ušlechtilý závodní kůň, se může po prvotřídním koňaku utlouci. Přidá-li se mu troška Martelu do nápoje, vylíže všechno do poslední kapky a ještě se toužebně ohlíží po láhvi. V zájmu pravdy je nutno podotknouti, že Hennessy je u koňů stejně oblíben. Takový doušek na posilněnou je arci věc na závodišti zakázaná, v závodních stájích musí býti i voda „suchá“. Jen za zvláštních okolností dovoluje ředitelství, aby se starším koňům – zvláště matkám po hříběti – poskytl lepší drink. Pak se však z úřední povinnosti odeberou jeden člen ředitelství a závodní lékař k příslušnému koni a lítostivě přihlížejí, jak si dává do trumpetky. Tajné pití koní se považuje za neřest, ale je nutno přiznati, že trenéři jsou slabí tvorové, kteří velmi často této neřesti holdují. Ba mnohdy i bez koně. Největší umění při tom je odhadnout, kolik toho vlastně kůň potřebuje a snese. Některý už po osmince div nezpívá „aby vám tu hrom zapálil vaše stavení“ – a jiný vyzunkne láhev a čenichá, není-li tu někde sud. Správná dávka je teprve taková, když nejen přivede sentimentálního hřebce do nálady, ale udrží ho v ní až do konce dostihu. To je také problém při dopingu umělém. Ten se provádí injekcemi. Vzpružující tekutiny tajemného složení se přivážejí vesměs ze zahraničí, nejvíce z Berlína, kde existuje trenér, který má své vlastní a slavné recepty. Než kůň opustí stáj, přitočí se k němu trenér, malá injekční stříkačka skrytá v dlani, vjede pod kůži do svalstva hrudníku a za chvíli začnou s koněm šít všichni čerti.
  

 
Na cestě ke startu lze jej udržet jen tím, že jej jockey stále hladí po čele a hubě, a aby kůň od startu neutekl, musí se jezdec s ním stále otáčet za ostatními koni. Teprve když všichni vyrazí, povolí mu a dopovaný kůň se řítí zběsile vpřed – tak dlouho, dokud jej v těle působí. Ale dopustí-li osud, může se také stát, že účinek injekce vyprchá před ukončením závodu, a pak arci je reakce tím nápadnější. Kůň náhle ochabne, všechen oheň zmizí, ba místo nejdivočejšího temperamentu dostaví se chorobná ospalost. Všechny tyto dopingy jsou ostatně velmi škodlivé. Koně dostávají po nich zatvrdlé buňky pod kůží a rohoviny kopyt vápenatí. Ale pro staré, urputné turfové kořistníky – kteří jsou zpravidla zvyklí i sebe v životě dopovati – ohled na tento smutný úděl nezarazí. Doping se přísně pronásleduje po celém světě. Je-li vysloveno podezření, že kůň byl dopován, odebéře mu ihned odborná komise sliny, které se v zapečetěné lahvičce dodají k chemickému prozkoumání. Majitele i trenéra očekává v kladném případě vyloučení ze závodní dráhy a ředitelství dostihů naopak žaloby na náhradu škody. Neboť lidská spravedlnost není slepá, nýbrž mnohovidná a při posledním takovém těžkém sporu v Paříži dokázali soudní znalci nejen, že kůň měl v tlamě stopy jedu, nýbrž i že takový jed se někdy zcela nevinně objevuje v krmivu. Bož byly poznatky pro soudce velmi radostné.

Ale tipařina a doping nejsou největšími záhadami závodiště. Nejznámější bytostí je rozhodně jockey. To je tvor, jejž je téměř nutno hledati lupou. A to buď v baru nebo v parní lázni, jen zcela výjimečně také na závodní dráze při ranní práci. Osudem jockeyovým je, aby se snažil být a nebýt. Čím víc ho je, tím hůře s ním. Čím hůře vypadá, tím líp se mu vede. Má těžký úděl být lehký. Jeho strava jsou havanské doutníky a šampaňské, ale protože mívá z ní těžkou hlavu, vede i v tom směru život nepořádný. Jeho příjmy jsou problém, co dostává za jízdu, to rozdá na zpropitném, počínajíc mužem u váhy. Co si vydělá jinak, to utratí za parní lázně, v nichž se stále zbavuje fantomu tuku. Vyhraje-li a dostane-li od pána čestný dar, oberou ho oň po závodech tipseři v kartách (neboť karty jsou druhá a neméně výnosná živnost tipařů). Jeho snaha být lehkým za každou cenu nesnese zkrátka ani těžší tobolky. Táhnou-li se za ním lehké dívky, je to zřejmě z ryze ideálních důvodů: lehkost přitahuje. Ale jestliže správný jockey nesmí mít ani váhu, ani výšku, ani kostru, ani tuk, dvě věci jsou pro něho přece jen nezbytné, svaly a řečnický talent. Svaly ani tak nejsou nutné jako vyřídilka. Jockey, který nedovede po dostihu sedmi sty důvody přesvědčit soudce, že jel závod nejideálněji, jockey, který neumí okamžitě spustit nezadržitelný řetěz povídek o tom, co se mu během jízdy přihodilo, zkrátka jockey, který nemá vzlet básníka, fištron advokáta a jazyk staré domovnice, je pro větší kariéru na závodišti ztracen.

Ještě by snad bylo dobře zmíniti se o starteru, jenž bývá osobou od obecenstva nejvzdálenější a tudíž nejméně znám. Nezbytnou Podmínkou jeho existence je schopnost nadávat a klít v pěti jazycích. Jinak by se s jockeyi nedorozuměl. Jeho ctností je trpělivost. Musí vydržet s praporkem vztyčeným a čekat tak dlouho, až už žádný z jockeyů nevolá na něho: „No, No!“ Nalezne-li vteřinu, kdy nikdo neprotestuje, spustí praporek a víc už se o nic nestará. Leda o to, jak dokázat, že start byl proveden ideálně, kdy i ten nejzadnější kůň byl s nejpřednějším v jedné řadě. Důkaz se provádí velikým zapřísaháním, dovoláváním se Boha i zřízenců na dráze, jakož i jockeye, který to vyhrál. V nejhorším případě se na důkaz svrchovaného rozhořčení nad mravní bídou světa zlomí praporek, a když už je venkoncem nutno doznati, že mezi odstartovanými koňmi byly značné vzdálenosti, má pro ně dobrý starter svá vlastní měřítka. Deseti koňským délkám říká sirka, dvaceti portoriko, třicet délek je nanejvýš viržinko. A o víc než o viržinko se ještě žádný startér nespletl.

Eduard Bass, 1926

• Předchozí
• Další