Vyhrála jako první klisna v historii Kentucky Derby a stala se jednou z prvních ikon amerického dostihového sportu. Jmenovala se Regret a svými výkony udivovala zámořské turfmany dlouho předtím, než vstoupili na dráhu Man O’War, Secretariat či Kelso.

Svým způsobem jim připravila půdu. Její triumf z roku 1915 byl totiž především skvěle načasovaným marketingovým tahem. Klisna porážející hřebce definitivně strhla pozornost na těžce zkoušené závodiště Churchill Downs a dostih, který se měl jednou stát „nejdůležitějšími dvěma minutami ve světovém sportu“. Došlo k tomu přesně před sto lety.

V době vypuknutí první světové války sváděl ředitel závodiště Matt Winn největší boj svého života. Právě čtyřicetileté Kentucky Derby sice bylo v roce 1875 založeno jako protějšek k britskému originálu, po několika letech však tento záměr začal narážet na americkou realitu. Zatímco ve Velké Británii byl dostih na půldruhé míle pro tříleté hřebce a klisny nejprestižnějším bodem sezony, zámořští majitelé zůstávali vůči záměrům pořadatelů v Churchill Downs chladní.

„Dostihy se dnes bohužel staly spíše byznysem než sportem a stáje se dvakrát rozmýšlejí, než sem přihlásí své koně. Derby se stalo dostihem psů,“ lamentoval místní list Louisville Courier-Journal v roce 1894, kdy bylo do modré stuhy přihlášeno pouhých 35 koní. Problémem se ukazovala být distance 2400 metrů. Poté, co se v roce 1895 zúčastnili jen čtyři koně, ji pořadatelé raději zkrátili na 2000 metrů a akceptovali trend, diktovaný konkurencí z východního pobřeží. Zrodila se americká „klasická distance“.

Ani v dalších letech to však Kentucky Derby nemělo jednoduché, mnozí majitelé z New Yorku považovali Churchill Downs stále za provincii, ačkoli dotace pro vítěze 2970 dolarů byla vyšší, než nabízelo už tehdy prestižní Belmont Stakes nebo „konkurenční“ American Derby v Chicagu. Pořadatelé ji dokonce průběžně zvyšovali, nakonec jim však nezbylo, než rezignovat. Winn se chopil vedení závodiště v době, kdy mnozí věřili, že je boj nadobro prohrán.

Sedmá velmoc zasahuje

Syn irských přistěhovalců brzy pochopil, že upadající prestiži jeho dostihu může pomoci jen publicita. Rozhodl se tedy, že musí získat na svou stranu především vlivná média z New Yorku. „Ať přejde na mou stranu pět nejlepších novinářů v New Yorku a zbytek si nechte,“ vyjádřil jednou svoji strategii a na velkou část roku se přestěhoval na východní pobřeží, kde začal své závodiště i Kentucky Derby intenzivně propagovat.



Čekala ho nelehká práce. Tehdejší špičkové americké stáje se soustředily výhradně na New York, a pokud už měly někam cestovat, posílaly své nejlepší koně do Anglie. Že by mohly jezdit také po Spojených státech, je až na výjimky nikdy nenapadlo.

K tomu, že se popularita Kentucky Derby pomalu začala zvyšovat, Winnovi pomohlo i štěstí. V roce 1913 vyhrál outsider Donerail s kursem 184,90 dolaru za dva vsazené, což dostihu přineslo bezplatnou reklamu po celé zemi. Už o rok později v něm běžel a také zvítězil někdejší špičkový dvouletek Old Rosebud, vlastněný magnátem Hamiltonem C. Applegatem, což do ochozů Churchill Downs přilákalo řadu osobností tehdejšího amerického turfu.

Winn začal cítit, že nadešla jeho chvíle. Výrazně zvýšil dotaci a cíleně začal rozesílat pozvánky nejúspěšnějším majitelům v zemi. Mezi nimi byl i těžařský magnát Harry Payne Whitney, v roce 1914 poprvé šampion majitelů. Syn náruživého turfmana W.C. Whitneye sázel na spolupráci s vynikajícím trenérem Jamesem Rowem a mezi jeho novými hvězdami svítila pohledná ryzka s bílou lysinou Regret.

„Koně jako Regret by nám přinesli mnoho už jen z hlediska reklamy,“ psal Winn v dopisu členovi Jockey Clubu v New Yorku, proč přesvědčit Whitneye, aby svého koně vyslal na západ. Jeho mise byla kupodivu úspěšná – Whitney odepsal, že klisnu pošle do Kentucky vlakem přímo ze své farmy v New Jersey.

Vánici navzdory

Regret byla dcerou špičkového plemeníka Broomsticka a klisny Jersey Lightning. Bába Daisy F. vyhrála ne méně než 23 dostihů, její matka Modesty získala Kentucky Oaks a porazila hřebce v prvním ročníku American Derby.

Rowe směřoval Regret zpočátku velmi opatrně. Celá její kariéra ve dvou letech se vměstnala do jednoho měsíce, když během srpna 1914 proměnila první tři starty svého života ve snadná vítězství. Posléze byla poslána na zimu do domovského New Jersey. Dostihovým příznivcům se ztratila z dohledu na dlouhých devět měsíců a co se v té době dělo, zůstalo pečlivě střeženým tajemstvím.

„Rowe měl své metody, ne každý plnokrevník je vydržel, ale pokud ano, byli to skuteční dostihoví koně. 1. března každoročně vyšli na tréninkovou dráhu a začali pracovat. Nemohlo je zastavit nic na světě, i kdyby bylo jakékoli počasí,“ vzpomínal po letech jeden z pamětníků.

Podobně mluvil také stájový jezdec Joe Notter, podle kterého se zdálo, že jarní přípravu Regret zkomplikuje nečekaně silná sněhová vánice. „Jenže Whitney svolal snad všechny chlapy z okolí, aby sníh odházeli a klisna mohla v pořádku pracovat.“

Prvním startem Regret v sezoně 1915 mělo být až Kentucky Derby. Na závodiště dorazila šest dní před startem a trenér s jezdcem se od ní nehnuli na krok, a to ani v noci. Během necelého týdne zbývajícího do startu absolvovala podle tehdejších zvyklostí dvě práce o délce celého dostihu. Nálada v realizačním týmu nebyla nijak dobrá - klisna po vysilujícím transportu přestala žrát a její poslední tréninkové časy nebyly oslňující.

Největší dostih Ameriky

Winn však dělal v těch dnech všechno myslitelné, aby na dostih přilákal diváky, a tak se nakonec v ochozech sešlo nevídaných 49 000 lidí, těšících se na první vítězství klisny v historii dostihu.

Regret šla na start jako favoritka v kursu 5:2 a vysoká očekávání nezklamala. Notter ji nasměroval hned po startu na špici a ryzka tam vydržela až do cíle, přestože druhý favorit Pebbles se jí v závěru zoufale snažil přiblížit. Blíž než dvě délky se však nedostal. „Považuji to za jedno z nejsnadnějších vítězství v mé kariéře, bylo to tak lehké, že to snad ani nemohu počítat mezi nejvíce vzrušující úspěchy,“ řekl s odstupem let žokej Notter.

Triumf klisny v derby se sám o sobě stal obrovskou senzací, pro pořadatele Winna však měla stejnou hodnotu i všude citovaná slova vítězného majitele. „Tohle je momentálně největší dostih Ameriky a je mi úplně jedno, jestli Regret ještě někdy v životě vyhraje. Dnešní úspěch mě naprosto uspokojil…“ konstatoval Whitney. A na adresu závodiště dodal: „Už jsem viděl mnohem větší divácké návštěvy na východním pobřeží nebo v cizině, ale nikdy jsem nezažil tak báječnou atmosférou.“

Tato slova byla zlomem v historii Kentucky Derby. Od té doby začalo být akceptováno jako největší dostih tříletých koní ve Spojených státech a definitivně získalo celostátní důležitost. I když denní tisk druhý den ovládla nakonec zcela jiná událost – potopení lodi Lusitania německou ponorkou. Na palubě zahynul mimo jiné Alfred Vanderbilt, švagr Whitneye. Majitel Regret pak následující rok nechal své koně běhat pod jiným jménem.

Kariéra Regret pokračovala ještě dvě sezony. Jak se později ukázalo, klisna se během cesty do Kentucky nastydla a do konce kariéry se musela vyrovnávat s dýchacími problémy. Přesto ten rok vyhrála ještě jeden dostih v Saratoze a zůstala na dráze až do pěti let. Jejím největším úspěchem bylo v roce 1917 vítězství v Brooklyn Handicapu, kde porazila špičkové soupeře včetně dvou derby-vítězů Old Rosebuda a Omara Khayyama.



Do hřebčína odešla Regret s bilancí devíti vítězství z jedenácti startů. Jako matka však potvrdila letitý mýtus, že špičkové klisny nedávají špičkové potomky. Z jedenácti hříbat vzešel pouze jeden stakes vítěz, některé z jejích dcer se ale následně prosadily aspoň jako solidní matky. Dvě z nich - Nemesis (Johren) a Rueful (St. Germans) - založily rodiny, které jsou i dnes aktivní a schopné produkovat blacktype koně. Z rodiny první pochází například panamský Gr.1 vítěz z roku 2006 Rafaello (Charlie), k druhé směřuje v maternitní linii rodokmen hřebce Eyjur (Dayjur), vítěze Gr.1 dostihu v Brazílii v roce 2005.Samotná Regret uhynula v roce 1934 a byla pohřbena na rodinné farmě Whitneyových.

Její výkon v Kentucky Derby obstál ve zkoušce času. Další vítězkou tohoto dostihu se stala po dlouhých pětašedesáti letech až Genuine Risk a sestavu klisen s přikrývkou růží prozatím uzavřela v roce 1988 Winning Colors. A tak není divu, že se Regret na konci 20. století dostalo hned několik poct. Její nejslavnější výkon se ocitl na 11. místě v anketě o největší moment americké dostihové historie, rok 1915 se dostal v hlasování odborníků mezi „10 nejkrásnějších Kentucky Derby“ a samotná Regret nemohla chybět ani v přehledu 100 nejlepších koní dvacátého století.


Martin Cáp
Publikováno v tištěném TURF Magazínu 5/2010, doplněno

• Předchozí
• Další