Dvacet let je v životě člověka poměrně dlouhá doba, za kterou se mnohé změní. Jak je tomu ale v dostizích, jednom z nejkonzervativnějších a tedy změnám nejvíce odolávajících sportů? Pokud se týká pravidel, stěžejních propozic či třeba systému tréninku, ty zubu času odolávají velmi úspěšně.

Ale co to ostatní? Lidé, kteří jej tvoří a řídí, finance, které se v něm otáčejí, organizace samotných dostihů? Pokusili jsme se vrátit o 20 let zpátky, abychom se podívali, jak moc se za tu dobu změnil právě český turf. Jak ale zjistíte, v mnohém jsou si tehdejší doba se současností podobné.

Důvod, proč jsme se vrátili zrovna do roku 1995 je jednoduchý. Jedna 20 let přináší dostatečný odstup a především - rok 1995 byl v řadě ohledů přelomovým. Mnozí z Vás jej pamatují, řekl bych, že dokonce většina, ale řada čtenářů přišla k dostihovému sportu později nebo byla tehdy ještě ve věku, kdy z našeho vzrušujícího sportu registrovala pouze Regulusův patnáctidélkový náskok v cíli Českého derby. Věřím ale, že toto ohlédnutí a srovnání s dnešními reáliemi bude zajímavé pro všechny. Inspirací k tomuto článku byl pro mě podobný článek, který jsem před časem četl v časopise Týden. Jeho redaktoři připravili čtenářům ohlédnutí za 90. léty v naší zemi a pohled na osobnosti, po nichž dnes není ani vidu ani slechu, a to mě přivedlo k myšlence, že by podobné malé ohlédnutí mohlo být zajímavé i rámci toho našeho malého rybníčku zvaného český dostihový sport.


Před 20 lety se naposledy ve Velké pardubické prosadil zahraniční kůň. Tehdy zvítězil anglický It's A Snip v sedle s Charlie Mannem před tochovickou Vinny. Foto Zenon Kisza.

Peníze, peníze a peníze

Nezačneme ale u koní ani osob, které tehdy vládly českým dostihům, ale u peněz. Ty hýbou i českým dostihovým světem a hýbaly jím i v roce 1995, byť asi v menší míře než dnes, protože tehdy se bojovalo o holou existenci českých, nebo minimálně pražských dostihů. Ale zpět k penězům, v našem případě cenám dostihů. Před 20 lety se u nás odběhlo 489 dostihů o celkových 22,13 miliónu korun. Částka je z dnešního pohledu velmi nízká, pokud ale vezmeme v úvahu inflaci, dělá to v dnešních cenách 42,36 miliónu korun, což se zase tolik od naší současnosti neliší. Zvláště když si uvědomíme, že rok 1995 byl z pohledu zajištění dostihového provozu skutečně mimořádný. České derby, tehdy narychlo přesunuté do Karlových Varů, se běželo o pouhých 400 tisíc korun, Velká pardubická měla dotaci 1,8 miliónu korun. Ovšem zatímco Pardubice tehdy prožívaly nejlepší období trvalého nárůstu cen dostihů, Velká Chuchle hledala, jak vůbec zaplatit majitelům výhry.



Trošku jiný pohled nabízí tehdejší ceník služeb Jockey Clubu. I když tehdejší prezident Jockey Clubu Miloš Baladrán razil heslo, že dostihy by měly být sportem bohatých, což byla svým způsobem reakce na neutěšený stav závazků a pohledávek v celém turfu, založit si stáj, registrovat koně (i importovaného) či získat licenci bylo oproti současným reáliím skutečnou lácí. Nakonec kopie tehdejšího ceníku hovoří docela jasně. Ale toto nebyly peníze, které hýbaly českým turfem. Hýbaly jím peníze dotační, a to hlavně ty nevyplacené...


Nejvýraznější čtyřnohou osobností sezóny byl tmavý hnědák Regulus. Svěřenec trenéra Františka Vítka, běhající v barvách dnes již neexistující stáje Nicola Ahrend v sezóně vyhrál 5 ze 7 startů včetně Českého derby (s rekordním náskokem 15 délek) Saint Leger a tehdy premiérově se konajícího Pardubického Saint Leger (na snímku). Foto Zenon Kisza. 

Chuchelský mlýnek na peníze nemlel

Už dlouho před začátkem sezóny se začaly rýsovat problémy s financemi na hlavní dráze ve Velké Chuchli. O rok dříve se vlády nad ním ujala a.s. Dostihové závodiště, vzniklá po privatizaci, ve které zásluhou kapitalizace pohledávky vůči bývalému státnímu podniku držela více jak 99% akcií společnost Turfservis a její hlavní postava Ing. Josef Hradečný. Bohužel výplaty výher úspěšným stájím se stále zpožďovaly až se zastavily úplně a začátkem roku 1995 měli majitelé u chuchelského pořadatele pohledávky za 3,5 miliónu korun. Když jednoho dne beze stopy a slova zmizel i ředitel závodiště Zdeněk Medřický, nevěstilo to pro chuchelské dostihy nic dobrého. Jaro ale začalo optimistickou zprávou - peníze přišly. Ale objevily se i jiné zprávy. Dlouho utajovaná jednání Josefa Hradečného se společností Sortis vynesl na světlo jeden z méně loajálních zaměstnanců chuchelského závodiště, který tajně okopíroval smlouvy a předal je tisku. O co vlastně tenkrát šlo? Těžko říct. Kopie těchto smluv sice máme k dispozici, ale zda to autoři mysleli vážně či nikoliv, to si odhadnout netroufnu. Jisté je, že alespoň k části plánu došlo. Hradečný založil dceřinnou společnost závodiště jménem Turfinvest, na níž převedl majetek získaný privatizací a nově oceněný na, a teď se podržte, 3 miliardy korun. Do hry vstoupila společnost Sortis jako partner při Hradečného plánu na vytvoření obchodního a zábavního centra Chuchle, které, jak tehdy uvedl pro tisk, mělo dostihy živit. Psalo se o mlýnku na peníze (viz níže). Jak to dopadlo je asi jasné. Sortis brzy od společných plánů odstoupil, Chuchle zůstala zadlužená, její akcionář též a vše skončilo konkursem.

Chuchelská krize v článcích Jiřího Křepelky v Zemských novinách počátkem roku 1995





Ale vraťme se zpět do roku 1995. Ačkoliv sezóna byla v Chuchli zahájena, platby za výhry nepřicházely a v neděli po Jarní ceně klisen Jockey Club rozhodl o zastavení dostihů v Chuchli. Uskutečnil se už jen mítink s Velkou jarní a pak se brány chuchelského závodiště uzavřely. Některé zkoušky převzaly Slušovice, derby mítink se, stejně jako později Velká cena Prahy, stěhoval do Karlových Varů. Ale už počátkem července se hozené rukavice chopila Česká klusácká asociace a uspořádala v Chuchli dva mítinky, podzimní část sezóny již proběhla pod její taktovkou. Trenéři a majitelé sice trochu brblali nad využitím maximální hranice pro přihlášky a startky (tehdy 4% z ceny dostihu), ale dostihy v Chuchli byly, alespoň na čas zachráněny. Byť za cenu společných mítinků s klusáky, což mnozí nesli velmi nelibě.

Osoby a osobnosti

Dluhy chuchelského závodiště vyřešil časem konkurs a posléze získaní konkursní podstaty Jockey Clubem, ale i tehdy majitelé žili především úspěchy či neúspěchy svých koní na dráze. Před 20 lety ale byly majitelské poměry zcela jiné než dnes a stájí, které fungovaly tehdy a jsou aktivní i nyní, bychom zas tolik nenašly. Zvláště mezi těmi největšími. Z pohledu počtu startujících koní byla tehdy největší stájí Valory-Dešná s 18 koňmi, ZD Ratiboř se 14 či Hřebčín Napajedla se 14 startujícími koňmi. Také jména nejúspěšnějších stájí nám dnes mnoho neřeknou. První tehdy skončila stáj KOH-I-NOOR Praha, druhý byl Stewart Aitken, třetí The Icy Fire Partnership, čtvrtý Conet Plus Praha a pátá Nicola Ahrend.

Ale to nejsou jediní, s nimiž se dnes už v našem turfu většinou nesetkáme. Prezidentem byl tehdy Miloš Baladrán, majitel stáje Laverna, která už také řadu let nefiguruje mezi registrovanými stájemi. Jeho cesta do čela nejvyššího orgánu českých dostihů byla na tehdejší dobu typická. Jockey Club, respektive jeho Rada, trpěla spory mezi dvěma skupinami, které bychom mohli hodně zjednodušeně rozdělit na členy jednoho ze zakládajících členů ČSCHPMDK a takzvané "spiklence" či "úterníčky", jak byli též nazýváni díky svým úterním dýchánkům v restauraci chuchelské tribuny. Ti byli částečně spojeni se spolkem Český Jockey Club, jehož název napovídá, co bylo hlavním cílem. Ale poté, co se některým podařilo dostat do Rady JC, organizace sama, posléze přejmenovaná na Českou asociaci rovinových dostihů (to k současným návrhům méně zorientovaných, že by vedle ČASCH měla být v Radě i asociace zastupující rovinové dostihy), moc činnosti nevyvíjela. Tlak ji donutil uskutečnit valnou hromadu, na které, konané v prvním patře chuchelské tribuny se do jejího čela dostali noví lidé, a organizace nakonec později kuriózně skončila spojením s tou, proti níž zpočátku nejvíce brojila - ČSCHPMDK.

Miloš Baladrán se do čela dostal z velké části proto, že byl akceptovatelný pro obě znepřátelené strany. Ukončilo se tak několikaměsíční bezvládí, které vzniklo poté, co se jedné skupině podařilo odvolat tehdejšího prezidenta Jana Tichého i jeho zástupce Václava Chaloupku a Jockey Club několik měsíců řídilo prezidium ve složení Miloš Baladrán - Miloslav Halík - Zdeněk Hlačík.

Ale opusťme horkou půdu Jockey Clubu a podívejme se na další osoby, které odvál čas, ale k roku 1995 neodmyslitelně patří. Určitě bychom neměliu zapomenout na Fidelise Schlée, jednoho z první velkých majitelů a rozhodně jednoho z nejúspěšnějších majitelů počátků nestátního českého turfu. Schlée byl majitelem privátním, ale velkou roli tehdy hrály společnosti, přetransformované z bývalých státních podniků. Jednou z nejvíce viditelných byl podnik zahraničního obchodu Centrotex s jeho ředitelem Miloušem Červenclem. Jeho působení je spojené s trenérem Václavem Chaloupkou, jemuž se v 90. letech podařilo pro dostihy získat i další ředitele významných firem jako byly Čokoládovny, KOH-I-NOOR a další. Jména ředitelů těchto společností přinesla turfu v tehdejší době určitou prestiž, ale jejich časy netrvaly dlouho - vesměs do privatizace nebo přesněji prodeji zahraničním koncernům.

JUDr. Fidelis Schlée patřil v té době nejen k největším majitelům, ale také sponzorům dostihů. Jeho Večerník Praha sponzoroval i České derby	Ing. Tomáše povolal do Velké Chuchle Jiří Hradečný v době největší krize, ředitel Volek pak zůstal i za vlády IPS	K nejvýznamnějším majitelům patřila i stáj společnosti Centrotex, jejímž ředitelem byl JUDr. Milouš Červencl. I Centrotex patřil tehdy k významným sponzorům, sponzoroval i České derby

Osobou, která by vydala na samostatný článek a k sezóně 1995 patří, byla majitelka jedné z tehdy nejúspěšnějších stájí Radka Kroulová, pro kterou ale byla tato sezóna poslední v roli majitele. Tedy alespoň oficiálně, i v letech následujících její barvy byly na dráze vidět, ale stáj Rainbow Racing měla oficiálně jiné majitele. Majitelka, která proslula masovým nákupem koní v Anglii a Irsku, jimiž zásobovala i ostatní majitele, měla velmi úspěšnou stáj, nicméně do historie českého turfu vešla i zásluhou exemplárního trestu, který obdržela.

Spory a soudy

Když si dnes zalistujete zápisy z jednání Pořádkové komise a Dostihového soudu a přidáme další spory řešené mimo tyto orgány, musí nám polovina 90. let připadat jako doba hodně neklidná. Vedle tehdejších kauz jsou valaši nevalaši v derby či Bargielové poměrně nudnou záležitostí. Radka Kroulová na sklonku roku dostala dokonce tříletý distanc - tři roky nesměla být registrována žádná stáj, která by byla jejím majetkem. Tento trest si vysloužila za hlášení svého koně Jaazafna do Austrian Derby pod jinou stájí. V době uzávěrky přihlášek totiž figurovala na listině dlužníků a přihláška pod jejím jménem by nebyla přijata. Nutno však dodat, že se na jejím potrestání určitou měrou podepsaly i osobní spory s jedním z členů vedení turfu.

Vzpomeňme též kauzu Velká jarní cena. Bylo to tuším u nás poprvé, co byl klasický dostih prohlášen po doběhu za neplatný poté, co se jednomu z koní neotevřel startovací box a startér start nevrátil. Cílem tehdy proběhl jako první Kerrier, kůň v té době ještě zastupující francouzského majitele, ale již zakoupený pro stáj Radky Kroulové. Kerrier byl jedním z nejzajímavějších koní sezóny, nakonec kolik znáte hřebců, kteří by po kariéře v ČR byli zařazeni do anglického chovu? Na svůj výkon z VJC už ale nenavázal a potýkal se především s psychickými problémy. Nicméně Velkou jarní získal. Ač Dostihová komise dostih anulovala, na jednání Dostihového soudu byl doběh vrácen zpět. Zjednodušeně na základě tvrzení, že start není součástí dostihu...

Sporu se nevyhnula ani Velká pardubická. V té byl diskvalifikován třetí v cíli Miráno kvůli pádu jezdce Brečky v průběhu dostihu. Stáj se odvolala s tím, že je sporné, jestli k pádu opravdu došlo. K pádu dle DŘ, kdy se jezdec dotkne terénu i jinou částí těla než nohou. Jezdec Brečka byl tehdy "protažen skokem" a ač Dostihový soud sháněl záznamy inkriminovaného incidentu všude možně, nikde nebylo vidět, že by se dotknul země. Nakonec ale odvolání stejně zamítnul s tím, že terénem je i překážka a té se jezdec Brečka skutečně dotknul i jinak než nohou...

Tolik malá vzpomínka na sezónu 1995. Věřím, že si na ni vzpomínáte i jinak a vaše vzpomínky jsou plné zajímavých koní a vzrušujících dostihů. Ale i výše popsané skutečnosti, které vesměs v dostihových ročenkách nenajdete, k té sezóně patřily a myslím že neškodí si je občas připomenout.

Miloslav Vlček

• Předchozí
• Další