hrPřed pár lety, při dělání rešerší k článku o turfu na Novém Zélandu, jsem narazil na zajímavou studii o tamních majitelích dostihových koní i vztahu trenér - majitel, kterou si nechalo udělat vedení tamního turfu.


Ač Nový Zéland je nejen geograficky nám velmi vzdálený, podobně jako jeho turf, jsou studií zjištěná data natolik zajímavá a v mnoha směrech obecně platná, že jsem se rozhodl se o ně s Vámi podělit. Studie zkoumala tamní majitele ze všech možných úhlů pohledu. Posloužil jí k tomu obsáhlý dotazník, který majitelům rozeslala a na jehož základě studie následně vznikla.

Začněme třeba věkem majitelů. Nejvíce novozélandských majitelů je ve věku 51-60 let, plných 35%, ale na druhé straně ani mladších majitelů není málo, protože skupina majitelů pod touto věkovou hranicí, tedy majitelé ne starší 50 let, tvoří 37,3% všech majitelů. Většinu, byť možná menší než čekáte, přesně 66%, tvoří muži. U nás žádná podobná statistika neexistuje, ale asi sami uznáte, že u nás je podíl žen mezi majiteli mnohem nižší.

Plných 73% majitelů má 2 či více koní, ovšem sem jsou počítány i podílníci racing klubů, 48% majitelů je zaangažováno na 3 a více koních a jen 29% majitelů vlastní či spoluvlastní pouze jednoho koně. Tady se nabízí srovnání s naším turfem, kde zhruba polovina stájí vlastnila jen jediného koně.

S našimi reáliemi se nedá srovnat ani tamní struktura podle způsobu vlastnictví. Nejvíce, plných 47,3% majitelů, jsou členy majitelských syndikátů, 46% majitelů vlastní koně v partnerství s jiným či jinými majiteli, 22,1% společně s manželem/manželkou či druhem nebo družkou a jen 21,3% samostatně jako majitel. To doplňuje 4,6% majitelů - společností.

Velký vliv podílnictví na stav počtu majitelů v novozélandském turfu potvrzuje i statistika, podle níž nejvíce nových majitelů, plných 28%, začalo své majitelské působení získáním podílu na koni, kterého vlastnil některý z přátel či člen rodiny, kteří již měli s vlastnictvím zkušenosti, tedy prostřednictvím někoho již v dostihovém průmyslu zaangažovaného. Pro mě bylo docela překvapením, že hned druhá nejvyšší skupina, 19% nových majitelů, začala tak, že dala do tréninku koně, jehož si odchovala. Velký počet, 16,3%, začal s majitelstvím skrze členství v racing klubu.

Asi nebude velkým překvapením, že většina majitelů byla motivována především zábavou a vzrušením z dostihů, následně touhou po vítězství při svém rozhodování stát se majitelem dostihového koně a až na posledním místě byla snaha získat peníze z výher. To u nás ani jiné být nemůže.

nzderby

To byla část obecných dat o struktuře majitelů a jejich cestách k turfu, pro mne mnohem zajímavější ale byla část věnující se vztahu majitel - trenér. Při výběru trenéra se novozélandští majitelé drží především doporučení jiných majitelů (35%), jen o 3% méně majitelů vybírá trenéry podle jejich reputace či (nebo společně s) jejich výsledky. Svou roli hraje i blízkost trenéra, plných 24% tamních majitelů vybírá trenéry podle vzdálenosti od svého bydliště samozřejmě s cílem být svým koním nablízku. Jen minimum majitelů, novozélandská statistika hovoří o pouhém 1%, vybírá trenéry na základě jejich reklamy či propagačních materiálů.

Plných 51% oslovených majitelů vyzkoušelo během svého působení v dostihovém sportu více jak 3 trenéry, naopak 27% majitelů si vystačilo celou dobu jen s jedním trenérem. Většina, téměř dvě třetiny (64%) majitelů má všechny své koně u jednoho trenéra, 20% majitelů využívá služeb 2 trenérů.

Zajímavé jsou i platby za služby trenérům. Nejvíce majitelů platí svým trenérům od 40 do 49 NZ$, což je mezi 450 a 550 koruny za den, tedy měsíčně kolem 15 tisíc korun, ale zhruba 12% majitelů platí svému trenérovi denně méně než 30 dolarů, ale existuje i malá skupina (3,2%) majitelů, kteří platí denně více jak 60 dolarů. Bohužel nevím, co přesně je a hlavně co není v této částce zahrnuto, protože pokud bychom ji tak jak je srovnávali s našimi reáliemi, zdál by se provoz dostihového koně na Novém Zélandu velmi laciný.

Asi vůbec nejzajímavější je část mapující komunikaci mezi majitelem a trenérem. Právě v ní najdeme celou řadu námětů k zamyšlení, a to jak pro majitele, tak především pro trenéry, protože ukazuje, v čem jsou nebo mohou být majitelé nespokojení a v čem by se trenéři ve vztahu k majitelům měli zlepšit.

Na Novém Zélandu je nejčastější metodou informování majitelů telefon (43%) následován emailem (21%) a 11% majitelů je o svých koních informováno skrze manažera syndikátu. To je jedna strana. Ale studie dala stejným majitelům i otázku, jaký by oni preferovali způsob komunikace, kteří potvrdili preferenci informování prostřednictvím telefonu (41%), ale ve vyšší míře by si přáli být informováni skrze email (28%) a menší část než ve skutečnosti (6%) preferuje informace skrze manažera syndikátu. Vedle nich byla velmi silná skupina majitelů, která preferovala jinou cestu, přesněji kombinaci telefonu a emailu, kterou považují za vůbec nejlepší způsob informování ze strany trenéra.

Důležitou roli hraje i frekvence podávání informací od trenéra. Plných 43% majitelů je informováno týdně, 21% jednou za 2 týdny, 16% měsíčně a 20% méně často než jednou měsíčně. Majitelé by si ale přáli častější frekvenci, týdně by preferovalo 52%, ob týden 27%, zatímco měsíčně či ještě méně často jen 13% respektive 8% majitelů. A určitě stojí za zmínku, že tím, kdo inicializuje komunikaci mezi trenérem a majitelem je 54,2% trenér, ale ze zbytku, tedy 45,8%, majitel.

Moc pěkné byly některé odpovědi majitelů, co jim na komunikaci s trenérem, na jeho prezentaci tréninku koní i formě nejvíce vadí. Uvádím některé:
1. Příliš často jsem to já, kdo se dožaduje informací místo abych je dostával automaticky
2. Zapomíná, kdo platí
3. Potřebuje skočit do komunikační společnosti, je ze staré školy
4. Nedostávám správné informace nebo je nedostávám včas
5. Neprofesionální, nedostatečné, nepřesné
6. Má zkušenost je taková, že trenéři rozumí koním a dostihové scéně, ale nejsou schopni pochopit nebo docenit význam komunikace s majitelem - měli by být trénováni v těchto dovednostech.
7. Nechápou, že jako majitel chci vědět o svých koních vše, do nejmenších detailů
8. Jejich zprávy jsou příliš krátké, nemají strukturu, nenavazují na předchozí
a jako vůbec nejlepší poznámku bych vybral tuto
9. Jedinou prezentaci, kterou trenér poskytuje, je účet.

To bylo pár zajímavých faktů ze vztahu trenér - majitel, jak je vidí majitelé na Novém Zélandě. Myslím, že mnoho z nich má obecnou platnost a třeba vám tento článek pomůže si uvědomit, co po svém trenérovi můžete a chcete vyžadovat a naopak, čím jako trenér můžete majitele svých svěřenců příjemně překvapit.

Miloslav Vlček









    Valid XHTML and CSS ©2013 Fitmin | code hofmanovi.net

Real time web analytics, Heat map tracking