Každý kůň má svůj příběh, některý zajímavější, některý méně. Příběh ještě v Sovětském Svazu narozené klisny Měsť, která se před 27 lety stala šampiónkou českých proutěnkářů a poté velmi úspěšnou matkou, patří k těm nejzajímavějším. Jeho poslední kapitola byla dopsána minulý měsíc, symbolicky den po Velké pardubické, kdy tato mimořádně talentovaná klisna, v níž slavný trenér Nasibov viděl druhého Anilina, odešla. Tři měsíce před tím, než by se dožila 32 let.

 
Psát se začal, nebo alespoň jeho česká část, před dlouhými 28 lety. Tehdy přijel do Bratislavy na mítink Turf-Gala bývalý slavný sovětský žokej a tehdy trenér Nikolaj Nasibov. Nepříjel sám, přicestovala s ním řada odchovanců neméně slavného sovětského hřebčína Voschod, aby se zúčastnila tehdy dvoudenního mítinku. První den byly na programu roviny, o den později následovala překážková část mítinku. Současníci už asi budou mít trochu problém ocenit význam tohoto kroku, ale těm, kteří pamatují Mezinárodní mítinky a na nich dominující sovětské koně, budou ještě dnes znít rodokmeny Nasibovových svěřenců jako rajská hudba, která v době, kdy nebylo zdaleka tak jednoduché jako dnes vyjet do zahraničí a koupit si koně, přilákala do Bratislavy řadu majitelů. Ti si chtěli sovětské odchovance nejen prohlédnout, ale rádi by je získali i do svých stájí.

Sežeň kamión, pojedeme pro koně!

Jedním z nich byl i Vladimír Kolman, jehož koně tehdy připravoval současný správce pardubické dráhy ale tehdy velmi úspěšný trenér a mj. i kouč derby vítěze z předešlého roku Jiří Janda. Ač od onoho dne uplynula hezká řádka let, dodnes se mu z paměti nevymazal. "Pan Kolman mi tehdy řekl, sežeň kamión, pojedeme do Bratislavy pro koně," vzpomíná dnes Janda, který si kamión, což tehdy nebyly jako dnes speciálně pro koně vyrobené přepravníky, ale vesměs pro přepravu koní předělané autobusy či nákladní vozy, půjčil od trenéra Liska. "Když jsme do Bratislavy dorazili, jen mi řekl, počkej tady," říká trenér, který pak zpovzdálí sledoval několik hodin trvající obchodí jednání mezi majitele a trenérem Nasibovem.

Jeho konkrétní průběh mu zůstal utajen, že však chvílema šlo o velmi vyhrocené jednání poznal z gest a přístupů obou jeho účastníků. "Občas jeden nebo druhý odběhl stranou, aby se uklidnil, často byla vidět rozmáchlá gesta rukou a kroucení hlavou značící nesouhlas," popisuje jednání trenér. Co však bylo podstatné - k dohodě nakonec došlo a z Bratislavy do Pardubic pak odjel kamión s pěti sovětskými plnokrevníky. Byli to tehdy dvouletý Rembo (Montcontour), který následující sezónu vyhrál jedničkový dostih v Chuchli a startoval i v Českém derby, taktéž dvouletá Amfora (Montcontour), následující rok umístěná v jedničkách a sedmá v Oaks, o rok starší Slovar (Whitstead), který však bez úspěchu vyběhl až o dva roky později, stejně starý Foks (Suzdal) a především tříletá Měst (Mistnik), která do Bratislavy přišla s mimořádnou pověstí z ruských drah, na nichž údajně nemohla najít přemožitele.

Rodina, která psala historii sovětského turfu

Proč byl tehdy, ale ještě i o pár let později o Měsť takový zájem? To už dnes plně pochopí asi jen pamětníci. Třeba ti, kteří v roce 1981 při posledním Mezinárodním mítinku na pražském závodiští drželi v Ceně Prahy palce českým hvězdám - druhé z derby Lucince (Norbert) a vítězce Oaks Fredě (Tauchsport). Tehdy se zdálo, že českolovenská reprezentace by na domácí půdě mohla mít velké šance na zisk Ceny Prahy, což bylo takové tehdejší Oaks socialistických států, ale výborně jdoucí československé zástupkyně tehdy o 1 1/4 respektive 4 1/4 délky zdolala sovětská Struna (Athens Wood), pravá sestra sestra klisny Safra, matky zmíněné Městi.

Triumf na MM v Praze ale byl jen jedním z mnoha významných úspěchů rodiny, která nejen ve Voschodu, tehdy výrazně nejúspěšnějším sovětském hřebčíně, ale i v celém tehdejším chovu SSSR patřila k nejlepším rodinám, pokud nebyla vůbec nejlepší. Struna sama byla šampiónkou sovětských tříletých klisen, její matka Skala (Craighouse) byla ještě výjimečnější individualitou. Na Mezinárodních mítincích vyhrála Ceny Bukurešti, Berlína i Prahy a o její mimořádné třídě i flexibilitě nejlépe hovoří schopnost vyhrát dostihy od 1000 metrů do 2400. A to tehdy v 70. letech ve zcela mimořádných časech - na míli vyběhla čas 1:38,00, 2400 metrů dokázala zaběhnout za 2:29,20.

Vedle Skaly dala i sovětskou šampiónku dvouletých klisen a vítězku tamních 1000 Guineas Semru (Raut). Skvělou matkou byla i její další dcera Messa, díky otci Mistnikovi 3/4 sestra Městi. Její dcera Maidzi (Entrepreneur) narozená v roce 2006, kdy už sovětští odchovanci museli čelit silné konkurenci importů především z USA, doběhla druhá v Krasnodar Oaks (RUS-Gd1) a později dokonce byla připuštěna v Irsku, kde s coolmorským Henrythenavigator (Kingmambo) dala klisnu Missionerku, která pak v Krasnodaru mj. symbolicky vyhrála i dostih pojmenovaný po své blízké příbuzné Priz Struny (RUS-Gd2).

Také prabába Městi Sekunda (Element) byla výjimečnou klisnou, která vyhrála Probnyj Priz, Ossenij Priz a mezinárodní Cenu míru, praprabába Skabioza (Baltic Baron) vyhrála sovětské Oaks. Ale ani matka Městi Safra za slavnými klisnami své rodiny nezůstala příliš pozadu. Sama vyhrála Probnyj Priz, dva její synové byli zařazeni do chovu a dcera Samara (Montcontour) mj. dala vítězku pjatigorských Oaks (RUS-Gd1) Salomeyu (Absolutnyi).

Viděl v ní druhého Anilina

Zkrátka Měsť na počátku 90. let představovala jednu z mála šancí jak získat klisnu z mimořádně úspěšné sovětské rodiny, takové, ke které naši chovatelé a ředitelé hřebčínů a statních statků, které měli za socialismu dostihové stáje, léta vzhlíželi jako s nedostižné krvi s nemalou úctou. Tu však k ní necítili jen zainteresovaní čeští majitelé, ale i samotný Nasibov. Zda právě Měsť byla důvodem dlouhého a vyhroceného jednání dnes těžko soudit, jisté však je, že se v ní Nasibov viděl. "Hrozně si jí chválil," vzpomíná Janda, "a říkal, že je to druhý Anilin".  

Srovnání s nejlepším koněm sovětské historie může dnes vyvolat úsměv, ale jak Janda vzpomíná, pro Nasibova mělo svůj reálný základ. "Nasibov měl svůj proslulý notýsek s poznámkami o koních, kteří mu prošli rukama, několik generací rodin a všech koní z nich" vysvětluje Janda. "Byla v nich řada dat a především termín, kdy koně zchromli. To u jeho extrémních tréninkových dávkách nebylo nic výjimečného, naopak, potkalo to takřka každého, ale čím později k tomu došlo, tím si ho Nasibov víc cenil," popisuje Janda, který je přesvědčen, že právě tato tvrdá selekce stála za úspěchem voschodských koní a jemuž Nasibov právě nad tímto sumářem svých trenérských let dokládal, z jak výjimečné rodiny Měsť pochází a jak si jí cenil.

V této souvislosti Janda připomíná jednu už košilatou historku, dokládající neskutečnou tvrdost Nasibovovy tréninkové filozofie. Traduje se, že když s Anilinem přicestoval do dostihově vyspělého světa a trénoval jej, tamní trenéři říkali, že jestli ten kůň naordinované dávky přežije a postaví se na start, tak celý život trénovali špatně, čímž mysleli, že především málo. Dnes těžko hodnotit, nakolik tato historka časem narostla do větších rozměrů a jak odpovídala skutečnosti, faktem však je, že Anilin stanovené tréninkové dávky nejen že přežil, ale pravidelně proměňoval v mezinárodní úspěchy... 

Ale vraťme se k Městi. Ta své předpoklady, dané skvělou rodinou i úspěšným otcem, uplatnila i na dostihové dráze. Ještě než přijela do Bratislavy, měla za sebou šest vítězství na moskevské dráze, odkud si ale přivezla nejen pověst výjimečné klisny, ale i hodně nervózní charakter. "Dávali jsme jí při dostizích vatu do uší, aby se zklidnila, ale nestačilo to," vzpomíná Janda. "Házela hlavou tak, že Roman Tůma, který ji v padocku vodil, musel nosit přilbu, kdyby ho náhodou trefila". Třídu ale neztratila. Ač kvůli průtahům při vyřizování dokladů se Měsť v nových barvách mohla představit až čtvrt roku po svém startu v Bratislavě, její první start v nových barvách znamenal úspěch. Ve Velké ceně hlavního města Prahy (Gd1) doběhla třetí, jen délku za Rezonem, který následně triumfoval v Gr.2 Grosser Kaufhof-Preis v Kolíně nad Rýnem, přičemž porazila například vynikajícího Laténa. V posledním roce společného česko-slovenského státu se na dráze představila ještě jednou ve Svatováclavské ceně (Gd2), ve které obsadila čtvrtou příčku.

Šampiónka proutěnkářů

Následující sezónu se Měsť na dráze ukázala už v roli proutěnkářky. A navzdory své nervózní povaze hned zpočátku slavila úspěch. První start v proutěnkách IV. kategorie proměnila v lehké sedmidélkové vítězství, přemožitele nenašla ani v následující jedničkové Velké ceně Pardubické radnice. Tu sice vyhrála "jen" s náskokem 2 délek, při jejím dalším vítězném startu v Ceně Vinda však již zněl výrok rozhodčích "zadrženě daleko". Petr Hochman, který v jejím sedle slavil svou nejúspěšnější sezónu, ji pak dovedl k dalšímu přesvědčivému vítězství na konci srpna, kdy lehce o 3 1/2 délky vyhrála Velkou cenu Zelené brány (I.k.). Její vítěznou překážkovou sérii dokázal přerušit jen jediný kůň - taktéž v Sovětském Svazu narozený Avtograf (Athens Wood). Jejich souboj tehdy v Pardubicích sledovaly tisíce diváků a ač Měsť dlouho statečně odolávala, nakonec mu po tuhém boji o půl délky podlehla. Tříletý Avtograf, pro něhož to byl první start na české dráze, se o měsíc později postavil na start Velké ceny českého turfu (Gd1), v níž skončil na třetím místě za Law Sozirim a Odrzutowiecem...

Porážka sice nepřipravila Měsť o pozdější titul nejlepšího proutěnkáře, ale byla její dostihovou labutí písní, po níž odešla do chovu. Později, kdy její předešlý majitel prožíval obtížnou část svého života, se o ni staral Vladislav Fedorowicz a když se takříkajíc "prokrmila", koupil ji za dlužnou částku, která rozhodně nebyla nijak malá, Stanislav Popelka. V chovu Popelkových (nejprve seniora a krátce nato současného úspěšného trenéra) z ní vyrostla velmi úspěšná matka.

Matka Mandarina, Modeny i smůlovatého Maldiniho

"Jako každý kůň ani ona nefungovala na 100%," hodnotí ji střízlivě Popelka, ale už z hlasu mu poznáte, jakou k ní choval úctu. "Někteří její potomci byli super, někteří na dráze zklamali, ale pak třeba našli uplatnění ve sportu," říká dnes chovatel a trenér, jehož rukama prošli téměř všichni její potomci. Svou roli v jejich úspěších hrála i psychika. "Jirka Janda mi říkal, ať s nimi dělám opatrně, že Měsť byla hodně nervózní, ale mě se to naštěstí u jejích potomků nepotvrdilo," říká Popelka, nicméně zároveň dodává, že se to týká především tréninku. "V dostizích někteří ten tlak neunesli."

Takovým ale rozhodně nebyl Mandarino, tmavý hnědák, který svou matku proslavil nejvíce. Syn hřebce Bin Shaddada (Riverman), který českým chovem jinak prošel bez většího úspěchu, patřil šest sezón k české elitě. Už na rovině dokázal 3x vyhrát, jeho talent se ale plně rozvinul až nad překážkami. V letech 2007, 2008 a 2010 ovládl Prvomájovou steeplechase a nebýt porážky od Negrose, kterému v roce 2009 dával výhodu 4 kilogramů, mohl být v listinách vítězů tradičního dostihu zapsán čtyřikrát v řadě. Dařilo se mu i v Pardubicích, kde se vedle vítězství v první kvalifikaci sezóny 2010 neztratil ani ve Velké pardubické. Tu absolvoval celkem dokonce 4x - v letech 2009 a 2010 skončil čtvrtý, v sezóně 2011 doběhl pátý a nedokončil ji pouze v roce 2012, kdy se v ní jako jedenáctiletý loučil se svou kariérou.


Mandarino s Dušanem Andrésem v Prvomájové steeplechase v roce 2008. Foto Zenon Kisza 

Mandarino, který na dráze vydělal přes 2,3 miliónu korun, ale nebyl jediným jedničkovým vítězem Městi. Skvěle si vedla i její dcera Modena, produkt spojení Městi s elitním polským plemeníkem Japem (Alleged). Také ona začínala na rovinách a už tam dokázala 2x zvítězit, podstatnější jsou ale její 4 vítězství v překážkových dostizích, kterým vévodí úspěch v "malé Velké pardubické" - Ceně Labě před 6 lety.

Mandarino a Modena jsou sice papírově nejúspěšnějšími potomky své matky, jejich trenér a chovatel v jedné osobě si však jiného z Městiných potomků cenil ještě výše než těchto dvou jiného jejího syna Maldiniho (I Shall Stay). Bohužel právě jemu osud nedopřál tolik času, aby o tom mohl přesvědčit i ostatní. "Maldini byl vyloženě kůň do Pardubic, velký, narostlý, který slušnou třídu ukázal už jako tříletý v proutěnkách, " vzpomíná Popelka. "Když jako čtyřletý přešel na jaře do krosů, vyhrál s Rosťou Benšem lehce tři dostihy v řadě, poslední navíc s velkou váhou," říká trenér, který se tehdy mimořádně těšil na další Maldiniho starty. "Bohužel už pak pro něj nebyl dostih, měl další až na podzim při Velké, a tak jsme se rozhodli vyplnit pauzu startem v Meranu," vysvětluje osudové rozhodnutí Popelka. Osudové proto, že Maldini se už na start nepostavil - v Meranu si zlomil nohu a musel být utracen.
"Tři dny jsem pak skoro nepromluvil a chtěl se vším seknout. Měl jsem i nabídky abych ho prodal, velmi dobré nabídky, ale nejsem jen chovatel, ale i trenér a tak jsem je odmítl, i když peníze za něj by se nám tenkrát hodily. Nebylo to poprvé, co jsem podobnou nabídku odmítl a ani poprvé, co se mi to vymstilo," vzpomíná dodnes se smutkem v hlase. "Do Pardubic to byl třídovější kůň něž Mandarino, navíc on měl spíše podzimní formu, zatímco Mandarinova kulminovala někdy v létě a při Velké už nikdy neměl takovou, jakou ukazoval v červenci nebo srpnu," dodává Popelka, kterému snadno věříte jeho slova, že jej Maldiniho konec do smrti mrzet nepřestane. Mohl být jeho velkou nadějí na úspěch v dostihu, k němuž vzhlíží každý překážkový trenér v republice.

Díky jejím potomkům nás začali vnímat noví majitelé

Celkem přivedla Měsť na svět 14 hříbat. "Byla neuvěřitelně plodná a vitální," popisuje ji Popelka. "Nepamatuji se u ní na jakýkoliv náznak koliky, horečky něbo něčeho podbného. I její potomci byli velmi zdraví, bezproblémoví koně," říká chovatel, který dvě z jejích dcer zařadil do chovu. První byla pětinádobná překážková vítězka Mikeila (I Shall Stay), pravá sestra Maldiniho. V chovu sice dala velmi užitečného Manola (Suteki Shinsukekun) a vítězství získala i Mintaka (Scater), ale letos už ji chovatel nepřipouštěl. "Má pod sebou kobylku po Zazou, ale protože ji po odstavu chci prodat, tak už jsme ji nepřipouštěli," vysvětluje příčinu letošní pauzy chovatel, který by pro ni rád našel důstojné místo v chovu koní pro sportovní účely. "Myslím, že skokanský talent má od panáboha."

Pokud se mu ji podaří prodat, zůstane Popelkovi v chovu jediná pokračovatelka Městi - již zmíněná vítězka Ceny Labě Modena (Jape). I ta byla loni partnerkou krabčického Zazou (Shamardal), po kterém letos v dubnu přivedla na svět svého prvního potomka hřebce Moliera. "Jape byl sice vynikající plemeník pro překážkové koně, ale jeho potomci jsou trochu měkčí, a tak jsem to chtěl trochu přitvrdil a vybral Zazoua, který měl dlouhou náročnou kariéru a odešel do chovu zdráv," vysvětluje Popelka výběr hřebce. Letos pro ni vybral střelického Eagle Topa (Pivotal) a čeká, jak si Modena v roli matky povede. Že by mohla nahradit Měsť, v to snad Popelka ani nedoufá. Navíc v jednom ohledu ji ani nahradit nemůže. "Ta klisna mi strašně moc pomohla, jak chovatelsky, tak především jako trenérovi. Až díky jejím potomkům majitelé zaregistrovali, že umíme koně nachystat a přišli k nám do tréninku noví koně." 

Svého posledního potomka přivedla na svět před sedmi lety. Když byly stáje ve Hvozdu plné, přestěhovala se na důchod k panu Aloisi Kubíčkovi do Čech pod Kosířem. "Chtěl si z ní odchovat ještě jedno hříbě, ale to už se nepodařilo. Ale musím mu poděkovat, jak se o ni vzorně staral, Měsť u něj měla krásné ustájení s výběhem a penzi si užívala," uzavírá Popelka své vyprávění.

Dvanáctého října, tak trochu symbolicky den po Velké pardubické, odešla. Odešla stejně důstojně jako žila, večer ulehla ke spánku, z něhož se již neprobudila.

Miloslav Vlček

• Předchozí
• Další