Jmenuje se Václav Ráliš, narodil se v roce 1957. Poprvé na dostizích byl, když mu byly tři roky a pamatuje si vyhrávat ještě Epigrafa. Pak přičichl ke kovařině, respektive k podkovařině. Tu se učil od svého táty, ten zas od svého… Děda se učil od strýce, protože jeho otec mu zemřel v sedmi letech.

Zkrátka, Rálišové se o kopyta koní na pardubickém závodišti starají už šest generací – vlastně už od dob Poplera.

Šest generací je opravdu hodně dlouhá tradice, máte už svého nástupce?

To je horší. Syna sice mám, ale ze zdravotní důvodů k tomu moc není, i když trochu k tomu „čuchnul“. Leda že by vnučka, tu to zajímá. Byla by to rarita. V Evropě je jen několik žen – podkovářek. Ale je to fyzicky náročná práce.

Co vůbec péče o kopyta koní obnáší?

Kopyto je jedno z nejdůležitějších orgánů koně. Když není zdravé kopyto, není zdravý kůň. Nepodává výkon a je jedno, jestli je to kůň dostihový nebo tažný. Prostě od kopyta se to všechno odvíjí. Kovář může samozřejmě tomu vývoji pomoct a vylepšit výkon koně, anebo v opačném případě, když to zrovna moc neumí, tak může spoustu věcí pokazit. Kopyto je silně prokrvené, je to živý orgán, a podle toho je potřeba s ním zacházet. Ono na jednu stranu vydrží strašně velkou zátěž, na druhou stranu je strašně citlivé. Takže když do kopyta vnikne cizí předmět, třeba ostrý, tak teče krev. Pak to může mít za následek záněty nebo poranění kopytní kosti, nějakých vazů atd. a ten kůň může být třeba možná na doživotí vyřazený z provozu. Tohle se může stát, když nešikovný kovář podkovává a píchne mu ten hřeb tzv. „do masa“, tomu se říká, že kůň je „zakovanej“. Určité nebezpečí a riziko tu samozřejmě je, jednak s ohledem na to jak je rohovina kvalitní a jak je ten kůň vychovaný, jak při tom kování stojí. Když s sebou cuká, je jak se říká „natočenej“ do dostihu, musí být kovář hodně zručný, aby tu podkovu přibil kvalitně, aby toho koně kvalitně podkoval. Ke mně často chodí majitelé i proto, že jejich kůň má třeba nekvalitní rohovinu nebo nějaký špatný postoj. Vlastně dělám takovou ortopedii, kdy se dlouhodobě snažím toho koně narovnat tak, aby pak byl bez problémů.

Jak dlouho dopředu je potřeba koně podkovat?

Už jsem tady zažil mnohokrát, že bylo potřeba koně podkovat na poslední chvíli. Koval jsem už i v paddocku nebo dokonce na dráze, když si kůň tu podkovu utrhl. To je pak trošku dobrodružství. Měl jsem až doposud asi nějaký štěstí, že vždycky ten kůň, kterého jsem takhle okoval, pak vyhrál.

Takže to není o tom, že se ta podkova musí lidově řečeno „rozšlápnout“, kůň může jít hned běhat?

Dokonce naopak. Kůň by neměl být okovaný dlouhou dobu před dostihem, protože ta podkova se samozřejmě opotřebovává a stírá se. Kůň by měl jít do dostihu s takovým kováním, kdy jsou ty hrany ještě ostrý a kdy tam ta podpora je. Když to k něčemu přirovnám, podkova u dostihových koní působí jako tretra pro atleta.

Je rozdíl mezi podkovou pro běžného koně a pro dostihového?

Určitě. Jsou podkovy na dostihové koně, ty jsou nejtenčí, potom jsou na parkurové koně – to je taková ta střední velikost a samozřejmě pro pracovní koně, kteří pracují třeba v lese. Tam to je těžká podkova na silné kopyto. Taková podkova už třeba váží kilo či kilo a půl. Jsou tam šrouby a hmatec a podobně, aby se kůň nesmekal, aby v tom lese mohl zabrat, když za sebou táhne kládu.



Co obnáší kovářská pohotovost?

To je doslova pohotovost. Tam nevíte ne dne a hodiny, ale ani minuty nebo vteřiny, kdy někdo nepřiběhne, že něco potřebuje, že se něco stalo. Někdy se třeba hodinu - dvě nic neděje a pak najednou to vypukne. Je nějaký karambol v dostihu nebo zašláplí koně… tak musím běžet, abych to opravil a kůň nebyl bez podkovy. Buď před dostihem, nebo po dostihu na cestu domů.

Zašláplí koně…?

To znamená, že mu cizí kůň šlápne na nohu a strhne mu podkovu, nebo si to může zašlápnout sám.

Takže pohotovost někdy může být velmi adrenalinová záležitost?

Jednou přišli Poláci, kobyla byla už nasedlaná, ale měla hliníkové podkovy s takovým ocelovým hmatcem, který je u nás už zakázaný. A že honem do dostihu a honem okovat na čtyři nohy. Takže jsem to musel během nějakých deseti minut, čtvrt hodiny stihnout - sundat podkovy, ubrousit ty hmatce, znovu to tam přibít… Koně už chodili v paddocku. Oni tam přiběhli na poslední chvíli, startér je už málem nechtěl pustit do dostihu. A ta kobyla pak vyhrála stylem start – cíl.

Takže jste jim vlastně zachránil celý dostih…

…Václav Ráliš se skromně usmívá a přikyvuje…


Připravil Dostihový spolek Pardubice, foto Tomáš Kubelka

• Předchozí
• Další