Drazí čtenáři, ač zimní pauza už dávno není dostihově "mrtvým" obdobím a můžeme během ní sledovat řadu českých koní startujících na zahraničních drahách, pořád zůstává především čekáním na to, co přinese sezóna nová. Pro zkrácení tohoto čekání jsme pro Vás připravili lahůdku - vzpomínky jedné z nejvýraznější osob československého turfu Jaroslava Houry, jak je sepsal sám Houra před téměř padesáti lety. Dlouhá léta nejmladší vítěz Československého derby a později trenér takových es jakými byli Liberál nebo Detvan, jemuž se třikrát podařilo se svými svěřenci dosáhnout raz-dva doběhu v našem derby v nich líčí své zážitky od prvních krůčků, které jej k dostihovému sportu dovedly.

Jeho vzpomínky v polovině 70. let minulého století publikoval časopis Jezdectví (tehdy Jazdectvo), od něhož jsme získali svolení je přetisknout a nyní tak činíme. Začínáme první částí, u níž jsme ponechali i tehdejší úvodní slovo, na další se můžete těšit příští víkend. Příjemné čtení.

50 let na dostihové dráze

Dnešním dnem začínáme otiskovat nový seriál z pera bývalého žokeje a dostihového trenéra Jaroslava Houry. Bude to průřez historií čs. turfu od roku 1928 až po současnou dobu. V údobí před druhou světovou válkou byl Jaroslav Houra žokejem, má své zkušenosti nejen z našich, ale i zahraničních drah. V poválečných letech se podílel velkým dílem na úspěších československých koní na zahraničních dostihových drahách.

I.

Když jsem vyšel v roce 1928 školu, měl jsem tehdy ve svých 15 letech jedinou touhu, stát se elektrikářem. Dnes již nevím proč. Snad v tehdejším stále větším a větším rozvoji elektrizace jsem to pokládal za moderní zaměstnání, snad mně to někdo poradil, možná, že jsem myslel, že to je výnosné zaměstnání a nebude v něm velká dřina, jak jsem ji viděl kolem sebe v rodných Chodounech. Ve škole jsem se učil dobře, měl jsem pěkné konečné vysvědčení, ale také velký handicap. Tehdy jsem ovšem nevěděl, co to handicap je. Byl jsem totiž malý a oblečený jsem měl necelých 26 kg. Ať jsem přišel s otcem kamkoli, ke kterémukoli mistrovi, všude byla stejná odpověď: „Je příliš slabý." Tak to šlo celé léto, ostatní spolužáci byli již v různých místech a já stále nic.

Jednou jsem šel, jako konečně každou neděli, otci do Roudnice pro noviny a snad to byla náhoda, snad nějaká šťastná hvězda, hned mně upoutal inzerát: ,,Přijmou se slušní chlapci s vahou do 30 kg do učení k závodním koním." Nikdo z mého rodiště nevěděl, co to znamená. Úvahy rodičů i sousedů byly různé. A byly ještě větší, když přišla od trenéra Rosáka z Pardubic odpověď. Vyzýval mně, abych se dostavil do jeho stájí v Pardubičkách-zámku. Nastaly další úvahy, někteří sousedé mysleli, že budu jezdit s kočárem, jiní, že budu štolbou v zámku. Nakonec s nejsprávnější informací přišel náš pan učitel, který chodil často k tatínkovi ,,politizovat". Pan učitel řekl, že to je jistě trenér dostihových závodních koní, dále nás poučil, že rovinové dostihy se konají hlavně v Chuchli u Prahy a překážkové v Pardubicích. Lidé u koní vydělávají prý mnoho peněz, žijí však lehkomyslným životem a všechny peníze utratí po hospodách. Pro pochopení dostihů mně přinesl detektivku od Edgara Wallaceho,,55". Tatínkovi se zmínka o utrácení po hospodách moc nelíbila, nakonec však přece jen svolil a já mohl jet. Do Pardubic mně vezl strýc, který byl u ,,dráhy" a tak jsme mohli jet za ,,režii". V proutěném košíku jsem měl i detektivku ,,55".

Na telegramu, který nám poslal trenér Jaroslav Rosák, byla udána adresa Pardubičky-zámek. Strýc to vysvětlil jako pardubický zámek a tak jsme dorazili do pardubického zámku, který je přímo v městě nedaleko známé Zelené brány. Tam nám teprve vysvětlil, že se jedná o obec Pardubičky a zámek v ní. Dnes jsou Pardubičky již součástí Pardubic, ale tehdy to bylo pořádně daleko, autobusy žádné a tak jsem se při své cestě za učením pořádně protáhl se svým košíkem.


Trenér Jaroslav Rosák byl prvním mistrem autora těchto vzpomínek Jaroslava Houry

Trenér Rosák nás uvítal, prohlédl mně a nakonec odborně prohlásil: ,,Postavu máš dobrou, když se budeš snažit, může z tebe být jednou dobrý rajťák!" To měli tak slyšet o mé postavě všichni ti mistři elektrikáři, kteří mně odmítli. A tak handicap pro jiné zaměstnání byl zde předností. Zcela nakonec se mně Rosák zeptal: ,,Máš rád koně? Nebojíš se jich?" Odpověď ho asi příliš neuspokojila, neboť jsem odvětil, že nevím, neboť jsem blízko žádného koně ještě nebyl.

Učení u dostihových trenérů trvalo tenkrát 4-5 let. Se mnou uzavřel Rosák smlouvu na čtyři roky. Zavázal jsem se v ní, že budu pilným a ochotným učněm, že se zavazuji po celou dobu učení řídit příkazy mistra, budu poslouchat jeho rady, budu vykonávat práce, spadající do oboru jezdce, jakož i práce domácí". Dále, že budu vždy a všude zastávat zájmy svého mistra, aby mu škoda z nějakého nevhodného chování nikdy nenastala. Mistr se naopak zavazoval, že po celou dobu učení mi bude dávat dostatečnou stravu, potřebné šatstvo, prádlo a obuv, že mně bude učit tak, aby ze mne byl dobrý ošetřovatel a jezdec, že mně dá takové vychování, jaké se na řádného občana patří. A takové odborné znalosti, abych mohl později ,,místo obročníka nebo trenéra stávati". Podle smlouvy jsem měl tento plat:

 1. rokem - 10 Kčs měsíčně
 2. rokem - 20 Kčs měsíčně
 3. rokem - 30 Kčs měsíčně
 4. rokem - 40 Kčs měsíčně

Tuto smlouvu podepsali i zástupci Jockey Clubu v Praze, obecní úřad domovské obce, trenér a za učně otec. Jedna kopie smlouvy byla uložena v Jockey Clubu v Praze. Tehdy měl Jockey Club kanceláře Na Výtoni.

Rozloučil jsem se se strýcem a začalo učení. Trenér Rosák měl u zámečku v Pardubičkách dvě pěkné stáje a malou tréninkovou dráhu. Bylo nás tam tehdy asi 8 učňů a starších jezdců. Byl mezi nimi tehdy velmi dobrý a populární Václav Mildorf, Aartur Danneger, doučoval se Josef Celer a další. Ve stáji byla řada dobrých koní. Prvé dny mně cvičil Rosák na lonži na starším koni. Vysvětlil mně co mám a nemám dělat a snad mně to celkem šlo. Po několika dnech chtěl Rosák vědět co si počnu, když kůň trochu poskočí, šlehl proto trochu bičem a já byl dole dřív než jsem se nadál. Uhodil jsem se pořádně a prvá má myšlenka byla pryč odtud, domů. Rosák mně to rozmluvil slovy: ,,Ted' nemůžeš, co by řekli, že se vracíš potlučený, zůstaň tady, a že se ti všechno zahojí, pak se vrátíš." Myšlenka vrátit se domů mně jen tak nepustila, ale Rosák mně vždy odbyl: ,,Ještě nemáš všechno zahojený". A tak než uznal, že jsem zcela zdravý, touha po domově, i když byla stále silná, přece jen mizela, práce se mně zalíbila a tak jsem zůstal.

Nepřehlédněte: Do boje o Koně roku vstupuje Ponntos s velkým náskokem. Oproti konkurentům má minimálně dvojnásobek bodů

Práce to nebyla lehká, ale zvykl jsem si. Nebylo také možné moc uvažovat, zda je něco těžké nebo lehké. Nebyl na to čas. Rosák měl ve své stájí železnou kázeň. Když někdo zavolal: ,,Starej", pak to stačilo, aby vše jen lítalo. Ráno jsme začínali před šestou a práci ve stáji jsme končili v jednu. V polední přestávce bylo nutné dělat domácí práce, bylo to štípání dříví a řada dalších povinností. Odpoledne již ve dvě jsme byli zase ve stáji. Dostihové ježdění a trénink byl jen malou součástí denních prací. Bylo to nekonečné čištění a ošetřování koní, skládání sena, slámy, kování, čištění sedel a jiného materiálu. 

Zima v Pardubičkách, nastoupil jsem do učení v listopadu, nebyla nikterak příjemná. Rosák nám dle smlouvy koupil jednou za rok jezdecké kalhoty, dlouhé punčochy, boty, rukavice. Svetry se tehdy moc nenosily a tak jsme měli prošívané vesty, teplo v nich však velké nebylo.

Jedinou naší zábavou byl biograf. Vášnivě rádi jsme chodili do biografu, ovšem ani to nebylo tak jednoduché. Mohli jsme jít buď všichni a nebo žádný. I to bylo kus výchovného systému Rosáka. Vždy jeden z nás ho musel jít poprosit, zda můžeme do biografu a poprosit, také o peníze na vstupné. Vždy jsme mu řekli, že vstupenka stojí 2,- Kčs, ale koupili jsme si ji jen za korunu a za druhou jsme si koupili bonbony a tak jsme si požitek z kina zdvojnásobili.

Zima se pomalu končila a vše se chystalo k přestěhování na dostihové závodiště do Chuchle. Byl jsem nesmírně zvědavý na nový svět.

Jaroslav Houra
foto archiv

(Pokračování příště). Přetištěno s laskavým souhlasem vydavatele z časopisu Jezdectví (dříve Jazdectvo)

• Předchozí
• Další