V neděli nás čeká již 93. ročník Českého derby ve kterém se do sedla favorizovaného Mister Westminstera vyhoupne britský žokej Steve Drowne, aby se pokusil být šestým zahraničním žokejem, kterému se v tomto století podařilo České derby vyhrát.

Angažování zahraničních žokejů, byť aktuálně o něco méně frekventované než v minulých letech, je pravidelnou polistopadovou součástí vrcholu naší rovinové sezóny. Je to svým způsobem i návrat k prvním ročníkům Derby, kterému tehdy zahraniční jezdci dokonce dominovali. 

V prvních ročnících boje o modrou stuhu se objevovali v sedlech koní převážně zahraniční žokejové. Prvním českým jezdcem, který dokázal jejich vítěznou hegemonii narušit, byl mladičký Václav Mildorf. Mnoho z výborných jezdců, kteří u nás hostovali, nebo i na čas zcela zakotvili, pocházelo z Maďarska. Jako první napadne Géza Janek, ale výborných maďarských jezdců u nás startovalo daleko více. Hned první ročník derby přinesl druhé místu Štěpánu Tussovi, který se i v roce 1923 díval nejblíže na záda vítězi - v sedle Buscherla totiž dokončil o délku za vítězným hnědákem Walladou vedeným jeho krajanem Pintérem. Štěpána Tusse si naši majitelé a trenéři velmi oblíbili, v sezónách 1922 - 1924 byl v Chuchli ve stálém angažmá a i když se vrátil domů, často v Praze hostoval a dosáhl tu dalších umístění v derby, vyhrát se mu ho ale nepodařilo.

Špatné vzpomínky ale musel mít Tuss na derby v roce 1939, kde sedlal favorizovaného Tanka. Při nepovedeném startu s ním totiž najel do sítě startovacího stroje a ta ho vymrštila do výšky. Po mohutném letu vzduchem a nárazu utrpěl Tuss zlomeninu několika žeber. Mnohem hůře dopadl Tank, který po nárazu sítě padl tak nešťastně, že musel být nakonec utracen. Počátkem čtyřicátých let byl Tuss v angažmá ve Vídni a jeho osudem se stal kůň Schwarzwald. "Černý les" narazil při ranním tréninku do startovacího stroje a úspěšný žokej krátce na to těžkým zraněním podlehl.


Foto: Maďarský žokej Szilagyi v sedle Post Haste při Derby v roce 1929

Jiný Černý Les, tentokrát ale stejnojmenné závodiště v Benešově, ukončilo kariéru dalšího výborného žokeje maďarského původu Alexandera Nagyho. Na rozdíl od Štěpána Tusse se ale jednalo o konec kariéry šťastný, svou kariéru totiž uzavřel v 61 letech vítězstvím v sedle klisny Mocné, která se o čtyři roky později dokázala prosadit pod Františkem Vítkem ve Velké pardubické. Také Alexander Nagy nikdy naší modrou stuhu nevyhrál, ale platil za jednoho z nejlepších evropských jezdců. Stejně jako v případě Gézy Janka stál u rozjezdu jeho kariéry dostihový mecenáš Mikulas von Szemere, který poslal v roce 1917 tehdy sedmnáctiletého Alexandra do Turecka. Szemere se totiž přátelil s vezírem Talad pašou, kterému věnoval několik dostihových koní. Alexandr se o koně nejen staral, ale také je jezdil v dostizích. Brzy tu vyhrál několik dostihů a získal veliký obdiv paši. Ten záhy přerostl v přání, aby tu Nagy zůstal jako vzor pro turecké jezdce. Ten se však nenechal přemluvit a odjel zpět do Evropy, kde startoval na všech důležitých rakouských, německých, maďarských a švýcarských drahách. Mimoto stačil občas zavítat i do Prahy, kde se posléze usadil. Byl všestranným jezdcem a v roce 1921 dokonce skončil ve Velké pardubické třetí s hřebcem Göpelem.

V Maďarsku se narodili i další výborní žokejové, bratři Jiří a Viktor Eschové, kteří kralovali naší modré stuze ve třicátých letech, kdy sklidili potlesk zaplněných chuchelských tribun celkem čtyřikrát. Úspěšnější z obou bratří byl u nás Jiří, který dokázal derby vyhrát třikrát. Viktor sice vyhrál pouze v roce 1939 se Simonelem, ale celkově zvítězil v sedmi různých derby, včetně čtyř triumfů v rakouské modré stuze. Oba Eschové patřili ve své době k nejvyhledávanějším jezdcům Evropy. Jaroslav Houra, který v začátcích své kariéry oba jezdce dobře poznal, si zvláště cenil Viktora, který podle něj vynikal silou a inteligencí.

Dalším výborným maďarským žokejem byl František Szilagyi, o kterém se tradovalo, že koně pod ním podávali zvlášť výborné výkony, když mu majitelé slíbili podíl z úspěšné sázky. V roce 1930 porazil s Phönixem stáje O. Schiller svého krajana Gézu Janka, který vedl nejúspěšnějšího z napajedelských odchovanců v tomto derby Lieblinga.


Foto: Vítěz Derby z roku 1925 Renommé s australským žokejem Cockeramem

V časné historii našeho derby se dokonce objevili ve startovních listinách jezdci až z Austrálie. Joseph Cockeram opanoval hned naše páté derby se svěřencem Williama Lomaxe Renommé. A o 12 let později se ve Velké Chuchli objevil další Australan, Brownie Carslake, který měl vést favorizovaného Poděbrada a který již dva roky předtím zvítězil s Přemyslem v rakouském derby. Přestože se Carslakemu nepodařilo favorita dovést ani na tabuli, těšil se velkému zájmu obecenstva i našich majitelů a trenérů - ostatně během své kariéry vyhrál přes 1200 dostihů! Carslake byl ztělesněním toho, co si můžeme představit pod slovem jezdecký světoběžník. Začínal jezdit v 15 letech v rodné Austrálii, pak se s pomocí svého strýce dostal do Anglie a posléze do Rakouska, kde se stal v letech 1912 a 1914 šampionem. Před první světovou válkou utekl Carslake s manželkou a dítětem z Rakouska a během cesty vlakem si přivydělával jako topič lokomotivy. V Rumunsku pak pracoval jako jezdec a trenér a když vpadla do země německá vojska, vydala se rodina Carslakeových vstříc dalšímu velkému dobrodružství. Cestovali nejprve do Ruska a po kratším pobytu zde se dostali přes Finsko a Norsko opět do Anglie, kde Brownie slavil velké úspěchy. Stal se specialistou na delší dostihy a jmenovitě anglický Saint Leger, ve kterém dvakrát zvítězil. Dokázal během sezóny 1919 vyhrát 100 dostihů, lepší však byl Steve Donoghe, který vyhrál dokonce 129 dostihů.

Michaela Zemanová, foto archiv redakce
Původně publikováno v tištěné verzi TURF Magazínu č. 7/2007

• Předchozí
• Další