V roce 1924 vyšel v Německu sedmý díl knihy Vollblut, Zeitschrift zur Förderung der Beziehungen des Rennasport zur Vollblutzucht, který přinesl německý pohled na náš tehdejší turf. Je zajímavým dokladem toho, jak náš rozvíjející se turf vidělo sousední Německo.

Dostihový sport se v mladé republice rozvíjel velmi dynamicky, jeho organizace však s tímto vývojem nedokázala držet krok. Toho času se nachází ve stavu neutěšeného zmatku. Provincie stojí proti centrále. Praze chybí nezpochybnitelná autorita, jež má navíc být skrze nejvyšší úřad pro dostihový sport dále omezena.Příčiny tohoto zmatku spočívají částečně v personálních vztazích, především ale v tom, že se pražské centrále po poněkud ukvapeném ustavení dlouho nedařilo najít ani vnitřní soudržnost a nyní stále ještě postrádá cílevědomé, energické vedení. Konec konců by ani toto nemuselo být směrodatné, pokud by mělo hlavní město k dispozici prvotřídní závodiště, na kterém by se mohly konat bezvadné zkoušky a přitažlivé dostihy. Závodiště v Chuchli má daleko k ideálu dobrého dostihového závodiště, půda je sterilní a navíc nedostatečně udržovaná, měří pouhých 2200 metrů a je hranatější než Hornská dráha, zatáčka je takové povahy, že jí nelze  projet v plné rychlosti, technická zařízení jsou primitivní, stejně jako tribuny; dopravní spojení je nevyhovující, což brání v rozvoji společenského života, tak nepostradatelného pro velkoměstská závodiště.

Pražský Jockey Club neustále bojuje s finančními problémy a lépe situované provinční spolky jsou proti němu v tomto směru ve výhodě. Ale také je trápí nevyhovující závodiště, karlovarská dráha je vše ostatní než areál náležící světově proslulému lázeňskému městu, také Pardubice, Plzeň, Brno a Liberec jsou odkázány na malá, neudržovaná závodiště, z nichž nejlepší je pravděpodobně to plzeňské. Brno se nyní pokouší postavit nové moderní dostihové závodiště, plány jsou velmi slibné, terén jako stvořený pro velkorysý areál, nabízí se možnost 2400 metrů dlouhé dráhy, k tomu ještě připočíst blízkost Vídně (tři hodiny vlakem) a samozřejmě pohodlné spojení se samotným bohatým městem, kdysi nazývaném rakouský Manchester. Podaří-li se brněnskému jezdeckému klubu tento projekt uskutečnit, získá vedoucí pozici v celém československém dostihovém sportu.

Ve staré monarchii bylo české království co se dostihového sportu týče velmi zanedbáváno. Bezvýznamné dostihy v Praze, které koncem 80. let minulého století postupně ustaly aby byly po určité době částečně obnoveny v podobě překážkových dostihů a pánských jízd, nezdařené pokusy v Karlových Varech, to byly jediné projevy dostihové vášně a pouze pardubický mítink vyčníval z tohoto ubohého rámce českého dostihového sportu díky své Velké pardubické steeplechase. Nyní však bylo založeno několik provinčních klubů, potěšení a láska k dobré věci přitahuje široké kruhy, především mužský sport kvete ve své nejkrásnější podobě a také chov pomalu získává půdu pod nohama.

Ze začátku kupovali Čechoslováci vše, co jim bylo z vídeňských stájí nabídnuto, bylo zde jen velmi málo koní z vlastního chovu, produkty slavného moravského hřebčína v Napajedlech nenacházely doma odbyt a putovaly do zahraničí, státní hřebčín v Kladrubech provozuje chov plnokrevníků ještě dnes nevyhovujícím způsobem a soukromí chovatelé kvůli pozemkové reformě také nejsou v situaci, kdy by mohli vybudovat velkokapacitní hřebčíny. Přece jen se ale v republice daly co se chovu týče věci do pohybu a při poslední napajedelské výroční aukci byla většina odchovu prodána domácím vlastníkům. Jediný opravdu "evropský" hřebčín v Napajedlech poskytne československým stájím do budoucna možnost úspěšně konkurovat sousedním státům a především Rakousko tuto převahu pocítí velmi silně. Ovšem také napajedelský chov bude potřebovat oživení dovozem významných plemeníků, nyní jsou zde ustájeni Sanskrit a The Story coby hvězdy chovu, později k nim přibyl také Felsův syn Ossian a syn Dark Ronaldův - Wallenstein. Hříbata posledně jmenovaného dělají opravdu skvělý dojem, především ta Wallensteinova, jež zdědila veškeré přednosti svého otce. Od Wallensteinových potomků se čeká hodně, škoda jen, že sem byl zapůjčen n pouhé dva roky.

Z výsledků dostihových zkoušek na obou hlavních závodištích v Praze a Karlových varech se nedají vyvozovat žádné dalekosáhlé závěry; potvrzují především vídeňskou formu, průběh dostihů ale často kazily zcela nevydařené starty. Osobitost těchto dvou malých dostihových drah s jejich ostrými zatáčkami ale také nedostatek kvalitního koňského materiálu způsobovaly nevídané kolísání formy. Tak se přihodilo v pražském derby, že si pro vítězství doběhla vodička favorita, klisna, která by v lepším případě patřila ve Vídni do druhé handicapové třídy. Ani jeden z československých derby-koní by nebyl schopen vítězit ve Freudenau v klasických dostizích nebo třeba v dostizích druhé kategorie. To se může v budoucnu změnit, ale nedostatek v podobě kvalitní dostihové dráhy bude československý dostihový sport pociťovat neustále a jeho vývoj bude touto skutečností bezpochyby negativně ovlivněn. Od stabilizace rakouské koruny se citelně omezila vídeňská účast na pražských dostizích, Maďaři zůstávali zcela mimo a tak budou v nejbližší budoucnosti Čechoslováci odkázáni sami na sebe a pro směrodatné hodnocení svých svěřenců si budou muset dojet do Vídně.

• Předchozí
• Další