Tentokrát jsme pro Vás na víkend připravili, nebo přesněji řečeno našli, historický materiál. Vyšel v roce 1975 v časopise TURF a připravil jej jeden z nejvýznamnějších dostihových publicistů naší historie Radovan Šimáček . Ve třech částech se tehdy ohlížel za prvorepublikovým turfem, který sám aktivně zažil a srovnával jej s poměry poloviny 70. let. Pohled na dostihy v první republice je nesporně zajímavý, další rozměr mu dává skutečnost, že se za ním autor ohlížel v polovině 70. let, které bezpochyby jeho pohled ovlivnily. Tady je první část:

Je zcela přirozené, že „starý pamětník“, za kterého jsem jako „záhy narozený“ právem považován, bývá často tázán, jaký je nejpodstatnější rozdíl mezi dostihy předválečnými a dnešními. Napadlo mi, že odpověď se možná skrývá v citátu z fejetonu Jaroslava Humbergra, otištěného roku 1926, tedy málem před půl stoletím, v „revui moderního muže“ GENTLEMAN:

„Dostihy se skládají z nespočetného příslušenství, kdež se navzájem v harmonickém celku doplňují ušlechtilí koňové s kapesními zloději, bookmakeři s policií, závodní dráha s návštěvníky, soudci s nadávkami… Bledé dívky nalézají zde rozsáhlé odbytiště půvabů líčených i nelíčených, v bufetu a restauracích kvete mohutně průmysl potravinářský, výroba tajných tipů vede k znalosti řádů nehledě k trestnímu zákoníku, společenské konvence se brousí opanováním zlosti, lidská hamižnost se zkouší při vyplácení kvoty, slovem: Účel dostihů je na výsost povznesený už proto, že se na ně platí nejen dosti vysoké vstupné, ale i sázky. A tento ušlechtilý sport, přes všechny neušlechtilé prvky často v něm obsažené, spočívá jedině v čisté krvi koně.“

A přitom kůň, jak dodává autor, kdyby se měl dnes vyvíjet přírodním výběrem, nejspíše by měl kola, pil by benzín a jedl uhlí – což na rozdíl od předchozího odstavce zní dosti moderně. Ačkoli je tedy citát značně výmluvný a lze si z něho vybrat, co se liší a co zůstává stejné nebo jen málo pozměněné, přece jen bych se chtěl pokusit trochu soustavněji promluvit o tom, co a jak se v Chuchli změnilo. Tak jako se Caesarova Galie dělila na tři části, rozdělím i já svůj výklad na tři kapitolky, z nichž v prvé bude pojednáno převážně o majitelích stájí, v druhé o jejich zápolení se sázkovými podnikateli, zvanými bookmakeři, a v třetí o ostatních „lidech od koní“.

Kapitola prvá, která pojednává o majitelích stájí, zvaných též owneři

Celý předválečný dostihový provoz byl – jak to odpovídalo tehdejšímu politickohospodářskému zřízení – založen na principu soukromého vlastnictví. Kromě nepatrných výjimek patřily totiž dostihové stáje soukromým majitelům; trenéři byli soukromí podnikatelé, nabízející své služby podle poptávky a nabídky, a také pořadatel chuchelských dostihů, Československý Jockey Club, popřípadě karlovarský Internationaler Rennverein, byly soukromými spolky.

V „Příručce turfmana“, vydané r. 1974, je trochu paušálně řečeno, že předválečné stáje patřily „boháčům“. Rád bych k tomu připomněl, že na rozdíl od peněžní i rodové aristokracie ve Francii nebo v Anglii (která má dokonce královskou dostihovou stáj), ale i v sousedním Rakousku, se u nás z důvodů, jež podle mého názoru souvisely s nedostatkem vlastní tradice i určitým provincialismem chuchelského závodiště vzhledem k Vídni za Rakouska-Uherska, skuteční kapitáni průmyslu a financí drželi stranou dostihů. Tím uvolnili pole zámožným živnostníkům, hlavně hoteliérům, restauratérům, kavárníkům a majitelům vináren, také řezníkům a majitelům výnosných obchodních zastoupení (např. vysavačů Electro-Lux nebo prostředku na posílení nervů Sanatogen), jakož i víceméně spekulačním průmyslovým a finančním podnikatelům, najmě uhlobaronům a bankéřům nedobrého jména. Z těchto kruhů se totiž skutečně rekrutovala většina předválečných majitelů stájí.


Žokej Václav Mildorf s trenérem Rosákem (první zprava) v chuchelském padocku

Nemohl bych tvrdit, že někteří z nich neměli opravdový zápal pro dostihový sport. Většinou však vlastnictví dostihové stáje pro ně kromě zvýšení společenské prestiže znamenalo lepší příležitost k ukojení sázkové náruživosti. Majitel stáje měl totiž výhodu, že na svého koně dostával u bookmakerů – k těm se ještě vrátíme – privilegovaný, zvýšený kurs na tzv. stájové sázky. Jako vlastník byl také dobře zpraven o formě svého koně – nebo se tak alespoň domníval – a mohl si jej připravit pro určitý dostih s vyhovující váhou, takže při vyšším kursu sázel i bezpečněji.

Naše bývalá aristokracie

Po mém soudu skutečné sportovce bylo možno najít spíše v dalších kategoriích majitelů stájí. Byla to především bývalá šlechta s tradičními vztahy k jezdeckému a dostihovému sportu. Nejeden z jejích řad byl nejen majitelem, ale zároveň i panským jezdcem či chcete-li gentleman-riderem, jak se tenkrát nazývali na turfu amatéři. Platí to o E.L. Nosticovi, březnickém ing. Pálffym, jehož koně trénoval sympatický trenér Zoubek, skutečný typ zámeckého štolby, nebo pokud jde o Pardubice i o Zdenko Radslavu Kinském. Sami se ještě počítali za českou šlechtu, ale ve starém státoprávním, zemském smyslu. Česky mluvili tak, jak to dovedl znamenitě karikovat Vlasta Burian v Polním maršálkovi. Tito naši „ci-devant“, tj. bývalí šlechtici, si ovšem ani z chuchelského měřítka nedovolili držet tak významné stáje jako angličtí lordi, vtiskující ráz britskému turfu. Protože pak šlechtické tituly byly už za prvé republiky zrušeny, dovolil si glosátor našeho předválečného turfu nadporučík, později kapitán Amand Tejkal, kryjící se občas pseudonymem A. de Teneber, poznamenat, že vlastně jedinými reprezentanty aristokracie v našem turfu byli Baron Eilgut, Graf Buschek a Countess Elly (baron Eilgut, hrabě Buschek a hraběnka Elly), což ovšem byla jména koní.

Klobouk dolů před našimi jezdeckými důstojníky

Vysloveně sportovní ráz měly stáje jezdeckých důstojníků, kteří si koně jezdili a z velké části i připravovali sami. Několik z nich působí v jezdeckém a dostihovém sportu dodnes a uplatňují v jeho prospěch své odborné znalosti a zkušenosti. Ale i památka takového Poplera, Čočka, Charouse, Statečného, Proška je v turfu stále živá, protože průkopníkům patří vděk.

Svým sportovním zanícením se k nim družili i někteří jednotlivci z civilních řad, kteří si často s velkými obětmi vydržovali v tréninku svého koníčka. Vzpomínám například na moravského zvěrolékaře MVDr. Voláka, jehož ryzáku Flamendrovi jsem svého času fandil, když v Derby 1925 doběhl druhý, na sportovně vedenou stáj Ráječko a jejího Petruše nebo na stáj statkáře Slezáka, který ostatně sám jezdil ve Velké pardubické a své dva steeplery Bruta a Monitora zapřahal pro ztužení nohou i do pluhu, jak byli vyfotografování.

Shrnuji: V žádném případě bych předválečné majitele stáje neházel do jednoho pytle. Bylo mezi nimi třeba náležitě rozlišovat hráče, hochštaplery a sportovce, a to mnohdy příkladné.

Co to je „owner“

Už zmíněný kpt. Tejkal, autor předválečné knihy o dostihovém sportu, velmi zasvěceně napsané, charakterizoval majitele stáje jako elegantního gentlemana či džentlmena s mohutným triedrem, na jehož řemínku se leskla řada odznaků dostihového klubu. Protože Anglie byla kolébkou dostihového sportu, bylo snahou některých majitelů dodat si anglického vzezření. Tak vznikl na chuchelském turfu typ „ownera“, což anglicky znamená prostě majitel, rozuměj dostihové stáje. Mý prý se vyslovovat ouner, nikoliv auner, což by mohlo vést k nemístným slovním hříčkám. Byli ovšem i majitelé stájí, kteří si „v tradici starého Bartoše, Schindlera a Drehera posunovali potem starostí nasáklý klobouk z týlu po čela a z čela do týlu“. Ti, řečeno slovy V+W, patřili k tzv. popuštěné eleganci, charakterizující rovněž některé anglické sportovce.



Jaroslav Humberger, s nímž jsme se už také seznámili, byl ještě kousavější. Napsal: „Majitel stáje má obyčejně hodně peněz a zálibu a jest mu k dosažení predikátu „odborník“ rozeznat koně od zajíce, eventuálně v těžší zkoušce od zebry.“

Představuje se stáj Morava

Zvláští postavení mezi předválečnými stájemi měla stáj Morava (červený dres, žlutá šerpa), patřící – ještě za zemského zřízení – Moravskému zemskému výboru, snad proto, že podle známé písně Morava chová zvlášť dobré koňstvo. Stáj Moravu trénoval Pardubičák Jaroslav Rosák, stejně výtečný jako bodrý, a její koně slavili několik triumfů, ať už to byl nečekaný vítěz v Derby Valčík, Rek nebo Tábor či Dorost, jehož jméno jsem si zvolil za svou zpravodajskou šifru. (Začal jsem totiž psát o dostizích do novin, když mi nebylo ještě ani dvacet let).

Kpt. Amand Tejkal na Rosáka prozradil, že dovedl zastupovat otce jezdčíků „až do krajnosti pravé ruky“. Snad právě ta pádná Rosákova praice vedla Vaška Mildorfa – který ve svých začátcích vážil pouhých 28 kg – k jeho senzačnímu vítězství s Valčíkem. Chudák, skončil velmi tragicky.

V šlépějích stáje Morava pokračovala stáj postátněného hřebčínu Napajedla (modrý, červenobílá šerpa), menežovaná úředníkem ministerstva zemědělství ing.B.Tichotou, jehož zásluhy o záchranu napajedelského hřebčína a tím i našeho chovu plnokrevníka a dostihového sportu vůbec nelze dost docenit. Velmi si vážím toho, že jsem s ním jako novinář mohl spolupracovat. Stal se za heydrichiády obětí nacistické perzekuce.

Soupeřství se stájí Slavia

Jestliže se mezi trenéry projevovala podnikatelská konkurence, panovalo ostré soupeření i mezi jednotlivými stájemi, a to nejen na sportovním kolbišti; zasahovalo i do spolkového života Jockey Clubu a pronikalo i do veřejnosti. Je pochopitelné, že ctižádostiví majitelé si chtěli pro své koně zajistit co nejvýhodnější podmínky, získat vliv na vypisování dostihových propozic a zajistit si nejzdatnější jezdce, kdežto zase trenéři lanařili o dobře platící majitele stájí.

Bylo to zejména soupeření mezi stájí Morava a stájí Slavia (žlutý dres, bílá čapka) ctižádostivého podnikatele Františka Stejskala, který po několik let ovládal svými penězi Jockey Club, jež na dlouhou dobu vtisklo ráz našemu dostihovému sportu. Nacházelo odezvu v tisku, neboť trenér Rosák přímo ovlivňoval časopis Dostihy, redigovaný průkopníkem naší dostihové žurnalistiky Vítězslavem Rousem, charakteristickým šeplavě chrčivým hlasem a kousavým vtipem, jakož i všeobecnou skepsí a opozičností. Vzpomínám si, jak ostře tento list komentoval v řádcích jiného ze svých spolupracovníků odvolání Velké ceny Československa, vypsané r. 1928 s dotací asi půl miliónu korun.

Ostuda s Velkou cenou Československa

Pro tento výtečně dotovaný dostih se očekávala zvlášť veliká účast francouzských koní, zejména captain Jefferson Davis Cohn chtěl vyslat své cracky Olivera Cromwella a Saint Corentina. V interview pro časopis GENTLEMAN prohlásil:

„Jsem největším majitelem a chovatelem ve Francii. Jak víte, patří mi hřebčín Bois Roussel, ve kterém stojí 5 hřebců, 76 matek a 42 ročků. V tréninku mám nyní 68 koní. Dohromady to dá asi dvěstěčlennou kavalérii. Mým nejvýznamnějším hřebcem je beze sporu Teddy. Jeho potomci vyhráli již 16 mil. Frs. V Anglii, Francii, Belgii a Itálii. Znáte z nich jistě aspoň Sira Gallahada, jenž je ostatně otcem Olivera Cromwella, kterého jsem přihlásil do vaší Velké ceny. Byl to největší Epinardův soupeř a v pověstném matchi podařilo se mu zvítězit nad tímto „Koněm století“. Sira Gallahada jsem prodal do Spojených států za 3,5 mil. franků.“

Cituji tyto řádky, jednak aby bylo patrno, jak se asi lišili naši „owneři“ od skutečných ownerů, jednak abych ukázal, o jakou podívanou tenkrát přišlo chuchelské obecenstvo.

Když už francouzští koně měli být vagónováni, přišel do Paříže telegram, že Velká cena je odvolána, a to bez patřičného vysvětlení nebo omluvy. Jméno našeho dostihového sportu bylo tím v zahraničí těžce poškozeno. Ale šlo o dobré jméno Československa vůbec.

Časopis Dostihy tenkrát napsal, že namísto Velké ceny Československa bude v Chuchli spořádána veselice, vrcholící chorálem „Pásol Jano tri voly u hája“. Funkcionáři, kteří způsobili tu nemilou ostudu, byli právě tři.

Francouzský jezdec fascinuje Chuchli

Majiteli chuchelské stáje Slavia a vídeňské Čechoslavia Františku Stejskalovi je jinak nutno připsat k dobru, že ve Vídni získal československým barvám veliký úspěch vítězstvím se svým Vyšehradem v Rakouském derby a že do Chuchle přivedl francouzského pánského jezdce hraběte de la Forest, který tu předvedl řadu mistrovských jízd. Ani tento „mistr jezdeckého bičíku“ však jednou nezvládl tvrdohubého koně, který s ním po falešném startu vzal chuchelskou dráhu dvakrát kolem. K charakteristice tohoto jezdce bych rád opakoval své řádky z GENTLEMANA:

„Ke startu dostihu přes proutěné překážky dostaví se pouze dva jezdci: šampión chuchelských pánských jezdců p. Mauve na Brutovi a de la Forest na Fiume. Není to dostih, je to vlastně match, oba jezdci to cítí, žádný nechce riskovat, nechce převzít vedení. Tak kantrují až k zatáčce, kde teprve začne závodní tempo. Brutus – trochu neklidný jako vždy – vybočí však před poslední překážkou a strhne Fiume s sebou. De la Forest je pánem situace, obrátí koně dříve, je dříve hotov pokračovat v dostihu. Mohl by svému soupeři utéci a lehce zvítězit. De la Forest je gentleman, čeká na druhého jezdce, aby jej pak svým nezadržitelným finišem porazil v poctivém boji. Vítězství není ve sportu první, přednost má fair play, fair play až do důsledků. Obecenstvo volá nadšením. De la Forest se lehce uklání a klidně se usmívá.“

Byl jsem tenkrát mezi těmi nadšenci a přiznávám se, že jsem hrdopyšnému Mauvemu porážku ze srdce přál. Měl sice také některé dobré sportovní vlastnosti, ale svou pravou tvář ukázal, když se za okupace, národností Němec, přidal k nacistům.

Jako ve filmu…

Různé tahy a protitahy soupeřících stájí zpestřovaly prostředí efekty mnohdy až filmovými, když například jeden z kandidátů Derby byl dán – myslím spíš pro efekt než ze skutečné potřeby – pod detektivní dohled, nebo když docházelo k nechutným soudním sporům pro urážku na cti či podobným senzačním podívaným.

Mimochodem: Na karlovarském závodišti, k němuž zajížděly nejen rakouské, ale občas maďarské stáje a dodávaly mu mezinárodní ráz, sjížděli se i mezinárodní kapsáři, tipséři a podvodníci, vykonával policejní službu skutečný detektiv. Byla to postava tichá, mlčenlivá a svou nenápadností nápadná. Jmenoval se Tau jako hrdina dnešních dětských filmů.

Skutečnému sportu však podobné zápolení a osobní spory sotva prospívaly, i když podívaná, jak Valčík stáje Morava poráží Jaku stáje Slavia, většinu diváků bezesporu nadchla. Myslím si, že tuto první kapitolku v cyklu „jindy a nyní“ by nejspíš bylo vhodné uzavřít konstatováním, že omezení soutěže mezi stájemi socialistických organizací na ryze sportovní pole je rozhodně zdravější, i když snad není tak zábavné a filmově efektní, jako bývala dřívější osobní rivalita.

Radovan Šimáček
Foto archiv

• Předchozí
• Další