Ivan Kub, někdejší vice-šampión českých žokejů, patří k těm úspěšným dostihovým jezdcům, kteří po skončení jezdecké kariéry plynule přešli do trenérského stavu. Trénuje, a to ve spolupráci se svým bratrem Petrem, už od roku 2003, ale pomalu bychom přítomný čas měli zaměnit za minulý. Když jsme se sešli ve středu v jeho rodišti v Mladém Smolivci, kde spolu s Petrem trénují, byl ve stáji, kterou prošla šampiónka Matter for Love a další jedničkoví vítězové jako La Magnifica, El Hadji či Goldrun, již jen jediný dostihový kůň. Je symbolické, že oním jediným a zřejmě posledním koněm, kterého má na tréninkové listině, je klisna jménem Derniera.

Do Smolivce Ivan přijel, aby se na klisně před nedělním chuchelským startem svezl a zkonzultoval s Petrem její další přípravu. Jinak už několik měsíců tráví drtivou většinu své pracovní doby jinde - v tréninkové centrále Václava Luky v Bošovicích. Co jej tam dovedlo a jak je v nové roli spokojen, to byla hlavní témata našeho rozhovoru.

Jak se to stalo, že jsi téměř ukončil svou trenérskou dráhu a stal ses pracovním jezdcem v Bošovicích?
Když to u nás ve Smolivci začalo skomírat a začali odcházet koně, tak jsem s bráchou přemýšlel, co dál. Už jsem se delší dobu cítil vyhořelý, unavený. Ne fyzicky ale hlavně psychicky, už mě nebavilo shánět koně do tréninku a pořád někomu něco vysvětlovat. Prožili jsme s bratrem krásných 18 let, bylo to moc fajn, ale jednou ten konec přijít musel a my řešili co dál. V té době u nás měl Vašek Luka na ustájení jednoho koně, přijel se na něj podívat, sedli jsme si, povídali, a Vašek se mě ptal, co budu dělat dál. Tehdy jsem nevěděl. Uvažoval jsem, že buď úplně změním obor nebo pojedu na chvilku do Německa, jako jsem jezdil před lety, ale moc se mi do toho nechtělo. Vašek mi na to odvětil, jestli bych to nechtěl zkusit u něj. Řekl, že potřebuje člověka do sedla a ať si to přijedu vyzkoušet a uvidím. Tak jsem se jednoho dne sebral, zajel tam, zajezdil si a dostal nabídku. Zpočátku jsem tam jezdil dva dny v týdnu, úterky a pátky a teď už jsem tam skoro každý den.

Zníš velmi spokojeně, nebo je to jen zdání?
Jsem spokojený. Práce je tam náročná, Vašek je na ježdění hodně náročný a chvilku mi trvalo, než jsem se dostal zpátky do, jak říkám, “dostihového módu”. Doma jsem sice pravidelně jezdil tři loty denně, ale bylo to jiné. Když jsem jezdil po loukách, tak jsem si třmeny zkracoval jen do rychlých prací, v Bošovicích sedím na koni v krátkých třmenech pět hodin denně. Navíc je fajn dělat mezi mladými lidmi, člověk sám trochu omládne a musím říct, že ta práce mě baví. Pořád se v sedle cítím dobře a hodně využívám zkušenosti, které jsem za ta léta nabral.
Líbí se mi i jak to mají Vašek s Martinou hodně dobře zorganizované, líbí se mi jejich filozofie trénovaní i celý systém. Přepnul z psychické únavy na fyzickou, ale musím říct, že ta fyzická je výrazně příjemnější. 

Lidí ke koním ubývá a kvalitních pracovních jezdců je už jako šafránu, takže myslím, že i pro trenéra Luku byl tvůj příchod přínosem.
V to doufám a věřím. Vašek je velmi dobrý inteligentní trenér, který dokáže odhadnout nejen koně, ale i člověka a pracuje nejen s koňmi, ale i s lidmi. Když tam přijde někdo mladý a má zájem se někam posunout, tak si myslím, že právě v Bošovicích má jedinečnou možnost se někam posunout. Jednak mu tam každý poradí, také odjezdí spoustu různých typů koní a může se naučit spoustu věcí. Jsem přesvědčen, že když tam přijde mladý člověk a dobře to tam dá, tak pak se tím může jít živit kamkoliv do světa. A to se nebavím o těch, kteří to dají výborně. Podívejte se třeba na Lucku Fialovou, která už dnes patří mezi desítku nejobsazovanějších jezdců, jaký za tuším dva roky, co v Bošovicích je, udělala pokrok. I na Zuzce Míčové, která dříve jezdila u nás a teď je Bošovicích asi čtyři měsíce, vidím, jak se jezdecky hrozně posunula. To jsem nikde jinde neviděl. Je to tam profesionální a jsem rád, že jsem zpátky jako jezdec v profesionální stáji. Vlastně jsem se vrátil o 20 let zpátky, kdy jsem jezdil k panu Vítkovi do Lysé.    


Václav Luka s Karamazovem a Ivan Kub v sedle Gastona. Foto Pavla Pechmanová  

Doma jsi připravoval koně po loukách, v Bošovicích pracuješ na all-weatheru. Je to velký rozdíl?
Obrovský. Snad kromě pár dnů v zimě může kůň pracovat celoročně a to je neskutečná výhoda, navíc koně chodí jako ve vatě. Pak lze jezdit do Francie celý rok, když kůň má stále možnost konstantně pracovat. Důležité je to i u mladých koní, když přijdou na obsednutí a pak mohou cválat, cválat a cválat. Doma jsme pořád řešili, jestli zaprší nebo ne, když navíc namrzne, dělat se nedá skoro vůbec. Vašek tenhle problém nemá a to je jeho obrovská výhoda. Má také sílu majitelů, kteří mu věří a nechají to na něm. Pro trenéra je důvěra majitele asi to vůbec nejdůležitější a my už jsme ke konci na to trošku doplatili. Neměli jsme tak kvalitní koně, jako jsme měli dřív, nebyli ani zdraví, což se samozřejmě odrazí na výsledcích a majitelé ztráceli důvěru. No a pak přijdou takoví ti našeptávači, kteří majiteli řeknou, že by měl udělat tuhle a tuhle změnu, dát koně tam a tam a podobně. A na to už jsem prostě neměl. Jsem teď sice unavený fyzicky, ale dobře spím a hlavně nemusím řešit tlak, jestli mi v neděli po dostizích někdo odveze koně a budu bez práce nebo bez peněz. To se mi strašně ulevilo. 

Takže vám zůstal jen jediný kůň na trénování?
Ano, Derniera. Myslím si, že to vůbec není špatný kůň a jsem rád, že brácha z toho úplně nevypadne. Já dojíždím jen na rychlé práce a zbytek konzultujeme po telefonu. Už se tím více méně bavíme a bereme všechno s nadhledem.

Nepřehlédněte: SIMSON. Legendární český plemeník, od jehož narození uplynulo 102 let, ale jehož krev dosud žije

Před dvěma lety jsi uvažoval, že by sis udělal znovu jezdeckou licenci a odjel si dostih pro radost. Teď jsi asi v ještě lepší kondici než tehdy, nepřemýšlíš nad tím?
To jsem měl tehdy takový nápad, taková poslední křeč. Myslím, že jsem se sice dostal do dobré jezdecké kondice, ale ne do dostihu. To už bych nedal, na to už nemám. Ale myslím, že v práci mi koně fungují dobře a že to nekazím a pořád i ve svých letech mám potřebu se zlepšovat. Pracovní jezdec je vlastně důležitější než ten dostihový. Ten si udělá jen svoji práci a je to taková třešnička na dortu, ale dobrý pracovní jezdec je základ a Vašek má štěstí, že takové lidi má. Teď tam třeba nastoupili dva mladí David Durdiš a Katka Kuntová, jsou tam asi měsíc a i za tak krátkou dobu je na nich vidět, jak se jezdecky posouvají.

Vážíš 62 kilo, neříkej mi, že bys nějaký handicap nebo dostih pro trenéry nedal.
Dostih pro trenéry to jo, kdyby nějaký byl, tak jedu určitě, ale dostih už opravdu ne.

Ani nějaký bumper ve Slušovicích s 65 kily?
To bych asi dal, ale už mne to neláká. Baví mě to, co nyní dělám, mám radost, když ještě někomu mohu něco předat.

Říkal jsi, že denně strávíš na koni 5 hodin. Kolik za tu dobu stihneš lotů?
Pět až šest. Ale to mi vůbec nevadí, rychle to uteče a baví mě i to, že Vašek dobře ví koho na jakého koně posadí, hodně o tom přemýšlí a to se mi líbí. Mám rád, když si po práci sedneme a popovídáme si o ní, takže Vašek na mě i přesouvá trochu své práce. Já mu rád pomohu a hlavně to je něco pro mě, co mě neskutečně baví.

Když jsem s ní dělal předsezónní rozhovor, měl v tréninku přes 70 koní. Jak velkou část z nich jezdecky obsáhneš? Jezdíš pravidelně stejné koně, nebo se na konkrétních koních střídáte?
Vašek jezdcům koně hodně mění, byť jsou určité typy koní, které jezdí jeden člověk. Vesměs jde o koně, kteří mají nějaký problém nebo nesnáší dobře změnu jezdců. Takže jezdím dvouleté, tříleté, starší koně, prostě kohokoliv. Vždycky, když mě pošle na nějakého koně, tak říká, že ví, proč to dělá. A tak je to u každého jezdce.

Takže jsi jezdil třeba i Nagano Golda?
Také jsem měl tu čest, asi sedmkrát jsem ho jel a svezl jsem se parádně. Ale až tak výjimečné to pro mě nebylo, v dostizích jsem měl štěstí na hodně dobré koně, ale byla to radost na “stará kolena” jezdit takového koně. Zase jsem měl pocit, že se vracím o nějakých 20 a více let zpátky, kdy jsem seděl na top koních jako byli Blueridge Dancer, Hyphen nebo třeba Bellaboy.



Řekl bych, že Blueridge Dancer třídově od Nagana nebyl moc vzdálen, co myslíš?
Blueridge Dancer byl myslím nejlepší kůň, na kterém jsem seděl. Na 1600 metrů to bylo dělo, ten prostě plaval. Samozřejmě Nagano Gold je vytrvalec, těžko se to srovnává, ale jsem přesvědčen, že třídově určitě Blueridge Dancer byl s Nagano Goldem srovnatelný.

Máš mezi bošovickými koňmi nějaké své oblíbence?
Mám. Jedním z nich je třeba Hank Moody, teď strašně jezdím tříletého Karamazova, který by teoreticky měl jít do derby a pak jezdím hrozně rád dvouletého od pana Hrubého jménem Tough Times. To je také můj oblíbenec, navíc myslím, že to bude hodně dobrý kůň.

A neoblíbené koně máš také?
To mám, protože samozřejmě už mám nějaké své limity a nechci se pouštět do hodně problémových koní, kde člověk potřebuje být hodně pružný. Ale zaplať pánbůh takových tam moc není.

Jak vlastně vypadá tvůj pracovní pracovní den. Vezmeš ještě do ruky vidle?
Ráno přijedu před šestou, pomůžu odvést koně na kolotoč, něco vymístovat, pak jdu do sedla. Mám výhodu, že nemusím dělat odpolední směny, a tak mohu přijet ve dvě hodiny domů, relaxovat a připravit své starší tělo na další den. Ráno v půl páté vstanu, dám si snídani, jedu do Bošovic a znovu do sedla. Mám to štěstí, že jsem pořád zdravý a tělo mi dovolí tohle dělat. Musí to bavit, mít rád koně, mít rád dostihy, a pak to lze dělat i v tomhle věku. Vašek s Martinou mi hrozně pomohli, že mě nakopli, dostal jsem novou energii a jsem strašně spokojený. Doufám, že oni také.

Miloslav Vlček

• Předchozí
• Další