Žokej Josef Sovka vloni tak trošku zamotal hlavu sázkařům. Při Velké pardubické totiž dovedl na druhém místě Al Jaze v kurzu 77:1. A ještě při finiši potrápili trojnásobnou vítězku Orphee des Blins.

Ta je sice už na odpočinku, přesto si Josef Sovka myslí, že letošní ročník Velké pardubické bude jedním z nejkvalitnějších dostihů v historii a dokonce si tipuje, že padne i nějaký ten rekord…

Ve startovním poli bude hodně kvalitních a zkušených koní. Jestli se i Velká pojede ve stylu kvalifikací, říkám si, že by zas mohl padnout nějaký rekord. Bude to hodně, ale opravdu hodně dobrý dostih.

Prožíváte Velkou pardubickou jinak než ostatní dostihy?

Ať si říká, kdo chce, co chce, běžný dostih to není. Každý je před Velkou nervózní a je jedno, jestli jede favorita nebo úplného outsidera. Je to prostě Velká a každý má před tím ty svoje nervy. Nejde do toho jít jen tak, jako že je to další dostih. Myslím, že to ani nejde, že to ta hlava tak nepobere…

Možná to bude znít zvláštně, ale jste klidnější, když jedete outsidera, než favorita, od kterého se něco očekává?

Určitě je to jednodušší. Věřím, že Al jaz je dobrý kůň a že se nám ho podaří na Velkou nachystat stejně jako vloni. I když letos, když vidím ty kvalifikace, jak se jezdí stylem start – cíl a každá je rychlejší než ta předešlá,tak trošku nervózní jsem. Ale věřím, že na těch bezmála sedmi kilometrech se projeví vytrvalost, což ten náš kůň má. Už to ukázal a věřím, že to ukáže i ve správnou chvíli při Velké pardubické.

Koho cítíte jako největšího soupeře?

Těch jmen by asi bylo víc. Pokud poběží, tak určitě Universe of Gracie, ten chodí celou sezonu výborně, nebo Rabit Well … Myslím si, že to bude zase rozhodující k „sedmičce“ (Francouzský skok, pozn. red.), ze začátku to bude boj o pozice a bude to hrozně rychlé…

O tu pozici asi jde i u Taxisu, abyste měli místo…

Každý žokej má svoje místo v tom dostihu nějak zažitý, ale bude to boj určitě. Myslím si, že dobří koně budou chtít být všichni v té první půlce. Nikdo nebude chtít zůstat vzadu, protože bude stoprocentně plný počet, a když se natáhne pětadvacet koní, tak je to hrozně daleko.

Skákat v druhé, třetí vlně už je další riziko…

Vloni jsem to skákal, myslím ne hůř na desáté pozici. Je to tam hodně o štěstí. Koně se začnou křížit, padat a je o tom, jak se komu podaří se tomu vyhnout.

Co se vám v tu chvíli honí hlavou?

V tu chvíli asi nemyslím na nic. Dívám se, aby to vycházelo co nejlíp. Ve vzduchu už člověk většinou cítí, jestli to doletí nebo nedoletí. Taxis jsem skákal čtyřikrát a čtyřikrát jsem ho skočil úplně úžasně - musím zaklepat.Je to vždycky o tom dobře najet. Třeba vloni, když jsem jel na to s Al Jazem, říkal jsem si „Buď v klidu, skočil vloni, skočí ho zas“ a bylo to bez problémů.

Pamatuje si kůň po roce ten skok?

Nevím, těžko říct. Ale určitě ví, co bude, když se na to jede takhle rychle. Nebo když se zvedne, tak hned nebo téměř okamžitě vidí, že je tam příkop, že se musí natáhnout. Oni nejsou hloupí. I když při tom odskoku se někdy snaží trošku proletět to křoví, ale za tím se už natahují… Některému to vyjde, jinému ne. Ale většinou s tím ti koně už nemají problém. Na ostatních překážkách padají mnohem víc.


Al Jaz s Josefe Sovkou, foto Hana Vytopilová

Je Taxis skutečně nejtěžší překážkou Velké pardubické?

Taxis je určitě těžký skok. Je největší a nejtěžší. Ale je to ze začátku a většina koní už je tak zkušených, že když se to správně najede a každý má to svoje místo, tak tam není víceméně problém. Myslím, že takový Popkovický skok (nebo Francouzský skok) jsou potom mnohem horší. Je to tam ostře doprava, je tam těch koní víc a každý se to snaží skočit, najede trošku zešikma a už bere ostatní pod sebou. Tam už je to mačkanice a je to taky široký skok. Pro mě vždycky klid nastane až po té sedmičce, až po Francouzovi, když už jsou ty velké těžké skoky víceméně za námi a je tam už taková klidnější pasáž, kdy už každý to svoje místo má nějak vydobyté.

Domlouváte se dopředu, kdo kde bude skákat třeba ten Taxis?

Ne. Kdo tam bude první, ten si vybere co chce a taky tam jede. Nevím, možná by to i šlo říct si „pět pojede vlevo, pět vpravo“, ale spíš ne. Člověk už ví, kteří koně budou asi vepředu. Pak jde o to, kdo za nimi stihne ten rychlý start a kdo bude najíždět za nimi hned v té první či druhé vlně. Důležité je najít si to správné místo, aby tam nebyl kůň přímo před vámi a abyste tam viděli.

Jak jste se vůbec dostal ke koním a dostihům?

Líbilo se mi to od malička. Naši říkali, že už když jsem byl malý kluk, musel jsem všude hned na koně. Děda dělal u koní, takže jsem u něj býval o prázdninách. Tak nějak to z toho vyplynulo. Šťastnou náhodou otevřeli prvním rokem kroměřížské učiliště, když jsem končil základku. A i když se to našim, hlavně tatínkovi, moc nelíbilo, tak jsme tam jeli, vzali mě a tak to začalo.

Jak dlouho už jezdíte?

Začal jsem až na učilišti, takže teprve od nějakých 14 let. Ostatní jezdili už na ponících, já ne. Já až od učňáku.

Jak vypadá pracovní den dostihového jezdce?

Úplně stejně jako u každého jiného kdo dělá u koní. Ráno jdeme většinou hned ven, dopoledne jezdíme, vyčistíme koně, uděláme co je potřeba kolem nich udělat, nakrmíme a pak je čas pro sebe…

A čas pro sebe znamená, že jdete třeba běhat, …

Já neběhám, nemám běhání rád. Jezdím na kole, což mě baví a je to mnohem lepší. Nebo když jsou v zimě běžky, to je vůbec nejlepší. A s jídlem… já jsem lehkej, s jídlem žádné problémy nemám. Sním, co chci a není to na mě vidět, nepřiberu, maximálně půl kila. A když jsou u toho dostihy, je to hned pryč.

Jak vypadá dostihový den?

Ráno jdu do práce stejně jako v jiný den. Záleží, kam se jede a jak je to daleko. Ale když jsou Pardubice nebo něco tady poblíž (z Polánky, pozn. red.), tak jdeme normálně do práce, dva tři loty ještě odjezdím. Věci si většinou chystám už den předtím. Nemám rád, když se to dělá na poslední chvíli, to úplně nesnáším…

Už jste někdy něco zapomněl?

Mně osobně se to nestalo, na tohle jsem hodně pečlivý. Chystám se opravdu den dopředu. Nemám rád, když se cokoli dělá na poslední chvíli. Nemám moc rád, když někdo řekne „ono to nějak dopadne“, na tohle moc nejsem, jsem rád připravený.

Jezdíte raději koně, kterého znáte z práce, nebo „cizího“?

Obojí má své výhody i nevýhody. Když jezdíte koně ze své vlastní stáje, je to jednodušší v tom, že toho koně znáte a víte už přesně co od něj očekávat, jak se bude chovat. Možná nevýhoda je, když si říkáte, že doma v práci to není takový… a tak přemýšlíte a jedete jinak. Když přijdete k někomu jinému, řekne vám „odskoč a jeď“, tak nepřemýšlíte nad tím, jestli ten kůň na to má nebo nemá. Odskočíte a jedete.

• Předchozí
• Další