Od sobotního odpoledne je nejčastějším tématem rozhovorů tuzemských turfmanů třetí místo zástupce stáje Bonanza Subway Dancera  v Gr. 1 Champion Stakes v Ascotu. Trenéru Zdeno Koplíkovi, žokeji Radku Koplíkovi a jejich týmu se povedl doslova průlomový výsledek - uspět v Anglii se nepodařilo ani v letech 2004 a 2005 výtečnému Darsalamovi, který startoval v Doncasteru a v Yorku. Rodina Koplíkových se stala vůbec prvním českým týmem účastnícím se dostihů v Ascotu. Ohledně této výjimečné události jsme vyzpovídali žokeje Radka Koplíka, který je jedním z hlavním strůjců českého dostihového zázraku.

Radku, jezdíte Subway Dancera od jeho dostihových začátků. V prvním roce jeho kariéry jste s ním vyhrál ve Francii třikrát, mj. i Gr.3 dostih v Lyonu. Jak moc se změnil od té doby?
Určitě od té doby dospěl. Kariéru začal až ve čtyřech letech a jeho kariéra postupně stoupala. Teď se ukázala jeho vysoká výkonnost.

Subway Dancer zahájil kariéru rovinového koně i na naše poměry poměrně pozdě. Proč vlastně neběhal už dříve?
My jsme ho kupovali jako tříletého na aukci v Deauville. Byl původně přihlášený i do Francouzského derby, ale byl veliký a evidentně nebyl vyspělý. Kupovali jsme ho už jako valacha, takže je i dost pravděpodobné, že byl lump. Na koně jeho původu - tedy po otci Shamaradalovi a z matky po Galileo – jsme ho pořídíli docela levně. Měli jsme tedy štěstí, že jsme na takového koně narazili. I když to byl samozřejmě také risk – mohl být dobrý, ale také z něho mohl být průměrný kůň.

Sobotní start v Ascotu byl letos pro Subway Dancera osmým v pořadí. Jak hodnotíte jeho předchozí starty?
Starty na začátku sezóny nebyly nic moc. Pan majitel si nejprve přál do jeho sedla cizince. Ale ti většinou neudělali to, co Subway potřeboval a ani ho tolik neznali. Když neutíkal podle jejich představ a nezdálo se jim, že by mohl být v dostihu do pátého místa, tak se na něho vykašlali a už ho nepodporovali.  S tím se vlastně setkala i DS Pegas, která raději posazuje ve Francii svého žokeje Petra Foreta, a i trenér Luka většinou obsadí francouzského žokeje Bachelota, kterému věří a ví, že koně odjede tak, jak je potřeba. V případě Subwaye jsem se tedy nakonec dostal do jeho sedla já. Nejvíce ho ale zná Ingrid, která ho jezdila od začátku. Ona jediná mu vlastně na začátku jeho kariéry hodně věřila. Rozpoznala, že je v něm potenciál, že má sílu a kuráž.

Před skvělý třetím místem v Champion Stakes jste byli se Subway Dancerem dvakrát šestí – v grupě 3 v Maisons – Laffitte a pak na prestižním mítinku v Longchamp v Prix Dollar. Byly to podle vás spíše nepovedené starty?
V Maisons – Laffite to bylo špatné. My jsme byli s Ingrid přesvědčení, že mu nebude svědčit rovná dráha a to se také potvrdilo, takže jsme brali tento dostih spíš jako přípravu na Prix Dollar. A v něm 100 metrů před cílem přestal soupeřům stačit.


Radek Koplík a Subway Dancer okusili také pravou anglickou mlhu - snímek je ze čtvrtečního tréninku

Připadal v úvahu ještě jiný dostih po Prix Dollar než Champion Stakes?
Ano, ještě byl zajímavý dostih Listed v Marseille. Jenže tam byla tvrdá dráha a byli tam přihlášení mladí a rychlí koně, tak jsme tento dostih opustili. Pan majitel a trenér vybrali raději Ascot a to i při úvaze, že jet tam může být pro koně jen jednou za sezónu anebo možná i za celou kariéru. Někdy je potřeba zariskovat. A tenhle risk se vyplatil…

Jak jsem ale slyšela, tak ani po rozhodnutí o startu nebylo zdaleka jisté, zda se dostihu zúčastníte…
Ano, anglický Jockey Club zaslal na náš Jockey Club instrukce k tomu, jaké věci je nutno ke startu splnit. Nebylo to totiž jen obvyklé dodání kariéry koně a jezdce a potvrzení o beztrestnosti, ale chtěli i antidopingovou zkoušku. Jenže to jsme se od našeho Jockey Clubu nedozvěděli. Až v úterý nám volala Iva Miličková s tím, že máme problém, že nebudeme moci v Ascotu startovat, protože jsme nedodali medikační testy. Ivin známý totiž pracuje na anglickém Jockey Clubu, volal jí a ptal se, jestli nezná někoho z Koplíkových, protože ohledně jejich  koně nebyly splněny požadované formality. Britové se ale nakonec zachovali velmi vstřícně a řekli nám, že se pokusí nám pomoci s tím, že ale musíme být už ve středu ráno se Subwayem v Newmarketu. Odeberou mu  vzorky a  budou se snažit, aby byly v pátek hotové. Upozornili nás ale na to, že vzhledem k časové tísni není stoprocentně jisté, zda-li se vše stihne.
Takže jsme museli narychlo změnit termíny trajektů a vyrazit ihned na cestu. Do Newmarketu jsme dorazili ve tři hodiny ráno, čekali nás a Subway měl připravený box. Přespali jsme čtyři hodiny v autě, ráno jsem Subwaye opracoval a pak hned přišel veterinář a odebral mu krev a žíně na kontrolu DNA. V pátek okolo poledne jsme pak dostali výbornou zprávu, že je vše v pořádku a že můžeme startovat. Dostali jsme vstupenky do Ascotu a také vyznačenou trasu, abychom nikde nebloudili.

Jak moc přísný je vstup do stájí v Ascotu? Dostane se tam každý z týmu od koně?
Do stájí směl jen Zdeno a Ingrid, tedy trenér a ošetřovatel koně. Já jsem dostal visačku, ale jako jezdec jsem do stájí nesměl, a stejně tak tam neměli přístup majitelé.  Stáje jsou asi kilometr od závodiště, takže tam byl pro koně klid. 

Byl jste si projít dráhu před dostihem?
Ano, na dráhu jsme se šli s bráchou a s Ingrid podívat po 10. hodině. To už byla na závodišti slavnostní nálada, lidé byli společensky oblečení.  Prošli jsme asi 200 metrů a byli spokojení s tím, že tráva je vysoká a mokrá. Říkali jsme si, že to by mělo být pro Subwaye dobré.

Máte na svém kontě 65 vítězství ve velkých, a to nejen středoevropských dostizích, a zkušenosti ze západoevropských dostihů. Pociťoval jste přesto před dostihem, kde jste startoval jako první Čech, nějakou nervozitu?
Díval jsem se na záznamy dostihů s Cracksmanem a Almanzorem, abych viděl, jak se tu jezdí. Brácha mi říkal, ať jsem v klidu, že se nic neděje. Jdeme to zkusit a užít si to. Jsme outsidery a mohli bychom alespoň porazit dva „fíráky“, co tam budou. Samozřejmě, že jsem se musel snažit, abychom byli v dostihu co nejlépe, ale chtěl jsem zůstat co nejvíce v klidu, abych si to užil nejen já, ale aby byl spokojený i kůň.


Radek Koplík a Ingrid Janáčková Koplíková na dostizích v Ascotu

A povedlo se! Vaše třetí místo je něco, co předem asi nikdo nepředpokládal. Doslova splnění snu. A to ještě se Subway Dancer trochu tlačil na soupeře, takže jste ho musel rovnat a přesto jste byli jen třičtvrtě délky od druhé příčky v dostihu o 1,3 milionu liber…
Seděli jsme vzadu, co to šlo. Čtyři sta metrů před cílem jsem už musel Subwaye vytáhnout ven. On je zvyklý chodit po bariéře, o kterou se opře. Bělouš o dvě stopy pod námi zase bočil směrem k vnější bariéře, takže jsme se oba mačkali na koně, co byl mezi námi. Subway Dancer si také přehazoval nohy a to se trochu zavlnil. Možná, že jsem mohl nastoupit trochu dříve a být druhý, ale je to možná… Možná jsme taky ale pak mohli být v cíli horší.

Je to pro vás nejhezčí zážitek v kariéře?
Vyhrál jsem grupu 3 ve Francii a to byl také super zážitek. Ascot to je ještě něco jiného. Byl jsem moc nadšený už jen z toho, že se na takovém závodišti mohu dostat do šatny, do vážnice a také do paddocku, kde jen pár minut předtím, než jsme přišli, byla anglická královna, která tu dekorovala vítěze předchozího dostihu. A já, český kluk, jsem se sem mohl dostat. Moc si toho vážím. Jsem také moc rád, že se práce celého našeho týmu zúročila, a že je vidět, že neděláme dostihové koně zbytečně. Chtěl bych také poděkovat i všem majitelům, co u nás mají koně a měli odvahu poslat je do dostihů v Západní Evropě, což samozřejmě stojí i hodně peněz.

Jak se o vás v Ascotu starali?
Bylo to výborné, postarali se o nás se vším. I z přístupu před dostihem, kdy nám umožnili nestandardně doplnit medikační testy, které správně mají být hotovy už 12 dní před dostihem, byl vidět jejich velký zájem o nás. V pátek ráno před dostihem nás natáčeli a věnovali nám velkou pozornost. 
A pak byli nadšení z našeho výsledku v dostihu. Myslím, že to byla skvělá propagace našeho turfu a že by to mohli zkusit i další čeští trenéři a majitelé. Například koně Vaška Luky by tu také měli co dělat. Jen mne zaráží, že se o nás nepostaral dobře náš Jockey Club. Máme pozvání se Subway Dancerem do Hongkongu v prosinci a Angličani nám nabízejí, že nám pomohou vše zařídit.

Moje další otázka směřuje k vaší letošní tuzemské sezóně. V říjnu jste vůbec nejezdil v Česku. Proč?
Bohužel je o mne větší zájem třeba na Slovensku než v Čechách. Je to podobné jako v případě Tomáše Lukáška, Jiřího Palíka nebo Martina Laubeho, kteří také převážně jezdí v zahraničí. Tady nám nikdo nezavolá. Majitelé a trenéři si raději než žokeje posazují žáky nebo amatérské jezdce, kteří mají úlevu. Myslím, ale že kilo nebo dvě kila úlevy nehrají v dostihu velkou roli. Je smutné, že v dostihu jsou třeba jen dva žokejové a zbytek ostatní jezdci. V tom by určitě pomohlo to, kdyby jezdci dostávali stejné jízdné. A je také chybou, že se pravidelně nevypisují v Česku dostihy jen pro mladé jezdce.

Otázka na závěr – jste celkově spokojený s letošní sezónou?
Ano, jsem. Mám více vítězství než loni. Jezdím hlavně pro radost, nehoním se za šampionátem. Tím, že jezdím hlavně v zahraničí, tak v něm nemám šanci, i když bych ho samozřejmě rád vyhrál. Co se týče jezdců u nás, tak mají tvrdý chleba a nedivím se, že řada z nich odchází do zahraničí. Ve Francii například dostávají jezdci cestovné, které se strhne majitelům ze zúčtovacího centra. Na Slovensku mi také zaplatí cestu, ale u nás to není zvykem. Samozřejmě když jedu 60 kilometrů do Prahy, tak to nestojí za řeč, ale když jedu třeba do Slušovic, tak to může být snadno i prodělek. V zahraničí jezdci díky cestovnému neprodělávají. Když se ještě vrátím k Ascotu, tak jsem byl překvapený, jak se tu starají o jezdce, mají tu připraveno i pití a občerstvení jako třeba tousty a ovoce. Vše nám tu zaplatili, ubytování a mě ještě letenku do Bratislavy v neděli. Start v Ascotu byla úžasná zkušenost po všech stránkách.

Michaela Zemanová

Foto: Ingrid Janáčková Koplíková, archiv rodiny Koplíkových

• Předchozí
• Další