Od Českého derby dne už uplynulo 9 dní, hlavní dostih, i ty rámcové, jsou již dávno zhodnoceny, výsledky napsány a dotace budou v blízké době vyplaceny. Přesto mi vzpomínka na jeden z nich stále leží v hlavě.

Stál jsem u mosteckého paddocku, když hlasatel návštěvníkům sděloval, že dalším dostihem bude 34. Cena Wago. Kroutil jsem nevěřícně hlavou. První České, respektive Československé derby, které jsem měl tu čest vidět, se odběhlo v roce 1980, kdy tento dostih vyhrála Latina. Od té doby jsem nechyběl na žádném, a tudíž jsem letos na vlastní oči viděl už své 34. derby. Sice občas na něco zapomenu, ale pořád jsem, alespoň doufám, ještě daleko k věku i duševnímu stavu, kdy zapomínání a problém vzpomenout si na některé části mého života se stanou jeho nedílnou sopučástí. Proto jsem se tak divil oné 34. Ceně Wago. Pokud by její předchozí ročníky byly, stejně jako ten letošní, součástí derby mítinku, proč si nepamatuji na žádný z předchozích 33 ročníků, musel jsem je přeci vidět všechny!

Asi již tušíte, kam mířím. 34. Cena Wago byla vlastně bývalou Cenou Hřebčína Napajedla, která se, v současné propozici, běhá právě od roku 1980. Všechny jsem je viděl a většinu z nich si pamatuji. Od Rastraty, která tento trial na Oaks (pro pamětníky na Memoriál ing. Bohumila Tichoty) vyhrála v roce 1980, přes Creaci, kterou o 4 roky později dovedl vítězně do cíle Miki Mielnicki, mou oblíbenou Derbistku, vítězku z roku 1990, která později zmizela někde na Ukrajině, vítězku z Karlových Varů Alacamu, jejíž syn Arrows Pepe se mi dnes prochází pod okny, impozantní ryzku Fantasy Friend, druhou vítězku Alexe Gorrieho v řadě, další z osobních oblíbenkyň Vendulku Václava Kozla, výbornou Larrimah, která též skončila v chovu v některé ze zemí bývalého Sovětského svazu, jednu z nejtřídovějších vítězek Argantu, která navíc byla schopná dát jinou vítězku Anjou, až po vítězku z roku 2006 Saporu, která se prvním dostihovým krůčkům učila u mých bratranců a kteří, ač v listinách vítězů jejich jména nefigurují, měli nemalý podíl na tom, že tato Rainbows for Lifova dcera tento dostih, již v péči Michala Liska, vyhrála. Nezapomenutelný pro mě zůstává i finiš vítězky z roku 2008 Batalistyky, bohužel další z těch vítězek, jejichž chovný potenciál český chov měřit nemůže.

Chci tím říct, že tento dostih, ač dnes nese jakýkoliv název, neodmyslitelně patří do českého kalendáře a má v něm pevné místo, tak pevné, že se mu může vyrovnat jen pár dostihů. Řekl bych, že jeho konkurenti se dají spočítat na prstech obou rukou nešikovného dřevorubce. Jejich počet není podstatný, ale podstatný je, alespoň podle mne, název takové tradiční zkoušky. Dokáži pochopit pořadatele, když nechce tento dostih vypisovat jako Cenu Hřebčína Napajedla, poté, co se zmíněný hřebčín nechce či nemůže na dostihu, který propaguje jeho jméno, finančně podílet. Přesto jsem přesvědčen, že je chyba vzdát se v jeho případě tradičního a hlavně stabilního názvu, který by se neměnil každý rok.

Když v roce 2010 chuchelský pořadatel poprvé opustil tradiční název, dostih se, díky agilnímu přístupu agentury A.A. Bober, odběhl jako Cena polských chovatelů anglického plnokrevníka. Pro Napajedla, ale i ostatní domácí chovatele, to mělo trochu hořkou příchuť, protože právě v té době vrcholil příliv polských odchovanců do českých stájí, prodávaných kvůli krizi tamního turfu za dumpingové ceny či pronajímaných za zanedbatelné procento z potenciálních výher a právě tato skutečnost nejvíce znepříjemňovala domácím chovatelům prodej jejich ročků.

Tehdy jsem do ještě tištěné podoby TURF Magazínu napsal: "Tradiční Cena Hřebčína Napajedla se letos běžela jako Cena polských chovatelů anglického plnokrevníka. Nesmysl nebo logický ústupek spon­zorům, kteří dostih zaplatili? Myslím, že od každého trochu. Celou řadu názvů tradičních dostihů jsme zdědili z doby, kdy jsme toho o sponzoringu mnoho nevěděli a hlavně jej pro financování dostihů nepotřebovali. Problém je, když  je dnes takový název zaměnitelný s názvem dostihu podle sponzora, zkrátka když odkazuje na jméno nějakého podnikatelského subjektu. Zatímco Cena Lidové demokracie či Svobod­né­ho slova postupně z na­šeho kalendáře zmizely, Cena Jezdectví či zmíněná Cena Hřebčína Napajedla přestály dlouhá léta. Ve světě řeší konflikt tradiční název versus sponzor často uváděním obou názvů, ovšem tam vesměs nemají tradiční názvy spojené se stále na trhu působícím komerčním subjektem, který by za takovou prezentaci neplatil. Jestli opravdu nadešla doba opustit název tradiční zkoušky tříletých klisen, bylo by vhodné jej nahradit jiným, nekomerčním a uvádět jej ve společnosti komerčního názvu dle jména sponzora, nikoliv měnit název každý rok. Nabízí se řada názvů jako třeba Cena klisen, Oaks trial a podobné, ale myslím, že mnohem vhodnější by byl název odkazující na zakladatele napajedelského hřebčína Aristida Baltazziho. Udržela by se jednak určitá kontinuita s původním názvem, ale hlavně: Baltazzi by si takovou vzpomínku zasloužil. Stále se běhá Gerschův memoriál, měli jsme i Memoriál ing. Bohumila Tichoty (dnes Oaks), dostihy pojmenované po osobnostech, které sice bez diskuzí rozvoji napajedelského chovu pomohly, ale první byl ministerský referent a druhý ředitel, zatímco zakladatel, který měl nápad a investoval své prostředky, žádný tradiční dostih nemá. A je to škoda."     

Když jsem před třemi lety psal tento komentář, netušil jsem, že vlastně objevuji Ameriku. Ale vzápětí mě upozornil přítel Miloš Vávra, že Cena Hřebčína Napajedla, byť tehdy s jinou propozicí, byla vlastně přejmenovaným a tradičním Memoriálem Aristida Baltazziho, k jehož přejmenování na Cenu Hřebčína Napajedla došlo po změně režimu v roce 1948. Podle mne je to další a podstatný argument (vedle něhož se ty mé zdají být nicotné) k tomu, aby se dostih, pokud si chce udržet tradiční název, vrátil k tomu předúnorovému. Osobně jsem přesvědčen, že by to bylo jen k prospěchu věci, a to nejen z pohledu letitého turfmana. Pokud bude bude název v Dostihovém programu i prezentaci potenciálním spozorům doprovázen historií rodiny Baltazziů, může být i pro sponzora pozitivním marketingovým krokem spojení jeho jména s dostihem, nesoucím tak slavné jméno a odkazujícím na nejlepší tradici domácího chovu. O tom, že takový název může podpořit vnímání domácího chovu, a že v době, kdy importy hrají prim a první dvě místa v derby obsazují valaši, by to byl krok obecně velmi vítaný, ani nemluvě.


Miloslav Vlček   

• Předchozí
• Další