Patnáct let na stránkách TURF Magazínu, loni poprvé na tomto portálu, jsme na začátku nového roku přinášeli ohlédnutí za uplynulým rokem očima prezidenta Jockey Clubu Ing. Václava Luky. Toto, v pořadí již šestnácté, bude trochu jiné – je totiž poslední. Václav Luka, který funkci prezidenta zastával od jara 1997, už letos kandidovat nebude. I tak se ale s námi podělil o svůj pohled na uplynulých 12 měsíců v českém turfu.
Začněme jako každý rok tradiční otázkou - jaký byl loňský rok z pohledu prezidenta Jockey Clubu?
Byla to, z mého pohledu, jedna z nejsložitějších sezón, jakou jsem jako prezident začal. Hodně se na tom podepsalo počasí, samozřejmě včetně povodní, ale občas i bez jeho vlivu docházelo k enormnímu rušení počtu dostihových dnů, měnily se časy dostihů, chaos v termínové listině. V neposlední řadě si myslím, že v odborné veřejnosti panovala jakási „blbá nálada“. Pramenila od skupiny lidí, která na soukromých webech zpochybňovala naší činnost, bylo ve vzduchu určité napětí. Myslím si, že na to, jak jsme malá skupina, tak nás to zbytečně hodně rozdělovalo a na dostizích místo příjemné atmosféry, která by měla sportovní klání provázet, byla zbytečná nevraživost.
Články, které se proti nám objevily na tendenčních webech, obsahovaly řadu nepravd až lží, byla to až destrukční mediální kampaň. Je to svým způsobem i důsledek toho, že v majitelské sféře převládají lidé bez dostihové historie a jejich hlavní zájmy jsou občas trochu stranou od skutečného koňařství. Akceptování jejich někdy nezdravých ambicí je určitá daň za jimi vložené finance do turfu.
Mnozí se mě ptali, proč se proti takovým nepravdám neohradím, ale já jsem byl vždycky zastáncem jiné filozofie, chtěl jsem spíše stmelovat než rozdělovat a vždycky jsem věřil, že vnímavý čtenář si pravdu najde. Nikdy nám ale nebyla dána možnost se vyjádřit, u žádné z publikovaných kritik se autoři neobtěžovali zjistit si i názor druhé strany. Jako příklad mohu uvést kritiku příprav jednání Rady Jockey Clubu. Je z mého pohledu pochopitelná, ale donedávna členové Rady problematiku, o které se jednalo, znali, zvládali ji a měli ji vstřebanou, tudíž nepotřebovali posílat podklady s dostatečným předstihem, aby si ji mohli nastudovat.
Co vás naopak v uplynulé sezóně naopak nejvíce potěšilo?
Z mého pohledu byla největším pozitivem loňské sezóny úspěšnost našich rovinových koní v zahraničí a skutečnost, že přes všechny kritiky na náš Jockey Club jsme v okolních zemích vnímáni velmi dobře. Nakonec dostatečným důkazem o tom, že ne vše je tak špatné, jak bylo prezentováno, byla i relativní stabilita našeho provozu.
Když si sám pro sebe hodnotíte jednotlivé sezóny, co jsou pro Vás jako prezidenta Jockey Clubu ta nejdůležitější kritéria?
Je jich hodně. Kdybych je měl jmenovat podle důležitosti, tak asi počet aktivních dostihových závodišť, počet dostihových dnů, regulérních dostihů, suma dotací, počet registrovaných majitelů, počet registrovaných koní, mediální prostor věnovaný dostihům, návštěvnost a mezinárodní úspěchy. To jsou pro mne hlavní ukazatelé, které ukáží, jaké místo má turf ve společnosti. Jsou to kritéria, podle kterých jsem se celou dobu řídil a snažil podle nich náš turf vést.
Pozitivem našeho sportu byla stabilita, možná někdy zprofanovaná, ale vidím ji jako základní věc. Stejně jako ostatní sporty i dostihy jsou otázkou financí. Rozšiřují se nůžky mezi špičkou a ostatními. Pokud se podíváme na stáje úspěšné v dostizích I. kategorie, tedy takové, jejichž koně se zde umístili na prvních třech místech, tak tyto stáje tvoří jen malinký zlomek dostihové populace, většina zájmu o dostihy se rekrutuje díky střední a nižší struktuře. Měli bychom si to uvědomovat, stejně jako složitou situaci více než 80% zdejších trenérů. To vše koresponduje s celkovou ekonomickou situací v celé zemi.
Kde vy osobně vidíte nejkritičtější místo českého turfu?
Nejbolavější patou je situace pořadatelů, a ti jsou pro další rozvoj českého turfu stěžejní. Když srovnáme data z posledních let, tak zjistíme, že se ekonomická krize ani tolik nepodepsala na počtu stájí či počtu registrovaných dostihových koní, ale mnohem více se projevila v pořadatelské obci. Tam je potřeba zacílit pozornost. V této souvislosti si myslím, že stále většina dostihové veřejnosti žije v představě jakési povinnosti pořadatelů dělat dostihy a neví, jaký je skutečný stav financování českých dostihů. Před lety jsme se mohli chlubit 15 aktivními závodišti, loni už jich ale bylo jen 11. Jakmile se takové místo z dostihové mapy vymaže, ztrácí v oné lokalitě turf potenciální příznivce, což považuji za velmi negativní. Neprojeví se to možná hned, ale zcela jistě se to projeví. I proto jsem podporu malých závodišť a vůbec podporu „masovosti“ našeho sportu považoval za jednu z priorit během svého působení v čele Jockey Clubu.
Nyní ve funkci prezidenta končíte. Co budete dělat dál?
Pořád mám dostihové koně, chovné klisny, hřebce, jejich počet jsem nijak neredukoval a i to budiž dokladem mé víry v novou garnituru ve vedení českého turfu a její schopnost přinést turfu peníze a jimi slibované získání nových zdrojů financování dostihů. Chci se nyní více soustředit na chuchelské závodiště, už z toho důvodu, že cítím odpovědnost vůči akcionářům, kteří do toho před 13 lety šli na mé naléhání, když bylo nutno získat chuchelské závodiště z konkursní podstaty bývalého vlastníka. Mohu v této souvislosti zodpovědně říct, že jak zájmem mým, tak i většiny akcionářů, je zachovat ve Velké Chuchli dostihy. Samozřejmě ale v rozsahu, na který bude mít společnost prostředky. Nadšení a entuziasmus musí vystřídat racionální ekonomický pohled a bude záležet i na vstřícnosti Jockey Clubu a velkých majitelů, v jakém rozsahu dostihový provoz v Chuchli zůstane.
Pro mě osobně je současná změna úlevou. Jistě si vzpomenete, že i v těchto ohlédnutích jsem mnoho let apeloval na to, že je potřeba pro pomoc dostihům zaangažovat nové lidi, finančně silné. Způsob, jakým se to stalo, mi sice přišel zbytečně konfrontační, ale jejich příchod je pozitivní zprávou.
Kromě funkce prezidenta jste se ale vzdal i místa v Radě Jockey Clubu, ve které jste zastupoval malá závodiště, jejichž zájmy nyní bude hájit mgr. Karlach ze Slušovic. Proč jste opustil i tuto funkci?
Cítím vnitřně určité vyhoření, únavu materiálu, chcete-li a proto raději uvolním místo někomu jinému. Navíc současná struktura má i trochu jiné vidění světa než já. Já šel do vedení Jockey Clubu jako koňák, kterému záleželo na tom, aby dostihy vůbec byly. To bylo v době, kdy běžně pořadatelé neplatili dotace, kdy se nevědělo, jestli se vůbec bude běhat a nikdy by mě tehdy nenapadlo, že v ní strávím 17 let. Byla to dobrovolná a čestná funkce, která ale člověka hodně vyčerpávala. Nejednou jsem na dostizích i prošvihl start svého koně, protože jsem právě měl nějaké jednání. A opravdu se těším, až se na dostizích budu moci plně soustředit jen na ty dostihy.
Také se přiznám, že už jsem na posledních jednáních Rady JC v novém složení nebyl rád. Vadí mi ten konfrontační styl i fakt, že pro některé jsou hlavní pohnutky zájmů mimo skutečné koňařství, kvůli které to vlastně všechno děláme.
Tento týden se bude volit nový prezident. Koho vy sám byste nejraději viděl jako svého nástupce?
Pro mě je za stávající situace jediný kandidát – Ing. Jiří Trávníček. Nejen proto, že je do něj z logických důvodů vkládána velká naděje, ale byl de facto lídrem iniciativy, která vedla ke změnám ve složení Rady JC a má podle mne morální povinnost vůči všem, kteří pro něj zdvihli ruku. Jsem přesvědčen, že člověk takového formátu se neschová za žádného alternanta a nebude hrát roli kardinála Richellieu.
Co byste svému nástupci přál?
Kromě běžných klišé bych mu, ale vlastně celému novému vedení turfu, přál, aby dokázali při svých rozhodováním potlačit své osobní zájmy a jednali ve prospěch celku. Je to někdy těžké. Také bych jim přál, aby se jim podařilo „oddémonizovat“ Jockey Club jako celek a osobně i to, aby se jim podařilo co nám – aby se práce prolínala s přátelstvím, protože v takových podmínkách se pracuje mnohem lépe.
Když se ohlédnete za celým vaším působením v čele českého turfu, co byste vyzdvihl a kde naopak máte pocit, že jste měl udělat více nebo neudělal něco, co bylo třeba?
O pozitivech bych nemluvil, to nechám na dostihové veřejnosti, ať sama zhodnotí. Pokud bych měl mluvit o restech či o tom, co se nám nebo mě nepodařilo, vidím zásadní tři věci. Tou první je, že se nepodařilo vytvořit celoroční provoz, mít pískovou dráhu, která by umožňovala, nepřetržité pořádání dostihů. Druhým je sázkový provoz, respektive náběry celoplošné sázky, která zdaleka nesplnila naše očekávání. A v neposlední řadě i to, že se nepodařilo na všechna významná závodiště zavést velkoplošnou obrazovku.
Pokud na závěr mohu, rád bych poděkoval všem, od zaměstnanců Jockey Clubu, přes všechny, kteří nám pomáhali až po pořadatele, jejichž práce podle mne stále není plně doceněná. A také nechci zapomenout na starší garnituru, která s námi seděla v Radě, a ač někdy možná už byla za zenitem, svoji historickou úlohu v našem turfu měla a zaslouží si poděkování.