Stáj trenéra Radka Holčáka prošla větší generační obměnou, a i když má letos k dispozici nezvykle velké množství mladých koní, může být s dosavadními výsledky spokojený. Jeho svěřencům se podařilo vyhrát šest velkých dostihů na rovině i na překážkách. Nejčerstvějšími úspěchy jsou suverénní vítězství Kifaayi v grupa 1 Gran Corsa Siepi di Merano a druhé místo tříletého Stuke v dostihu grupy dva. S trenérem Holčákem jsme pochopitelně úspěšný meranský víkend probrali, ale dozvěděli jsme se i další zajímavé informace. Mj. i to, jak jsou na tom letos dosud nestartující Brog Deas a Cheeky Chappie.

Oba vaši svěřenci už před gala mítinkem v Meranu ukázali, jak moc to jsou dobří koně. Určitě jste tedy nejeli do Merana s malými ambicemi…
To určitě ne. Tisíc kilometrů je velká dálka na to, abychom jeli něco zkoušet. Taková cesta samozřejmě také něco stojí a na náhody tedy nemůžeme hrát. Jeli jsme tam bojovat o vítězství, já jsem“ krvežíznivý“ po vítězství, chci vyhrát… Na druhou stranu ale někdy musím uznat, že ve světle některých okolností, může být i čtvrté  místo pěkné. Ale abych se vrátil k Meranu, jeli jsme tam ukrojit co největší kus z koláče. Ale respekt a pokora k soupeřům jsou samozřejmě  vždy. 

 V Meranu se vám výborně podařilo. Musíte být tedy s oběma koňmi hodně spokojený, že?
Ano, jsem spokojený nadmíru. U Kifaayi jsem počítal s umístěním do třetího místa. Jeho výkon a výsledek byl pecka. V poli byli dobří koně. Diplomata si udržoval vysokou výkonnost, byli tu zkušení Italové a dobře také vypadal francouzský kůň – vítěz stotisícového handicapu z Waregemu. Při svém letošním prvním startu v Meranu byl Kifaaya čtvrtý, běhal proti domácím soupeřům rozběhaným už v předjaří, nebylo to stále ono, ale nic jsem neměnil. Nepropadali jsme panice a počkali jsme na něho a on nám to vrátil. Teď v Meranu nastoupil proti pětiletým a starším koním a uspěl. To je jiné a těžší, než závodit mezi vrstevníky, jako tomu bylo v loňském roce. Všechny  jeho sezóny  jsou těžké  a běhá  samé  náročné  dostihy. Považuji za přirozené,  že má  kůň slabší chvíle, kdy se musí počkat a pak zase přijdou ty lepší. Je to živý organismus. Je to o trpělivosti a citu. Kdo to chápe, vyhrál. 
A co se týče Stukea, tak ten držel formu a říkal jsem si, že by mohl být druhý. Jeho start v Kolesách byl takový na zkoušku, zaskákal si pro srandu... Pak jsme ho vzali na ostrý test do Merana a tam nás moc potěšil. 

Jsou oba po dostihu v pořádku? A máte s nimi ještě na letošek nějaký plán?
Oba vypadají v pořádku. Dnes (v úterý – pozn. redakce) byli na špacíru a pochladili jsme je v Bečvě. Ve hře je ještě Miláno, ale samozřejmě, pokud budou v pořádku. Může se ještě u nich projevit později únava anebo může přijít zima a budou chlupatět. Nepojedeme tam tedy za každou cenu, je potřeba si koní vážit. Běhat, když  je forma a odpočívat,  když je potřeba. 


Reprezentant stáje Monte Negro Kifaaya a žokej Lukáš Matuský zvítězili společně v Meranu už čtyřikrát včetně tří úspěchů v blacktype dostizích

Ještě se vrátím ke Gran Corsa Siepi di Merano, který jste vyhrál již potřetí – předtím dvakrát s Brog Deasem.  Můžete mezi sebou porovnat oba koně?
Na Gran Corsa Siepi mám ještě jednu vzdálenější hezkou vzpomínku – a tím je druhé místo s Almanzorem. Co se týče porovnání obou koní, tak Kifaaya je někdy až moc sveřepý a přísný. Zřejmě je to po otci Intikhabovi, protože Intisari je po stejném plemeníkovi a je v tomto hodně podobný. Kifaaya umí řadu věcí tzv. odfláknout, zatímco Brog Deas je dříč a srdcař, ten nikdy neřekne, že dneska ne… Je to poklad a je výkonnostně lepší než Kifaaya. To je opravdu pan kůň.

Sledovala jsem stream z Merana po oba dny a zvláště v sobotu došlo k více ošklivým pádům. Některé překážky se zdají být až moc vysoké. Co o meranských překážkách soudíte vy?
Některé zdejší překážky jsou opravdu náročné. Jak třeba velký oxer, tak i velký tribunní skok, jsou hodně vysoké. Mám k nim respekt. V krosu například došlo k pádům na trojskoku – kdy kůň musí překonat tři velké překážky za sebou a koně už byli krapet unaveni. Myslím si také, že mohlo určitou roli sehrát i to, že ne všichni startující koně byli na takové skoky připraveni a ne všichni koně byli kvalitní.

Zmínili jsme Brog Dease, který zatím nevyběhl. Chtěla bych se tedy zeptat, jak to s ním vypadá? A také s Cheeky Chappiem, o kterého se na sociálních sítích hodně zajímali fanoušci.
Brog Deas po každé sezóně marodil, byla to sice malicherná zranění, ale vyžádala si více času. Loni v zimě byl zdravý a vypadalo vše dobře. Na jaře se u něho ale bohužel ukázal chronický problém související s předchozím zraněním. Došlo k vazivovatění malého svalu, který tlačil na kůstku. Musel prodělat chirurgický zákrok. Nyní už je v pořádku a šlape parádně. Rehabilitaci má za sebou a je v tréninku, ale nakonec se pan majitel rozhodl, že kvůli jednomu startu nebudeme nic hrotit a vrátí se na dráhu až na jaře. Takže by měl začít hned z kraje sezóny. 
Cheeky Chappie je po zranění z loňské sezóny už po rehabilitaci a v plném tréninku. Je to ale až moc pohodový kůň, rád spí a jí, takže se mu během té marodky udělalo bříško. Tři měsíce hodně maká, až je mi ho líto, protože pracuje i v době, kdy ostatní mají volno. Ale ještě není ve formě. Dlouho mu to trvá a není to ono. Doufáme, že se tento stav do posledních Pardubic změní. Chci s ním vyběhnout, protože kdyby to nebylo ono, ukončil by kariéru. 

 A otázka na závěr – jak jste spokojený s letošní sezónou?
Se sezónou jsem určitě spokojený. Samozřejmě, že jsem měl někdy u čtvrtých míst protažený ksicht, stejně jako majitelé, ale s postupem času se to v některých případech uleželo a ukázalo se, že kůň, který nás porazil, byl výborný a že to tehdy nebyla žádná ostuda. Důležité je říci, že naše stáj prošla generační obměnou a z dvaceti koní je hodně koní mladých včetně šesti dvouletých. Proto nyní třeba ani nemám koně pro největší pardubický mítink. Ty si teprve  budeme muset vychovat a to trvá několik let. Vlastně po dlouhé době budu sledovat Velkou pardubickou u televize s bábovkou… Naše letošní bilance je přesto výborná – ze 13 vyhraných dostihů je šest v nejvyšší kategorii. Je to ale samozřejmě také otázka priorit – někomu stačí sbírat čárky za dostihy čtvrté kategorie. Já mám rád výzvy a chci zdolávat kopce, běhat po pahorkatinách mě nebaví… Musím se živit.  Když jsme například šli se Stukem z Koles do Merana, tak říkalo hodně lidí, že to byl veliký skok. Byl, ale koník startoval po delší pauze a bez tlaku a pak šel hodně  nahoru. Myslím, že máme v republice dost kvalitních koní a je potřeba nebát se vyzkoušet je za hranicemi. Je to ale asi otázka priorit.

Michaela Zemanová

• Předchozí
• Další