Wikipedie uvádí, že rčení Nomen Omen se používá v případě, kdy jméno vyjadřuje charakteristickou vlastnost svého nositele. Takový byl Válečník. Kůň, kterého si jako přívažek s jinými koňmi přivezl do svých stájí Václav Luka starší. Obyčejný hnědák, na němž, jak říkají koňáci, „nic nebylo“. Ani lysina, ani žádný jiný odznak, nic, čím by zaujal.

Ale měl skvělou matku. Kdo si vybaví klisnu Vandu, vzpomene si, jak vítězila v Pardubicích s jezdcem Korábem. I proto si Luka Válečníka do své stáje přivezl. To důležité bylo v něm. Bojovnost, odhodlanost a zarputilost. Prostě Válečník. Valach, který byl na přelomu století fenoménem krosových sprintů. „Válečník patřil mezi mé osudové koně. Jistě také Nagano Gold a Cipísek, ale Válečníkovi vděčím za mnohé,“ vzpomíná na hnědáka Luka starší.

V sobotu, až se na jeho počest opět poběží Cross country Válečníka, to bude skoro na den 18 let, co na Pardubickém závodišti běžel naposled a už se z něj nevrátil. „Tehdy utrpěl fatální zranění. Stál jsem nedaleko, věděl jsem, že to bude špatné a šel jsem se s ním rozloučit. Udělal pro mě moc. Tehdy mě to vzalo, ale myslím, že moudře mi to řekl Pepa Váňa, který ho 9 let jezdil – On patřil do Pardubic. Zůstal tam, kde to měl nejradši,“ říká Luka starší.

On totiž Válečník nebyl žádným koněm na důchod. Měl své vrtochy, které uměl zkrotit Josef Váňa a jeho žena Pavla. Třeba tehdy, když si ho Josef Váňa přijel do Chotouně naložit, aby ho převzal v tréninku. „Na všem jsme s Pepou Váňou byli domluveni, já jsem spěchal do Kolína do divadla. Když jsem kolem 23. hodiny přijel domů, ve stáji se svítilo. To ještě nakládali Válečníka,“ vzpomíná na vrtochy svéhlavého valacha Luka. Válečníkovi chtěli tehdy dát na nohy přepravní ochranné kamaše, on ale v boxe dostal amok, a tak vše pozdě večer vyřešil až veterinář, který píchl koni sedativum, aby ho mohli převézt do Váňova tréninkového centra v Bohuslavi.



Právě manželka Josefa Váni Pavla si dokázala svéhlavého valacha ochočit. Však ho také na pardubickém hipodromu takřka nikdo jiný v paddocku nevodil. Když ho pak postihly zdravotní problémy a musel nějaký čas trávit v Brně na veterinární klinice, za koněm „s nímž jen tak někdo nepořídil“, dojížděla z Karlovarska o něj pečovat a obstarávat mu převazy. „Myslím, že tam i přespávala, aby se o něj mohla postarat a kůň byl v klidu. Tohle je u ní obdivuhodné, jak si Pavla dokáže najít cestu k problematickým koním. Válečník jí věřil, on takového člověka potřeboval a upnul se na ni,“ říká Luka starší.

Hnědákova cesta mezi nejlepší ale byla pozvolná. Valach byl kvůli špalkovému kopytu označený za koně dostihově nevhodného, a tak dal Luka starší mladého hnědáka do chuchelského učiliště jako provozního koně. A ten se lepšil. Z řadového školního koně přešel do ostrého tréninku, kde si porozuměl s Pavlem Szikorou. To už se ale pobýval v tréninkové centrále Luky staršího v Chotouni. Když pak vyjeli na dostihy do Německa, odkud si v té době přivezla dvojice umístění, bylo jasné, že ve stájí stojí výborný kůň. Ale bytostně svůj.

„Když jsme se z těch dostihů vraceli, vezl jsem ho domů za autem v přepravníku. V Chuchli jsme vyložili klisnu, která tehdy v Německu také závodila, a pokračovali jsme domů do Chotouně. Na strakonické silnici spustil Válečník virvál, jaký jsem při přepravě koní nikdy nezažil. Do vozíku si k němu vlezl Pavel Szikora, aby ho uklidnil. Vozík se hýbal ze strany na stranu jako by měl každou chvíli ulítnout a Szikora křičel, ať okamžitě zastavím a otevřu vozík. Válečník dostal klaustrofobický záchvat, vyskočil z vozíku a běžel na Radotín. Byl tehdy dobitej, vozík na odpis. Když jsme ho chytili, odvedli ho do Chuchle, kde ho zašívali. Tehdy měl kolem 30, 40 stehů. A představte si, on za dva měsíce závodil, tvrdý kůň to byl,“ vzpomíná Luka starší.

Válečníkovu přípravu pak převzal Josef Váňa. Devět let ho pak s výjimkou jediného startu, kdy se do jeho sedla vyhoupl Lukův syn, jezdil pouze on. Temperamentního valacha nebylo lehké v dostihu držet, zvlášť když se na startu objevila stejně naladěná klisna Lucyma. V černo-zeleném dresu stáje Václava Luky staršího vyhráli Váňa s Válečníkem několikrát Memoriál kapitána Rudolfa Poplera a také jak Velkou starohájskou v Bratislavě, tak Prvomájovou steeplechase v Lysé nad Labem. „Pro mě to tehdy byla nesmírná psychická vzpruha, neprocházel jsem lehkým obdobím a Pepa tehdy vyhrál s Válečníkem,“ přiznává Luka. Válečník je také vítězem Ceny Vltavy.

I teď Luka starší přemítá, zda měl Válečníka nechat běhat do 14 let. Tehdy bylo jasné, že oblíbeného hnědáka čeká v Pardubicích poslední start. Nomen Omen jeho jména ho předurčovalo k tomu válčit. Běhat. Vítězit. Proto tak dlouho vydržel na dráze, a to zejména té pardubické, kde byl mnohokrát prakticky nechytatelný. „On by nemohl fungovat na jízdárně. Častý osud dostihových koní, kteří přestanou běhat, je, že se stanou užitečnými pro hobby jezdce v jezdeckém oddíle. Ale Válečník by jen tak u každého být nemohl,“ říká Luka starší.

Dostih pojmenovaný po koni, jehož předurčovalo k neobyčejným výkonům už jeho jméno, se poběží v sobotu v 17:30 hod..

Tisková zpráva Dostihového spolku

• Předchozí
• Další