Na pátek 11. 3. svolal prezident Jockey Clubu, a to 2 hodiny před zasedáním Rady JC, schůzi pořadatelů jednotlivých závodišť k jednání o smlouvách pro nastávající sezónu. Sporným bodem, kvůli kterému smlouvy nebyly dosud uzavřeny, je výše poplatků.
Rozhodující většina závodišť požaduje zachování dosavadní výše poplatků, tj. 5%, Jockey Club se svazem chovatelů a majitelů navrhují 3,5% a asociace trenérů a asociace steeplechase tento návrh podporují. Se svou troškou do mlýna přispěchal i pan Malík s Galoppem, kde vyhlásil pro veřejnost na toto téma anketu. Sugestivní otázky pro respondenty dávají předem jasnou odpověď, je to stejný případ jako se ptát po úplném zrušení všech daní nebo o benzínu a naftě zdarma. Jen člověk při hnutí zdravé mysli by odpověděl jinak. Touto anketou byl zakončen první ze dvou článků o poplatcích doma a v zahraničí, ve druhém, o přicházejícím jaru, se pan Malík věnoval radám, co by vše měli podniknout pořadatelé při získávání financí pro dostihy a proč nejsou ochotni poplatky snižovat. Téma stále stejné: v zahraničí jsou přece poplatky malé, někde vůbec žádné! Je ovšem nutno znovu připomenout, kolik z nákladů pořadatelů tam kryje sázkový provoz. Jestliže by to tak fungovalo u nás, mohly by být poplatky také malé nebo žádné. Pokud příjem pro pořadatele ze sázek nebo z jiných aktivit bude také nad 60% cen dostihů jako ve vyspělých zemích, za slušovické závodiště určitě navrhneme zrušení poplatků za přihlášky a OSK. Ale protože tomu tak není a hned tak nebude, musíme setrvávat na svých požadavcích. (Pan Malík ve svém receptáři zapomněl uvést, že byl do ledna 2016 členem Výkonného výboru České klusácké asociace, která běhá stále za 5%. To jim také nemohl poradit jak na to? Klusáčtí majitelé přece také finančními prostředky neoplývají, tak proč zainteresované nepoučit?)
S nástupem nového vedení svazu majitelů a chovatelů a nového vedení Jockey Clubu se mělo vše změnit. Mluvilo se o majitelských prémiích, chovatelských prémiích, o rozběhu sázek, o jednání s PMU, o potřebě centrálního financování řízeného Jockey Clubem, o angažování manažerů k získávání financí, o televizních právech a přenosech, o snížení poplatků zúčtovacího centra a dalších nákladech, které je potřeba řešit jinak a lépe, než to řešilo staré vedení. Všichni se těšili, jak dobře živený holub českého turfu brzy rozepne svá křídla. Bohužel, uplynuly tři roky, holub je stále na střeše a v hrsti je pořád jen vrabec.
Je těžko pochopitelné, proč pouze pořadatelům by měly být direktivně stanovovány finanční mantinely a mimo pozornost jsou ostatní účastníci dostihového provozu. Což tak stanovit trenérům, za kolik mají trénovat, za kolik má pracovat ostatní personál, atd.? Zde je dobré si všimnout § 188 Dostihového řádu. Ten praví, že „Propozice dostihu se považují za podmínky smlouvy mezi pořadatelem dostihů a jejich účastníky“. Kdo a proč by se tedy měl do tohoto vztahu se svými požadavky ještě vlamovat? Nějak to připomíná doby Státní plánovací komise a doby plánovitého hospodářství v době budování komunismu.
V této souvislosti by tedy bylo dobré se podívat, jak na tom které skupiny zastánců snížení poplatků jsou se svou vlastní ekonomikou. Není sice slušné nahlížet pod pokličku někomu jinému, ale pokud se všichni snaží hodnotit ekonomiku pořadatelů, proč se nepodívat i na ty ostatní?
Jezdci a stájový personál na tom nebudou nijak valně, v období mimo sezónu by nehledali angažmá v zahraničí, o ty evidentně nejde, i když i oni jistě mohou podlehnout iluzi, že při nižších poplatcích se dostane i na ně.
Zvláštním případem je však vztah některých majitelů a trenérů, kteří táhnou proti pořadatelům za jeden provaz. Především trenéři by měli mlčet, protože náklady, které majitelům fakturují, mají k reálným nákladům na jednoho trénovaného koně hodně daleko. Přiložená tabulka o tom vypovídá.
Denní náklady na dostihového koně
položka | Náklady Kč /den | poznámka |
stelivo | 15 | |
objemná píce | 20 | |
jadrná krmiva | 50 | v zimním období se částka nevyčerpá |
výživové doplňky | 15 | |
náklady na mzdy ošetřovatelů | 80 | některé stáje placené zaměstnance nemají |
energie + voda | 10 | |
c e l k e m | 190 kč | za 30 dnů celkem 5700 kč |
Uvedené náklady vycházejí ze současných cen a odpovídají vynaloženým nákladům.
Měsíční náklady na dostihového koně
položka | Náklady Kč /měsíc | poznámka |
kování | 800 za měsíc | |
amortizace stájí, údržba dráhy nebo náklady za ustájení v cizích stájích |
2000 za měsíc | tato položka může zahrnovat také možnost využití tréninkové dráhy |
c e l k e m | 2800 Kč | za měsíc celkem 2800 Kč |
Celková bilance měsíčních nákladů na koně
položka | Náklady Kč /měsíc | poznámka |
součet denních nákladů na koně | 5700 za měsíc | |
součet měsíčních nákladů na koně | 2800 za měsíc | |
c e l k e m n á k l a d y z a m ě s í c | 8500 Kč |
Např. při fakturovaných nákladech 12000 Kč měsíčně a skutečných nákladech 8500 Kč měsíčně je zisk za jednoho koně 3500 Kč a za jeden rok je zisk 42000 Kč za jednoho koně. O výši fakturovaných částek se lze přesvědčit na webových stránkách některých renomovaných trenérů.
Je třeba předeslat, že nikdo trenérům jejich výdělek nezávidí, není to práce jednoduchá a téměř nikdo nedělá nic zdarma, avšak také jim nikdo jiný cenu jejich práce neurčuje. Z uvedených čísel plyne, že trenéři na dostihovém provozu profitují nejvíce, zdaleka netrpí nouzí, a to na úkor majitelů. Pomíjí se také fakt, že u nás nejsou trenéři výrazně motivováni získanými výhrami a mají „své jisté“. A majitelé jim bez protestů tyto peníze dobrovolně dávají, ať už koně závodí a vyhrávají nebo se volně pasou a třeba i moc netrénují. Vkrádá se proto myšlenka, jestli vůbec mají trenéři zájem na dostihy jezdit (i když účtované náklady za dopravu také nejsou jako bonus k zahození, pokud má trenér přepravu ve své režii) a do jaké míry vlastně potřebují dostihy a závodiště. Měli by si proto trenéři více hrát na vlastním písečku a bavit se o výši svých nákladů a ne šilhat po penězích pořadatelů, protože tam stejně moc peněz neuvidí, i když dovedně sestavené tabulky je s úspěchem vypodobňují jako ty nenasytné zbohatlíky. Tyto tabulky, které obsahují pouze příjmovou stranu a chybí v nich ta výdajová, podané s patřičným rétorským patosem, vyvolávaly na schůzích jednotlivých svazů a asociací pochvalné reakce a někde dokonce nechyběl potlesk. Hodně tleskali právě trenéři.
Řeči o tom, že si závodiště berou ostatní účastníky dostihového provozu jako rukojmí, hraničí s psychickou poruchou svých autorů. Nikdo si nikoho jako rukojmí nebere. Závodiště jen nabízejí těm ostatním možnost, aby za navrhované poplatky a za navrhovaných podmínek využili jejich navrhovaných služeb. Nic více a nic méně, svoboda rozhodnutí tu platí stále. Nutno podotknout, že tato svoboda musí být oboustranná!
A místo závěru: je přece dost jiných poplatků, které by stály za diskuzi. Ty pořadatelské to ale rozhodně nejsou.
Radek Vraj a Zdeněk Karlach, Slušovice