Dostihový svět je plný kouzelných příběhů koní i lidí okolo nich a jeden takový mi nedávno připomněl na svém blogu americký publicista Steve Haskin, při příležitosti startu v USA odchovaného, ale ve Venezuele Gustavo Delgadem trénovaného hřebce Majesto (Tiznow), venezuelské stáje Grupo 7C Racing Stable v Kentucky Derby (gr.1).

Majesto se kvalifikoval druhým místem ve Florida Derby (gr.1), tehdy jen 3 ½ délky za Nyquistem (Uncle Mo), ale v samotném  Kentucky Derby těch délek dostal více a doběhl osmnáctý, když v jeho sedle byl venezuelský žokej Emisael Jaramillo. Cože to mám s tou na pokraji hospodářské katastrofy balancující Venezuelou? Ta story může začít třeba v roce 1961 narozenou klisnou Dixieland II, dcerou plemeníka Nantallah (Nasrullah), který sice nikdy nevyhrál na dráze nic významného, ale v chovu si počínal velmi zdatně až do svých devatenácti let, kdy ho zabila prasklá aorta a byl pohřben vedle ostatních velkých hřebců Claiborne Farm. Dixieland II vyhrála jeden malý dosti z dvanácti startů a jako šestiletá byla připuštěna mladým plemeníkem Pretendre (Doutelle), který byl o rok předtím druhý v Epsom Derby za Charlottown (Charlottesville). Musím připomenout, že to je ještě v roce 1966 raz-dva doběh vnuků Prince Chevaliera (Prince Rose) a dnes po této větvi slavné linie není téměř stopy.

V pískovými povrchy posedlé Americe nikoho Epsom Derby nevzrušovalo a když byla klisna nabídnuta na dražbě, tak se cena zastavila na pouhých 2.700 USD a její chovatel Edward B. Benjamin si jí rozhodl koupil zpět. Následující jaro roku 1968 se 24.dubna klisně narodil hnědáček s křivou pravou přední nohou, ze kterého vyrostl neohrabaně vypadající roček. Nepovedeného hřebečka koupil za 1.200 USD na dražbě překupník, hledající laciné koně amerického chovu pro jihoamerické klienty. No, mně by se ten hřebeček asi také exteriérově nelíbil, ale jeho pedigree nevypadalo zdaleka tak špatně. Velmi úspěšná kombinace Prince Rose x Nearco, slušný otec, slušný otec matky, matka sama 4x5x5 prochovaná na Sir Gallahad, 4x5 na Fair Play a také na CCA Oaks vítězku a zakladatelku skvělé rodiny Flambette, přesněji je tam přímé spojení Sir Gallahad x Flambette a pak totéž skrze syna a dceru jmenovaných, to vůbec není zlé, jen vlastní rodina by mohla být výraznější. Onen překupník nadělil hřebečka s dalšími dvěma ročky venezuelskému podnikateli Pedro Baptistovi.



Pan Baptista měl menší továrnu na výrobu instalatérských komponent, které se příliš nedařilo, protože více času a hodně peněz věnoval svým skoro 50 koním v tréninku. Nakonec musel velkou část svých koní prodat a trenérem těch zbylých se stal mladý Juan Arias, který o pár let dříve našel ve světe plnokrevníků nový domov, po dětství stráveném v chudinské čtvrti města Caracas. Pan Baptista pojmenoval onoho hřebečka Canonero i když je jeho jméno nyní v databázích uváděno jako Canonero II a navzdory rychlému jménu měl mimo křivé pravé přední v té době ještě prasklé kopyto a byl začervený až běda. Ale Arias ho dal postupně dohromady a dvouletý Canonero hladce při debutu vyhrál o 6 ½ délky. Pak se přesunul se na americké závodiště Del Mar, aby ukázal nějakou formu a byl prodán a pomohl tak panu Batistovi vyřešit finanční problémy.

Canonero byl nejprve třetí v allowance stakes a pak pátý v Del Mar Futurity, čímž zaujal předního amerického trenéra Charlie Whittinghama, který byl připraven zaplatit 70.000 USD, ale Arias nemluvil anglicky a komunikační problémy tak obchod překazily. Batista se nejprve cítil neuskutečněním obchodu dotčen, ale pak měl sen, ve kterém mu jeho zemřelá matka řekla, že Canonero vyhraje Kentucky Derby a tak to považoval za prst osudu.

Canonero doma rozhodně nezahálel, vyhrál šest z devíti následujících startů, úspěšně střídal distance z 2000m zpět na 1300m, startoval také například třikrát ve třech týdnech a po třetím místě v handicapu 10.dubna zamířil do Kentucky vyhrát Derby o tři týdny později. On je vůbec zázrak, že se kvalifikoval a vlastně, že byl řádně přihlášen do všech dostihů trojkoruny, což zahrnuje jazykově komplikovaný telefonický vzkaz viceprezidentovi závodiště Pimlico, zapsaný tím pánem na ubrousek v restauraci, ubrousek zahozený a pak v koši opět nalezený, zkrátka prst osudu.

Trnitá cesta do Churchill Downs

Canonero letěl do USA se svým ošetřovatelem Juanem Quinterem, který s hřebcem trávil celé dny, pečoval o něj, povídal si s ním a Canonero bez něj téměř nechtěl ani ze stáje. Juanovi platil cestu Arias z vlastní kapsy, protože Batistovi opravdu docházely peníze. Letadlo se dvakrát vracelo, poprvé pro mechanickou závadu, podruhé mu hořel motor, a tak byl hřebec přeložen do jiného nákladního letadla, tentokrát plného kuřat a kachen. Na třetí pokus se do Miami dostal, ale celníkům se nelíbily veterinární papíry a čekal 12 horkých hodin v letadle s vypnutou klimatizací, než ho veterináři pustili alespoň do karantény, kde byl zavřený čtyři dny, než byly kontrolní krevní testy negativní. Canonero to pochopitelně nenesl dobře, moc nežral, skoro nepil a když se konečně dostal ven byl částečně nehydratovaný, ztratil na váze a dala se mu spočítat všechna žebra.

To ovšem ještě nebyl cestovním potížím konec. Batista už neměl peníze na letenku Miami – Luisville a tak jel Canonero zbylých 900 mil dalších 20 hodin kamionem, přijel před bránu závodiště Churchill Downs ve dvě v noci a protože Arias ani Quintero nemluvili anglicky, tak je k dovršení všeho odmítla bezpečnostní služba vpusti do areálu a dlouho trvalo než se objevil do práce jdoucí pracovní jezdec, dostatečně jazykově vybavený a pomohl s vysvětlením. To vše dva týdny před dostihem, ve kterém byl Canonero vypsán v kurzu 500:1.

Jak ses vyspal, kámo?

Trenér Arias měl také ke Canonerovi blízký vztah, každý den ráno přišel do stáje a na úvod si s hřebcem popovídal. Jak ses vyspal kámo Co snídaně? Chce se ti pracovat? Ne? To nevadí, my tě povodíme a vykoupáme a můžeš odpočívat. Když měl dojem, že odpověď byla pro změnu ano, tak si hřebec šel zacválat. Reportéři měli o čem psát a líčili Ariase jako komického troubu. Ve skutečnosti byli troubové ti reportéři, ale jako obvykle jim to došlo až o pár týdnů později. Arias věděl, že Canonero se musí především fyzicky vzpamatovat z toho šíleného transportu, a tak omezil jeho práci na ještě postačující a přesně promyšlené minimum a ta rozmluva s hřebcem byla jen o přátelském kontaktu.

Canonera jezdil v práci Quintero bez sedla, což je v Jižní Americe běžné a hřebec skoro nestřídal nohy, protože na tu křivou pravou cválal trochu stranou jako krab a to se mu pochopitelně nelíbilo. Záhy se Canonero i jeho realizační tým stali terčem nevybíravých komentářů a žertů v tisku i v televizi k pobavení široké veřejnosti. Bez sedla šel Canonero týden před Derby i měřenou osmistovku v hanebném čase 53,8 a dostihová Amerika brečela nad těmi klauny smíchy. Arias i Quintero byli do hloubi duše uraženi, Batista toho moc nevěděl, protože ho obchodní problémy donutily zůstat doma a Canonerovi to bylo fuk. Možná by se ti chytřejší přestali smát, kdyby si všimli, jak se hřebec za těch pár dnů dostal zpátky do kondice a kdyby věděli, že trenér Arias má v rukávu ještě jeden trik. V derby den Arias s omluvami probudil Canonera po třetí hodině, v půl čtvrté na něj dal poprvé po třech týdnech sedlo a venezuelský šampion žokej Gustavo Avila s ním šel ještě za šera šprycíka, šestistovku na ruce za 35s. Když se před pátou začali trousit lidé do stájí, byl už vyvoděný a vykoupaný Canonero v boxe a spokojeně snídal. Nikdo neměl o té práci ani tušení až to prozradil v nějakém rozhovoru Avila o dva roky později. V dostihovém programu dokonce u Canonera chyběla jakákoliv informace o jeho posledních startech a byla nahrazena dost absurdním výrokem Missing Data Unavailable.



Když se v Kentucky Derby otevřely boxy, vystřelila do čela dvojice hřebců Calumet Farm Eastern Fleet a Bold and Able a Canonero postupně ztrácel kontakt na konci pole. V polovině dostihu byl nějakých 20 délek od vedoucích koní a i komentátor ho dávno ignoroval, takže když před poslední zatáčkou Avila Canonera pobídl, ten přeřadil rychlosti a míjel jednoho soupeře za druhým, nikdo neměl hezkou chvíli tušení co je to za koně. Na začátku cílové roviny se Canonero dotáhl k vedoucí dvojici, přešel do vedení a jen pod rukama nadělil 3 ¾ délky v cíli druhému Jim French. Amerika byla v šoku, Caracas byl na nohou, Batistu nosili fanoušci na ramenou, zatímco Canonero se přesunul na závodiště Pimlico před dalším dílem trojkoruny Preakness Stakes a tréninková rutina „Jak ses vyspal kámo?“ pokračovala. Ovšem ne hladce. Canonero si zlomil zub, řízl se o zbytek do jazyka a měl mírně zvýšenou teplotu díky subakutní infekci. Veterinář byl v permanenci, hřebec hůř žral a čas se rychle krátil. Amerika se otřepala z K.O. a experti tvrdili, že na kratší distanci a ostřejší dráze nemá Canonero s obdobnou taktikou šanci a když odpracoval měřených 1000m za směšně pomalých 1:06,0, sebedůvěra domácích byla zpět. Díky Missing Data Unavailable se totiž žádný z těch chytrolínů nenamáhal zjistit, že pro Canonera není zkrácení žádný problém a že doma vyhrál 1300m proti sprinterům.



Takže když se boxy otevřely a speedball Easter Fleet šel opět nekompromisně do čela, utrpěla Amerika další šok, protože Avila přetraverzoval Canonera z vnějšího boxu za vedoucího hřebce, na konci první zatáčky k němu přišel na hlava hlava a oba se začali zbytku pole vzdalovat ve vzájemném souboji, ve kterém stále stupňovali tempo. Na distanci Canonero Eastern Fleet zlomil a proběhl cílem jako vítěz o 1 ½ délky, v rekordu dráhy 1:54,0. Jim French byl o 4 ½ délky zpět třetí. Teď už všichni pochopili, že tohle je mimořádný kůň a jeho lidé vědí zatraceně dobře co dělají.



Zdraví versus trojkoruna

Canonero se stal hvězdou a byl před ním poslední krok k zisku trojkoruny vítězstvím v Belmont Stakes. Avila se snažil držet hordy reportérů od hřebce dál, ale Batista, doprovázený najednou se objevivší hordou nejrůznějších poradců a nohsledů, se rád vyhříval na výsluní popularity. Největší komplikací ovšem byly zdravotní problémy Canonera, díky té infekci mu otékalo pravé hlezno, dostal vyrážku a navíc si spálil spěnky v práci. Opravdu nevypadal, že je na tom tak, aby mohl běžet. Novináři se pro změnu snažili napravit co zpackali a Sports Illustrated přišel s úvodníkem, ve kterém prosil Batistu, aby šampiona startu ušetřil. Avila věděl, že tentokrát toho chtějí po hřebci příliš a váhal, ale Batista prostě nemohl couvnout, protože celá Venezuela propadla dostihovému šílenství. Canonero si dělal v Belmont Stakes dostih ze špičky, ale v cílové rovině bojoval marnou bitvu a doběhl čtvrtý, 4 ½ délky za outsiderem Pass Catcher, když hřebci, které dříve hladce porazil Jim French a Bold Reason, doběhli druhý a třetí. Na konci roku získal Canonero titul Nejlepší tříletý hřebec roku a zajímavý příběh by tím mohl být u konce. Ale možná byste rádi věděli co bylo s hlavními aktéry dál a to už taková pohádka, jak už to v životě bývá, není. Tak tedy osoby a obsazení:

Pan Batista pochopil, že je třeba se finančně zachránit a prodal Canonera panu Robertu Klebergovi, majiteli stáje King Ranch, za 1,5 milionu USD. Zachránil svou firmu, nechal si spravit chybějící zuby, ale s holou hlavou a jizvou na nose vypadal stále jako jihoamerický gangster, navzdory nyní bělostnému úsměvu. Zemřel v roce 1984 ve věku pouhých 57 let.

Trenérem Canonera se stal velmi známý Buddy Hirsch, hřebec měl určitě vše co potřeboval, ale nikdo si s ním nepovídal, stýskalo se mu po kamarádech a tak trucoval. Na startu se objevil jako čtyřletý až v květnu a nebyl to ten samý kůň, jiskra byla pryč. Hirsch zkoušel všechno možné, až v zoufalství pozval v září před Stymie Handicapem na 1800m, ve kterém startoval proti Canonerovi tříletý Riva Ridge, vítěz Kentucky Derby a Belmont Stakes, žokeje Avilu a Canonero byl známou tváří zjevně potěšen. Riva Ridge odskočil do vedení, ale na protější rovince k němu Canonero přišel a byl to ten starý Canonero, který v souboji dvou Kentucky Derby vítězů triumfoval o 5 délek v novém rekordu dráhy 1:46,2. Ale byla to Canonerova labutí píseň a po sezóně odešel do chovu do boxu plemeníka Gainesway Farm. Canonero v chovu nezazářil, dal jediného stakes koně El Tejano, kterého při gr.2 umístění jel opět Avila a v roce 1981 se hřebec přesunul do Venezuely do hřebčína Haras Tamanaco, kde byl 11.11. nalezen mrtvý ve svém boxu, uhynul tedy třináctiletý, deset let po svých klasických triumfech. Trofeje za vítězství v Kentucky Derby a Preakness Stakes byly dlouho vystaveny na jeho domácím závodišti La Rinconada a kde je jim dnes konec těžko říci.

Trenér Arias se, navzdory skvělému úspěchu Canonera, doma netěšil odpovídajícímu zájmu majitelů, po pár letech si dokonce musel hledat obživu jinde a nějakou dobu pracoval pro magistrát. Prosadit se zpět se mu nikdy nepodařilo a tak přijal místo asistenta velmi úspěšného trenéra Gustavo Delgada, toho Delgada, který měl letos na startu Kentucky Derby Majesta. Jak pokračoval pan Quintero nemám bohužel tušení.

Žokej Avila byl i nadále velkou venezuelskou hvězdou, nějaký čas jezdil úspěšně i v USA a po skončení kariéry se stal členem dostihové komise na závodišti La Rinconada a v této funkci se jeho kolegou stal posléze i pan Arias.

Canonerův otec Pretendre se po třech letech v Kentucky vrátil do Anglie a byl jedním z prvních shuttlerů, když trávil půl roku vždy na Novém Zélandu, kde v roce 1972 uhynul na srdeční kolaps. Canonerova matka Dixieland II byla poté samozřejmě připouštěna ověřenými kvalitními plemeníky, v roce 1975 byla vydražena za 132.000 USD připuštěná šampionem Forli, ale druhého Canonera nikdy nedala.

Charlie Whittingham, jediný americký trenér, který věděl na co se dívá, když sledoval v Del Mar dvouletého Canonera, byl jedním z největších trenérů americké historie a byl pochopitelně uveden do Dvorany slávy. Jeho kariéra trvala 49 let a ještě ve věku 73 a 76 let přivedl k vítězství v Kentucky Derby a titulu Koně roku hřebce Ferdinand a Sunday Silence. 

• Předchozí
• Další