hurt jiri2Před 12 lety jsem jedno páteční dopoledne přijel za Jiřím Hurtem do Černého lesa. Seděli jsme tehdy v jeho tamní restauraci nad alby z dostihů a Jiří vyprávěl. Vyprávěl zajímavě a dlouho, a z části tohoto vyprávění jsem posléze sestavil rozhovor, který vyšel v tehdejším tištěném TURF Magazínu. Jako vzpomínku na muže, který řadu desetiletí neodmyslitelně patřil k našemu turfu, jej znovu otiskujeme.


Je deštivé páteční dopoledne a já sedím naproti Jiřímu Hurtovi v jeho restauraci na závodišti v Černém lese. Vedle sebe má půl metru vysoký štos s deskami, na každé z nich letopočet a uvnitř fotografie z dostihů. K téměř každé fotce má nějaký příběh, jen nad některými váhá a občas marně vzpomíná na koně, na kterých je vyfocen. Je na nich řada vítězství, stejně tak řada proher i pádů, příběhů veselých i neskutečně smutných. Přesto je z vyprávění cítit, že člověk, který proti mě sedí, má dostihy a koně rád se vším, co k nim patří. A ani povzdech, že "fotky jsou nakonec to jediné, co Vám zbyde," nezní z jeho úst smutně ani zatrpkle.

Jak se rodák ze Žižkova jako Vy, který se jako kluk do Chuchle nikdy nepodíval, nakonec ocitne v tamním učilišti?
Je pravda, že jsem bydlel v Praze na Žižkově v Sudoměřické ulici, ale kvůli zdraví, mám totiž zrcadlově převrácené vnitřní orgány, rodičům vždycky doporučovali, abych nebydlel v Praze. A tak jsem až do první třídy bydlel na venkově u prarodičů v Teletíně, kde děda jezdil s koňmi v JZD. Ale je fakt, že tohle byl můj jediný kontakt s koňmi, dostihového koně jsem viděl poprvé, až když jsem nastoupil do chuchelského učiliště. 

Jak Vás tedy napadlo jít právě tam?
Ani nevím. Učil jsem se dobře, školu skončil se dvěma dvojkami a tak jsem se přihlásil na školu pro zahraniční obchod. Přijímačky jsem sice udělal, ale nevzali mě. A hned poté, co vyvěsili seznam, koho přijmou, jsme jeli do Chuchle. Dodneška nevím proč, ale pořád jsem chtěl jít ke koním. 

hurt reklama
Jiří Hurt s Reklamou, s níž získal své první vítězství

Jak se Vám v učení líbilo?
Dodneška nezapomenu na to, když jsme do Chuchle přijeli. Potkali jsme paní Rajchlovou a když se jí matka ptala, kde je tady učiliště, tak spráskla ruce a povídá: "Paní, kam ho sem vedete, ke koním, tady je to na zrušení." To bylo v roce 1971. Učiliště začínalo, my jsme byli tuším druhý ročník. Bylo nás 30 učňů a k nim 8 koní, na kterých jsme se střídali. První kůň, na kterého mě posadili, byla Stárka. To jsem seděl na koni vůbec poprvé. Jak kolem nás procválali koně, Stárka se splašila, já spadl, zlomil si obratel a chvíli to vypadalo, že vůbec nebudu chodit. Matka už vyřizovala jiné učiliště, ale já o tom nechtěl ani slyšet. 

To Vás taková vstupní zkušenost od koní neodradila?
Od koní ne, ale začal jsem se hrozně bát. Jak se začali rozdělovat koně na ježdění, ještě s jedním klukem, který se také bál do sedla, jsme se vždycky ztratili na záchod, abychom nemuseli jezdit. Ale pan Horký, mistr odborného výcviku, si na mě počkal a posadil mě na Stárku znovu. Hrozně jsem se bál, ale tentokrát jsem nespadl a postupně si Stárku oblíbil a přestal se v sedle bát.

Navzdory tvrdému začátku jste dostal šanci jezdit velice brzo...
Učil jsem se za Xaverov, u kterého v té době jako trenér začínal Tomáš Šatra. Jeho jezdec Miroslav Oškrkaný si zlomil nohu a Šatra mě po půl roce v učení vytáhl z učiliště. Posadil mě na Reklamu, starší hodnou klisnu, ale než jsem objel Chuchli, tak se mnou 4x ujela. Ale byla opravdu hodná, sama se zklidnila. Jen Šatra se držel za hlavu, když mne viděl, ale dodneška jsem mu vděčný, že nade mnou nezlomil hůl a měl se mnou trpělivost. Reklama byla později mým druhým oblíbeným koněm a vyhrál jsem s ní svůj první dostih. 

Na jedné z fotek jste vyfocen v sulce...
To bylo během dřívějších chuchelských čtvrtků, kdy se běhaly pozdě odpoledne společné dostihy. Povedlo se mi, a možná jsem jediný na světě, startovat jeden den v klusáckém dostihu, rovině, steeplechase i v proutkách. S Budou jsem vyhrál rovinu, ale diskvalifikovali nás, vyhrál jsem proutky s Dýmkou II a ve steeplechase byl druhý. Byl to dost fofr, abych všechno stihl. Ulána, jak se ten klusák jmenoval, už jsem měl zapřaženého a spěchal k němu. Celou cestu ke stájím jsem si ale lámal hlavu, jak vylezu do sulky. Byl jsem malý, a tak mi nešlo nasednout přímo, jak to dělají klusáčtí jezdci, ale lezl jsem do sulky přes kolo. Kolem byla ale spousta lidí, chtěl jsem nasednout jako opravdový jezdec, vzal opratě do ruky a chtěl vyskočit do sedla. Jak jsem byl malý a nedosáhl tam, moc jsem se opřel do opratí, Ulán couvl a já přede všemi skončil za jeho zadníma nohama. 

hurt sulka
S Ulánem si Jiří Hurt vyzkoušel i klusácké dostihy

Zmínil jste Budu a Dýmku II, klisny s kterými začala překážková část Vaší jezdecké kariéry.
Asi v roce 1975 jsem začal pracovat u Evy Palyzové v Lysé nad Labem. Pan Ferdinand Palyza dělal na Xaverově, a když Eva Palyzová sháněla někoho, kdo by v proutkách odjezdil 57 kilo na Dýmku II, nabídl to mě. Neměl jsem tenkrát moc zkušeností se skoky, ale Palyza mi povídá: "Ničeho se neboj, jen se drž, abys nespadl a dobře to dopadne." Měl pravdu, vyhrála v pohodě. Tím začala naše spolupráce. Eva Palyzová v té době ještě aktivně jezdila, tak jsem dostával příležitost hlavně v rovinách a lehkých vahách na překážkách, ale díky Budě a Dýmce II jsem se hned první sezónu stal šampiónem jezdců na proutí.

hurt buda
V sedle Budy, s níž získal řadu překážkových vítězství

Pak jste ale od koní úplně odešel...
K tomu bych se nerad vracel, dost mi to zošklivila a dělal jsem v Modřanech v kantýně.

Vaše jméno je spojováno především s Benešovem, kde jste působil již za trenéra Šebesty a později se sem vrátil sám v roli trenéra.
Do Benešova jsem přišel v roce 1979 a měl jsem štěstí, že jsem se tady potkal s dobrými koňmi. Hned první rok jsme měli dva - Dukáta a Mocného. Oba se dostali až do derby. Já měl radši Dukáta, ale přišel za mnou pan Holík starší s tím, že Mocný je benešovského chovu a chtěl proto, abych jel jeho. Nakonec jsme skončili třetí za Latinou a Sulejkou."

Vzpomínám na jeden rozhovor s Vámi v tehdejším Dostihovém zpravodaji, jehož titulek zněl "Na startce derby i Velké"...
Byl jsem asi jedním z prvním jezdců, kterým se podařilo startovat a dokončit jeden rok oba největší dostihy. V derby jsem skončil třetí, ve Velké pardubické sedmý. 

S Velkou pardubickou je ale spojen i Váš nejhorší dostihový zážitek. Mám na mysli vítěze Velké pardubické z roku 1978 Lancastera, který si v roce 1981 zlomil nohu.
Do sedla Lancastera jsem se dostal, když jsem začátkem 80. let odešel do Šamorína. Tam převzal trénink Ivan Janatka po Harrym Petrlíkovi, který odešel do Chuchle. Lancaster měl problémy s kloubkem už za Petrlíka, stávalo se, že než se rozešel, tak kulhal. Do Pardubic jsme s ním přijeli dřív, trénovali tam, ale už jsme s ním neskákali. Pak jsme odstartovali, přišel první skok a noha se mu ulomila. Byl to opravdu hrozný zážitek, celou Velkou jsem probrečel. 

hurt voda
"Tady jsem byl rád, že mě fotograf vytáhl", říká Jiří Hurt nad fotkou z pardubického vodního příkopu ještě před jeho úpravou

Po třech letech jste se vrátil zpět do Benešova. Co Vás pořád táhlo do těchto končin?
Hlavně manželce se v Šamoríně nelíbilo, odjela i s Tomášem, který se nám tam narodil, zpátky do Benešova. Já se stěhoval o půl roku později za nimi. Dohodl jsem se s panem Holíkem, že bych se vrátil, dostal jsem byt. Ale s trenérem Šebestou jsme nevycházeli moc dobře, tak mě přijali do živočišné výroby do kravína a později jsem dělal u chladnokrevných koní. Tam jsem začal trénovat - měl jsem na starosti Polymoora. 

Někdejší účastník Československého derby měl zajímavý příběh. Jak jste se s ním setkal?
To byla vlastně moje podmínka, když mi pan Holík nabídl vrátit se do Benešova. Chtěl jsem, aby mi ho ze Šamorína, kde jsem se s ním potkal, koupil. Nebyl drahý. Polymoor měl zvláštní příběh, vlastně 2x byl odsouzen k smrti. Šamorín měl tehdy monopol na transporty koní na maso do Itálie, Polymoor měl prasklou kost a měl jít do transportu. Ale kamión naboural a pro Polymoora přijel až za měsíc. To už mu sádra na noze praskla a nic mu nebylo, tak ho Janatka zkusil do dostihu a vyhrál, později přešel na překážky. Jednoduchý kůň to ale nebyl. Lítal i v boxe, tak jsme mu pořídili berana, aby se zklidnil. Nakonec na něj byl tak fixovaný, že jsme berana vozili všude s ním. Když jsme přijeli do Pardubic na dostihy, byl ohromnou atrakcí, protože jsme Polymoora nemohli dát do boxu, musel stát venku v ohradě s beranem. Ani v dostihu se nedal držet. Už měl jít na jatka, když jsem si vymodlil s ním startovat v Benešově ve steeplechase. Nakšíroval jsem si ho, dal mu vše co šlo abych ho udržel a týden před dostihem jej naučil všechno mimo irské lavice. Byli jsme s panem Holíkem domluveni, že irská v kurzu nebude, ale trenér Šebesta vypsal dostih i s ní. Po startu vyrazil, hned mě vezl a všechno přeskákal s náskokem před ostatními. Na irskou jsme se řítili ohromnou rychlostí a Polymoor, takový to byl skokan, ji skočil najednou celou! Nahoře ale škrtl, mě vypadl třmen a udržel jsem se jen díky tomu, že jsem se chytl za zadní rozsochu. To byl takový můj zlozvyk chytat se za ni. Ale dostih jsme dokončili a vyhráli. Tím si zachránil život podruhé.

hurt luka
Snímek z roku 1975. Jiřího Hurta s Mayorem doprovází pozdější prezident Jockey Clubu ing. Václav Luka

Vašimi prvními svěřenci, respektive svěřenkyněmi, byly ale klisny tehdejšího Státního statku Veltrusy Svízel a Kalamita...
V roce 1983, tedy v době, kdy jsem se staral o chladnokrevné koně, jsem dostal od Veltrus nabídku trénovat a první koně byly právě Svízel a Kalamita. Obě byly velmi dobré, Svízel vyhrála i Velkou benešovskou. Po listopadu jsem začal podnikat, přestěhoval koně do vesnice Brdeč a začal trénovat ve větším rozsahu. 

A pak přišel návrat do Černého lesa...
V roce 1992 statek pořádal poslední dostihy, o rok později jsem se sem přestěhoval, pronajal si od Pozemkového fondu závodiště, později koupil hospodu a stáje a začal pořádat dostihy. 

Jaké to je pořádat dostihy?
Hrozně mě to bavilo. Bylo to sice velmi náročné, ale stálo to za to. Při dostizích jsem si stoupl na věž, podíval se na plnou tribunu a zaplavil mě obrovský pocit uspokojení. Proto jsem to celé dělal, pro pocit, že tolik lidí přišlo a bylo spokojeno. Byly roky, kdy jsme uspořádali i 5 dostihových dnů, dneska už si to neumím představit, jak se mi povedlo dát peníze dohromady. Loni se bohužel dostihy v Benešově nekonaly kvůli změně nájemce, nyní si závodiště pronajali manželé Trachtovi společně s Tomášem a dostihy se do Benešova vrací. Věřím, že budou mezi trenéry a majiteli stejně oblíbené jako doposud.

Vydáno v červnu 2004 
Miloslav Vlček, foto archiv Jiřího Hurta



 







    Valid XHTML and CSS ©2013 Fitmin | code hofmanovi.net

Real time web analytics, Heat map tracking