Historie chovu plnokrevníka na našem území zná řadu zajímavých příběhů. Jak těch notoricky známých, tak i takové, o nichž mnoho turfmanů neví. K těm druhým patří příběh koně jménem Orelio Je to příběh starý více jak stovku let a jeho protagonistou je plemeník zřejmě nejlepšího rodokmenu, který kdy na našem území působil v plnokrevném chovu. Pravý bratr koně, považovaného za nejlepšího koně 19. století, ba občas i nejlepšího v celé historii dostihového sportu.

 
Ty nejzajímavější a nejcennější příběhy z našeho chovu jsou vesměs spojené s Hřebčínem Napajedla a dobou, kdy mu vládl jeho zakladatel Aristide Baltazzi a patří k nim i tento příběh. Dostihovému jezdci, politikovi, ale především chovateli Baltazzimu se během relativně krátké doby podařilo v Napajedlích vybudovat chov, který patřil k nejlepším v tehdejším Rakousku-Uhersku a hrál nemalou roli i v celoevropském kontextu. Na tamní dražby jezdili nakupovat majitelé z různých koutů Evropy a koně z tamního chovu vyhrávali významné dostihy nejen v tehdejší monarchii, ale i třeba v Německu.

Do Napajedel v té putovali špičkoví plemeníci výborné třídy a světových rodokmenů a nový hřebčín čile konkuroval nejúspěšnějšímu hřebčínu celé monarchie Kisbéru. Právě tam se narodil i první napajedelský plemeník Kisbér (Bucanner), který v barvách Baltazziů zvítězil v největším anglickém dostihu pro dvouleté Dewhurst Stakes a poté dokonce ovládl i Epsom derby. Mistrovským kouskem bylo též angažování v Anglii úspěšně prověřeného Master Kildare (Lord Ronald), který před příchodem na Moravu dal anglického Derby vítěze Meltona a dodnes je a zřejmě už i zůstane jediným v našem chovu působícím plemeníkem, který dal vítěze nejcennějšího derby na světě. Mimořádným tahem byl i nákup Matchboxe, syna excelentního St. Simona, který se v napajedelském chovu prosadil mimořádnou měrou. Toto zlaté období napajedelského hřebčína trvalo až do Baltazziho smrti v roce 1914.     

Nejlepší plnokrevník 19. století

Každá doba má své hvězdy včetně těch čtyřnohých a přirozenou snahou člověka je tyto hvězdy mezi sebou srovnávat. Pokud se ponoříme do dostihových análů 19. století, jako ta nejvýraznější dostihová individualita nám z něho vyjde neporažený Ormonde. A nejen to. Nebyly a nejsou osamocené ani hlasy, podle nichž byl Ormonde nejlepším koněm vůbec. Podíváme-li se blíže na jeho kariéru, nezdá se to být nijak přehnané tvrzení.

Hřebec z chovu vévody z Westminsteru se už narodil do “zlaté kolébky”. Jeho otcem byl vítěz Epsom derby 1880 a elementární plemeník 19. století Bend Or, matka Lily Agnes, vítězka 21 dostihů včetně Doncaster Cupu či Ebor Handicapu, vešla do historie nejen jako matka Ormonde, ale i jako bába famózní Sceptre, jediné klisny, která vyhrála čtyři anglické klasické dostihy.

Ormonde, kterého trénoval John Porter v Beckhamptonu, debutoval v říjnu na dostihové dráze v Newmarketu a snadno zvítězil nad klisnou, která vyhrála osm z předchozích deseti startů. Poté získal Dewhurst Plate a Criterion Stakes. Dobře přezimoval a Porter byl přesvědčen, že vyhraje 2000 Guineas. Stejně přesvědčený o vítězství byl však newmarketský trenér Mat Dawson se svým hřebcem, taktéž neporaženým Mintingem. Na Ormonda ale neudělal větší dojem, když Ormonde v závěru klasického dostihu vyrazil vpřed, rychle si vytvořil dvoudélkový náskok a pohodlně zvítězil.


Neporažený Ormonde 

Do Epsom derby odskakoval Ormonde, kterého jezdil legendární Fred Archer, v kurzu 9:4 a opět jistě zvítězil, o jednu a půl délky před The Bardem, neporaženým vítězem 16 dostihů. Nezastavil jej ani prestižní mítink Royal Ascot, v němž nejprve vyhrál St James's Palace Stakes na míli a poté uspěl i na delší distanci v Hardwicke Stakes, v nichž lehce porazil vítěze Derby a St Leger z předchozího roku Meltona. St. Leger vyhrál, jak popisují dobové prameny, v kentre a během podzimu ovládl další čtyři dostihy včetně Champion Stakes.

Do další sezóny vstoupil už bez Freda Archera, který podlehl svým depresím a spáchal sebevraždu, ale i bez něj dál suverénně kraloval anglickému dostihovému dění. V roce 1888 odešel do chovu na Eaton Stud vévody z Westminsteru, kde hned v prvním roce zplodil svého nejlepšího potomka - dvojnásobného vítěze Eclipse Stakes Ormeho. Poté byl pronajat lordu Gerardovi, ale působení v jeho chovu bylo zklamáním, a tak byl posléze, i přes velkou domácí kritiku, prodán za 12000 liber do Argentiny, odkud pak později zamířil do USA. Potýkal se však s nízkou plodností a zanechal po sobě jen necelých pět desítek potomků.

Praví bratři

Po Ormonde přivedla Lily Anges s Bend Orem na svět ještě další tři hřebce. Dva roky po slavném koni se narodil Ossory, který se třídou nejvíce přiblížil svému slavnému bratrovi, navíc jej napodobil i triumfem v St James’s Palace Stakes. Neměl však šťastný osud. Po skončení dostihové byl prodán do Jižní Ameriky, ale náročný transport lodí za nepříznivého počasí nepřežil a jeho tělo bylo hozeno do oceánu.

O čtyři roky mladší Arklow se jako roček vážně zranil a dostihová kariéra mu tudíž zůstala odepřena, dostal šanci v chovu, ale v pouhých 11 letech uhynul.

Poslední z pravých bratrů Orelio, narozený v roce 1894, sice běhal, ale jeho kariéra nebyla dlouhá. Ve dvou letech startoval jen jednou, v poli devíti koní finišoval druhý za Cortegarem v Houghton Stakes. Ve třech letech se dostal na dráhu až v září, kdy doběhl třetí v Great Foal Stakes a poté zvítězil v 600 libry dotovaných Royal Stakes proti jedinému soupeři jménem Simola. Během zimy změnil majitele, v nových rukou jej však už čekal jen jediný start Hare Handicapu v Newmarketu, ve kterém se neumístil.


Orelio se svou matkou Lily Agnes

Skvělý rodokmen mu však zajistil místo v chovu - zakoupil jej Cobham Stud, na kterém připouštěl za 25 liber. Až do července 1899, kdy jej na dražbě v Newmarketu pro svůj chov získal Aristide Baltazzi. Zaplatil za něj 600 liber, což podle britské národní banky přibližně odpovídá současným 60 tisícům liber, tedy cca 1,7 miliónu korun.

Vzhůru na Moravu    

Příchod hřebce do Napajedel vyvolal nemalý ohlas. Týdeník Vadász És Verseny-Lap, tehdy zřejmě nejlepší informační zdroj o chovu a dostizích v celé Monarchii, psal, že s Oreliem přišla do Napajedel krev, jaká tam dosud nikdy nebyla. “Rodokmen hřebce, který je bratrem Ormonda, není třeba blíže popisovat,” napsal tehdy.

Přestože reprezentoval krev, jaká v Napajedlích nikdy předtím (ani potom) nebyla, nestal se tamní jedničkou. V prvním roce jeho působení v hřebčíně připouštěli již zmíněný vítěz Dewhurst Stakes, Sussex Stakes a druhý z Epsom derby Matchbox, premiant Norddeutsches Derby Stronzian (Waisenknabe), vítěz rakousko-uherské trojkoruny Tokio (Talpra Magyar), dále anglický Vesuvian (Royal Hampton), který na Royal Ascotu vyhrál prestižní St. James's Palace Stakes a také vítěz maďarského St. Legeru Statesman (Marden), v Maďarsku narozený ryzák anglického původu, který se do regionu dostal v těle své matky. Podle připouštěcího poplatku hřebcům kraloval Matchbox, který připouštěl za 600 korun, Orelio, stejně jako Stronzian, Tokio a Vesuvian, stál 400 korun, za služby Statesmana platili chovatelé 100 korun.

Silná konkurence v podobě preferovaného Matchboxe, který přeci jen disponoval podstatně vyšší třídou, byla jedním z důvodů, proč Orelio v roli plemeníka moc nezazářil. Dal celou řadu vítězů, v šampionátu plemeníků Rakouska-Uherska se pohyboval kolem 30. - 40. místa, nicméně to bylo v době, kdy mu kraloval ten historicky nejlepší plemeník, jaký se kdy do střední Evropy dostal - Bona Vista (Bend Or), k němuž v přímé paternitní linii směřuje 95% a možná i víc všech současných plnokrevníků. Zřejmě nejúspěšnějším Oreliovým potomkem byla Baltazziho vlastní odchovankyně Graziola, která v roce 1906 doběhla druhá v Oaks v Maďarsku. Po šesti letech v napajedelském chovu se v roce 1906 z Napajedel přesunul do hřebčína J. Liechtensteina ve Feldsbergu neboli dnešních Valticích a připouštěcí poplatek klesl na polovinu. Tam se jeho stopy ztrácejí.

Neztratili se však jeho potomci. Více jak desítka jeho dcer nalezla uplatnění v plnokrevném chovu, větší slávu mu však přinesl syn, pojmenovaný po slavném anglickém loupežníkovi 18. století Dicku Turpinovi, který v roce 1913 zvítězil pod F. Jankem ve Velké pardubické steeplechase. Plemeník nejlepšího rodokmenu, jaký kdy u nás stál, se tak největšího úspěchu dočkal kuriózně v dostihu, který není chovatelskou zkouškou. Nic to však nemění na tom, že ryzák Orelio byl v historii našeho chovu opravdu výjimečným zjevem. Přišla po něm celá řada hřebců, kteří toho dokázali mnohem více jak na dráze, tak i později v chovu, ale nepřišel žádný, který by měl tak modrou krev, jako právě Orelio.

Miloslav Vlček
foto archiv

• Předchozí
• Další