Před 37 lety, 12. května 1981, v Rakousku na zámku Reiteregg, zemřela ve věku 85 let jediná vítězka v bohaté historii Velké pardubické paní Lata Brandisová, plným jménem Marie Immaculata Brandisová, rodačka z Úmonína u Kutné Hory

Příslušnice staré tyrolské šlechtické rodiny vešla do historie československého turfu triumfem v sedle plavé Normy ve Velké pardubické 1937, s níž již v roce 1933 skončila třetí a o rok později druhá. Její dostihové začátky přitom nebyly nijak slavné - premiéra na dráze v Pardubicích pro ni skončila pádem a řadou pohmožděnin. Latu to však neodradilo a o pět let později již dokázala vyhrát a několikrát se umístit v rovinových dostizích vypsaných pouze pro dámy.

Rodina Brandisových byla zpřízněna s další šlechtickou rodinou s velkou slabostí pro chov koní, parforsní hony a dostihy, rodinou Kinských. Její bratranec Zdenko Radslav Kinský Latu v roce 1927 přesvědčil, aby se jako první žena v historii přihlásila k účasti ve Velké pardubické. Immaculatina přihláška tehdy vyvolala všeobecné zděšení mezi dostihovými funkcionáři. Ti se nakonec obrátili na anglický Jockey Club, zda-li je vůbec účast ženy v takovém dostihu přípustná. Naštěstí odpověď anglické autority byla kladná a tak se v říjnu 1927 poprvé v pardubické vážnici a paddocku objevila žena. Zdenko Kinský svěřil Latě do dostihu klisnu Nevěstu ze svého chovu. Sympatická žena sice několikrát spadla a znovu nasedla, ale nakonec, velmi povzbuzována davy diváků, dojela jako pátá.

Za tři roky se Lata opět postavila na start Velké – v sedle dalšího koně z chovu Kinských, Norberta. Dostih dokončila na čtvrtém místě a o rok později byla s tímto hřebcem třetí. Bronzové umístění v nejtěžším překážkovém dostihu kontinentu, jak se tehdy o Velké psalo, získala i v roce 1933, již v sedle svého osudového koně, izabely Normy. O rok později se Immaculata s Normou dostala již na druhé místo a následující sezónu Zdenko Kinský pevně věřil, že klisna pod vedením talentované sestřenice již musí vyhrát a narušit tak hegemonii německých koní. Lata však dovedla Normu na páté pozici a její bratranec nabyl dojmu, že klisna potřebuje pevnější ruku. Proto následující rok posadil do jejího sedla italského amatéra Pogliagu. Očekávaný úspěch se však nedostavil, Norma pod jeho vedením doběhla čtvrtá.



Kinský po tomto zklamání chtěl již zařadit desetiletou Normu do chovného stáda, ale Lata ho ještě uprosila o poslední šanci a tak se 17. října 1937 opět spolu postavily na start Velké. V silně obsazeném dostihu se utkalo na rozmáčené půdě 17 koní včetně německého favorita, vítěze předchozích dvou ročníků Velké, bělouše Herolda. Dostih byl poznamenán řadou pádů, kolizí a odmítnutím koní skočit překážku. Brandisová si však počínala velmi obezřetně: „Hleděla jsem vést Normu tak, aby měla dobrý odskok i volný doskok, aby nás nikdo nestrhl, neporanil a nezašlápnul. Tempo jsme udržovaly ovšem stále ostré a brzy jsme se ocitly v čelní skupince. Jak ubývalo dráhy a přibývalo čistých skoků, rostla má jistota, že se porazit nedáme, a že tentokrát bude Velká pardubická kořistí domácích. Když jsme měli tři čtvrtiny dráhy šťastně za sebou, věděla jsem bezpečně, že nepadne-li Norma teď, bude vítězem. Norma zdárně překonala zbylé překážky a ze svých stále svěžích sil dodala rychlosti poslednímu cvalu v cílové rovince.“ Diváky bouřlivě povzbuzovaná dvojice proběhla cílem před druhým valachem Quixie lehce o 7 délek. „Byla jsem ohromně šťastna, ale až k slzám mě dojalo přijetí, jakého se mi dostalo od naší sportovní veřejnosti. Nezapomenu nikdy na ten okamžik, kdy mi mávalo vstříc tisíce a tisíce rukou., kdy všichni stejně volali: Norma! A kdy se všichni radovali, tleskali a jásali vstříc našemu vítězství. Zdálo se mi, že ještě nikdy nebyli lidé tak upřímní a kamarádsky jednotní“ – tak ještě dlouho potom dojatě vzpomínala Lata Brandisová na svůj životní úspěch. Dodejme, že Lata kromě jiného obdržela i čestnou cenu švýcarské hodinky Mimo za vynikající sportovní výkon v roce 1937. (miv)

• Předchozí
• Další