Spolu s Josefem Šachem byl dlouhá léta nejúspěšnějším žokejem našeho derby. František Huleš jej dokázal vyhrát pětkrát, nezapomenutelný byl již jeho první úspěch v roce 1958 v sedle Válka, s nímž nečekaně porazil horkého favorita Havrana. Žokej, který proslul svými útoky po bariéře a na něhož kolegové dodnes vzpomínají jako na mimořádně slušného člověka, by se dnes dožil 90 let.

 
Rodák z pražských Vršovic, nejstarší z pěti sourozenců, se o koně zajímal od malička. Jeho maminka sice chtěla, aby se po dokončení základní školní docházky šel učit na cukráře, ale do rozhodování zasáhl otec a poslal jej do Chuchle. Svou roli jistě hrál i fakt, že mladý chlapec tehdy vážil jen 29 kilogramů.

První vítězství v patnácti letech a s 38,5 kilogramy

Již v učení projevoval velký talent a první vítězství na sebe nenechalo dlouho čekat. Ještě v 15 letech se v Moravském handicapu prosadil s klisnou Burkou, pozdější úspěšnou chovnou klisnou, která tehdy nosila 38,5 kilogramu. O čtyři roky později se poprvé zapsat do listiny vítězů klasického dostihu - se svěřenkyní trenéra Hofbauera Pastelou bojoval s Josefem Boříkem v sedle Lydie v Jarní ceně klisen až na samotnou cílovou pásku. Ani ta nedokázala rozhodnout, která z klisen byla v cíli dříve a tak rozhodčí vyhlásili mrtvý doběh.


František Huleš při svých začátcích ve Velké Chuchli

Dostihem, který jej katapultoval ještě výš, bylo Československé derby v roce 1958. "Velkým favoritem tohoto dostihu byl Havran (Havelka), který měl za sebou sérii vítězství a byl obklopen gloriolou neporazitelnosti," psal před časem Přemysl Neumann v Dostihovém programu. "Ještě na distanci se zdálo, že Havran lehce zvítězí. Pak začal útočit Válek, proklouzl kolem bariéry, jak to později ještě mnohokrát František Huleš předvedl, a po boji Havrana porazil." Na Válkovo vítězství se tehdy vyplácelo 200 Kčs na 10 korun vsazených a sázkařské překvapení, i Válkův finiš tehdy zachytil i Čs. filmový týdeník, v němž můžete Hulešův první derby triumf zhlédnout (reportáž z derby začíná v 6:22)

Rakouské zranění a úspěšná 70. léta

František Huleš velmi dlouho jezdil v motešické stáji Břetislava Karla a posléze utvořil neméně úspěšnou dvojici s Jaroslavem Maškem trénu­jícím čtyřnohé repre­zentanty Hřebčèína Napajedla. V roce 1967 byl pos­lán do jezdec­kého angažmá v Ra­kousku. Huleš byl tehdy na vrcholu své jezdecké kariéry, ale ve Vídni jej bohužel postihla veliká smůla. Při srážce dvou koní v tréninku utrpěl vážné zranění, které nejen předčasně ukončilo jeho působení v zahraničí, ale na čas i přeru­šilo jezdeckou kariéru. 

Velmi úspěšná byla pro talentovaného žokeje především 70. léta. Nejprve v roce 1974 vyhrál derby s Elitou (v hromadném pádu pěti koní tehdy skončil i top-favorit Lakmus) a o dva roky později svou již pátou modrou stuhu se Sudanem. Krátce na to začal trénovat koně Vysoké školy zemědělské v Hluboké nad Vltavou. Jeho největší hvězdou ve stáji byl polobratr vítěze derby Valdaje Vajgar, se kterým dokázal jako jezdec i trenér vyhrát v roce 1980 Velkou jarní cenu. Vajgar byl také posledním koněm, se kterým vyhrál dostih - stalo se tak 26. září 1981 na závodišti v Tochovicích, dva měsíce po svých 50. narozeninách. Bylo to jeho úctyhodné 331. vítězství. Bohužel nedlouho poté Vysoká škola zemědělská svou stáj zrušila a Huleš se rozhodl ukončit i své působení v dostihovém sportu.

Huleš ve vzpomínkách kolegů i rodiny

Na Františka Huleše dodnes rádi vzpomínají nejen mnozí fandové dostihového sportu, ale i jezdci a trenéři. Například František Vítek jej vždy považoval nejen za výborného jezdce, ale také za vynikajícího člověka: "Potkal jsem se s ním v roce 1955, když byl u trenéra Hurbana, to jsem přišel do učení," vzpomínal Vítek před časem pro TURF Magazín. "Na podzim následujícího roku přešel k trenéru Bártovi, poté byl u trenéra Koloce, ale více si jej pamatuji z doby jeho působení u Jaroslava Maška. To byli velmi dobří kamarádi už z dob, kdy spolu působili u trenéra Hofbauera. Rád jsem poslouchal jeho vzpomínání právě na zážitky s Hofbauerem, který mluvil špatně česky, ale byl to velmi dobrý člověk i trenér. František  Huleš byl pro mě vždycky pan Huleš, tedy spíš Pan s velkým P. Svým chováním, vystupováním i jezdeckým uměním musel být vzorem pro každého. Jako jezdec uměl jezdit velice takticky, rád jezdil na bariéře a dokázal počkat až do posledního momentu. Měl sílu a uměl výborně vyjet koně ve finiši jak rukama, tak bičem. Je ironií osudu, že takový člověk, jako byl pan Huleš -  odborně i lidsky na výši - odešel od koní a nikdo z vedení Jockey Clubu se nepostaral o to, aby se jeho zkušenosti a vědomosti mohly využít například v jezdeckém učilišti, ale i na mnoha jiných dalších postech," vzpomínal Vítek. 

František Huleš měl výborné zázemí ve své rodině. Jeho dvě dcery rády vzpomínaly hlavně na období letní chuchelské přestávky, kdy se koně stěhovali na závodiště do Karlových Varù, kam se svými rodiči moc rády jezdily. "Nechtěl ale, abychom šly v jeho stopách. Tvrdil, že jezdecké povolání není pro holky," vyprávěla o svém otci paní Hana Podroužková. "I jako trenér moc nechtěl mít ve stájích ženy. Ale v roli manžela, otce a dědečka byl velmi vstřícný a obětavý a snažil se ve všem vyhovět. Vzhledem ke svému časově náročnému povolání byl šťastný za každou volnou chvilku s rodinou."


V sedle Delegace, s níž zvítězil v Jarní ceně klisen

Vedle dostihů byl jako rodilý Vršovičák velkým fandou Bohemians a ač dnešní žokejové nad tím možná budou závistivě kroutit hlavou, měl moc rád sladká jídla. "Ke snídani musel mít jedině něco sladkého. Pokud nebylo doma nic upečeného a nebo nebyla po ruce alespoň sušenka, raději nesnídal nic," vzpomínala jeho dcera.

V prosinci roku 1992 byla bohužel u slavného jezdce diagnostikována závaž­ná nemoc. V červenci následujícího roku ještě oslavil 63. narozeniny, ale pět dní na to boj o svůj život prohrál. Dnes odpočívá v rodinné hrobce na hřbitově ve Slivenci a jeho pomník zdobí mramorový portrét z vítězství v derby v roce 1958 s Válkem. 

Miloslav Vlček a Michaela Zemanová
foto archiv a Marek Skála

• Předchozí
• Další