Předposlední lednový den roku neklidného roku 1917 přinesl pro světový chov smutnou zprávu - smrt skvělého Galtee More. Při přesunu z hřebčína Graditz do Union Stud v Hoppegartenu hřebec uklouzl při nastupování do vlaku, zlomil si nohu a čekal jej neodvratný konec, který uzavřel jeden z nejzajímavějších příběhů plnokrevníků, jaký přelom 18. a 19. století zná. Irskému rodákovi bylo tehdy již 23 let.

Kendalův (Bend Or) syn patřil už na dráze k nejvýraznějším postavám historie. "V kentre" vyhrál 2000 Guineas, posléze přidal i triumf v Derby a Saint Leger a stal se sedmým držitelem anglické trojkoruny. Z 11 životních startů jen jednou poznal hořkost porážky v závěrečném startu své kariéry pod mamutí váhou v Cambridgeshire Handicapu. Hřebec by byl ozdobou zřejmě každého chovu na světě, majitel John Gubbins jej ale prodal do země, která z hlediska vývoje plemene žádnou velmocí nebyla - do Ruska. Za tehdy úctyhodnou sumu 21 tisíc liber jej pro carské Rusko přijel do Anglie zakoupit generál Arapov.

Od zlepšení vojenských koní po budování plnokrevného chovu

Nebylo to nic nového. Rusové po desetiletí dováželi plnokrevné hřebce a klisny z Anglie a Francie a jednou z jejich prvních akvizic byl vítěz anglického St. Leger 1811 Soothsayer (Sorcerer). V těchto počátcích však cílem Rusů nebylo zdokonalit ruského plnokrevníka pro dostihové účely, ale vylepšit jiná původní ruská lehká plemena koní používaná pro armádu. Car Alexandr I. v roce 1819 vytvořil výbor složený z důstojníků jezdectva a dělostřelectva, jehož úkolem bylo dohlížet na správu státních hřebčínů. Za vlády mladšího bratra Alexandra I., cara Mikuláše I., se tento výbor přeměnil na Císařskou radu pro chov koní a v roce 1836 byla vydána první ruská plemenná kniha.

V roce 1857 se tato rada dostala pod vedení hraběte Voroncova-Daškova, který přišel s myšlenkou instalovat na ruských závodištích státem řízené totalizátory a z jejich výnosů podporovat ruský chov plnokrevníků i klusáků. Pod vedením hraběte Voroncova-Daškova pak pokračoval dovoz kvalitních zástupců obou plemen. Do Ruska tak přišli například vítěz Prix du Jockey Club Clover (Wellingtonia), vítěz Hardwicke Stakes a Prince of Wales's Stakes Shaddock (St. Serf), vítěz Doncaster Cupu Carlton (Pell Mell) a také americký klusácký šampion Cresceus. A byl to právě Voroncov-Daškovův nástupce, kdo zprostředkoval dohodu, na jejímž základě se Galtee More dostal do Ruska.

V roce 1896 jmenoval car Mikuláš II. nového ředitele Císařské rady pro chov koní, kterým se stal velkokníže Dmitrij Konstanovič. Car o velkoknížeti láskyplně hovořil jako o svém strýci, ale ve skutečnosti byl prvním bratrancem carova otce Alexandra III. Toto příbuzenské spojení stálo velkoknížete život z rukou bolševiků jen několik měsíců po vyvraždění cara Mikuláše a jeho rodiny. Získání Galtee More bylo jednou z velkoknížecích priorit.


Galtee More, foto Racing Illustrated

Dlouholetý poradce pro chov koní William Allison, který v té době zastupoval International Horse Exchange, byl velkovévodou Dmitrijem Konstanovičem pověřen, aby zvážil několik perspektivních hřebců a nakonec se rozhodl pro Galtee More. Velkokníže pak vyslal tříčlennou delegaci, včetně bohatého a výstředního lihovarníka generála Arapova, aby s kapitánem Gubbinsem vyjednala podmínky prodeje. Při vyjednávání došlo k několika humorným příhodám, včetně té, kdy generál Arapov utekl s obrazem Galtee Morea z domu trenéra Sama Darlinga poté, co ho přemohly emoce, když viděl Galtee Morea cválat, a další, kdy si hédonistický ruský generál spletl návštěvnice restaurace, kam kapitán Gubbins vzal Rusy na oslavu uzavření obchodu, s placeným doprovodem. Asi nepřekvapí, že Gubbinse, trpícího bolestivou dnou, která ho často činila podrážděným, a jehož celkový zdravotní stav se začínal zhoršovat, dovádění potenciálních kupců jeho cenného hřebce nebavilo a byl blízko zrušení obchodu. Po zralé úvaze pan Gubbins obchod uskutečnil a Galtee More putoval k Rusům za obrovskou částku 21 tisíc liber.

Šampiónem v Rusku i v Německu

Galtee More našel nový domov v hřebčíně Janov na území dnešního Polska, které tehdy patřilo k Ruské říši, a záhy se stal mimořádně úspěšným plemeníkem. K nejlepším potomkům patřil Irish Lad, vítěz polského a ruského derby. Není bez zajímavosti, že Irish Lada trénoval mladý Američan John O. Keene, který opustil USA a jako trenér koní cara Mikuláše II. a dalších členů ruské šlechty sklízel v Rusku velké úspěchy, stejně jako později v Japonsku. I v sedle Galtee Moreova nejlepšího potomka byl americký žokej Carl Mitchell. Angažovat profesionály z daleké Ameriky nebylo tehdy nic až tak výjimečného, Vítězství Irish Lada v Ruském derby mělo tehdy hodnotu 40 tisíc rublů, což odpovídalo přibližně 21 tisícům dolarů, tedy více než trojnásobku dotace Kentucky Derby.

Dalším skvělým koněm v produkci Galtee More byl i Irish Ladův bratr Karolyi, který vyhrál derby v Polsku, v němž uspěl také Galtee Boy, zatímco Hammurabi zvítězil v derby v Rusku.

Galtee More dal v Rusku tři vítěze tamního derby, čtyři vítěze polského derby, a tak se může zdát překvapivý jeho prodej v roce 1904 do Německa. Když však vezmeme v úvahu tehdejší politickou situaci v Rusku, nebylo rozhodnutí o jeho prodeji, navíc za nemalou sumu 14 tisíc liber, až tak překvapivé. V roce 1904 panovaly v zemi politické nepokoje, protože Rusko bylo těžce pokořeno Japonci v rok trvající bitvě o Port Artur u poloostrova Liaodong, konfliktu, který vešel ve známost jako rusko-japonská válka. Rusko se také nacházelo v hospodářské krizi, té době nebylo ideálním místem pro cennou krev a řada skvělých koní byla proto prodána.

Podobně jako v Rusku i v Německu se Galtee More dokázal prosadit v míře zcela mimořádné. Jeho nejlepším německým odchovancem byl Fervor, vítěz Grosser Preis von Baden a Deutsches Saint Leger, posléze dvojnásobný šampión německých plemeníků. Krev Galtee More proslavil ale ještě více Oleander, syn Galtee Moreovy dcery a vítězky Preis der Diana Orchidee, který celkem devětkrát stanul v čele německých plemeníků.

Prapravnuk jménem Gradivo

Z pohledu našeho turfu však byl klíčovým potomkem Galtee More právě Fervor. Syn Festy (St. Simon), pravé sestry šampiona plemeníků Desmonda, vyhrál v Německu Cenu zimního favorita, St. Leger i sprinterský Goldene Peitsche, pro nás je však podstatný jeho syn Graf Ferry, otec vítěze Zukunfts Rennen hnědáka Ladro. Ladro dal v německém chovu několik dobrých koní, tím nejlepším však byl vítěz 8 dostihů včetně Grosser Preis von Baden-Baden či válečného Saint Legeru Lehndorf Rennen Gradivo. 

Odchovance hřebčína Waldfried v říjnu roku 1943 za 1,750.000 protektorátních korun zakoupilo po napajedelský hřebčín Ministerstvo zemědělství a lesnictví a dalo tak základ jedné z nejpůsobivějších kariér plemeníka v našem chovu. Gradivo dodnes patří k nejvíce využívaným hřebcům v celé historii našeho chovu a do 1.2. 1962, kdy byl pro pokročilý věk utracen, připustil celkem 349 klisen, z nichž se narodilo na 190 hříbat.


Gradivo

Z nich si plné absolutorium zasloužil především legendární Symbol, vítěz trojkoruny a obou hlavních dostihů tehdejších mezinárodních mítinků Ceny Moskvy a Velké ceny lidově demokratických a socialistických států. V derby dále zvítězili jeho synové Hájek a Válek, Fero v roce 1953 triumfoval v maďarské modré stuze a Pardubice v roce 1959 v rumunském. Do plnokrevného chovu byl zařazen nespočet dcer, které se velmi dobře uplatnily a u nás minimálně tři synové, z nichž především Detvan dokázal otcovu linii v našem chovu úspěšně prodloužit, mj. produkcí výborného Silvera.

Gradivova krev sehrála mimořádnou roli při formování poválečného československého chovu a ač tradičních rodin v našem chovu už najdeme jen hrstku, Gradivova krev je stále živá. Viz třeba vítěz Velké pardubické Hegnus, jehož pátá matka Helada (Blyskač) byla na Gradiva dokonce 3x3 prochována. Díky poslední vítězce československé trojkoruny Arvě (Scottish Rifle), jejíž matka Arnika byla dcerou Gradivova vnuka Libanona, jej najdeme i v rodokmenech blacktype vítězů.  

Miloslav Vlček

• Předchozí
• Další