Ve čtvrtek uplynulo již 41 let ode dne, kdy v úterý večer 16. září 1980 po těžkém zranění zemřel podplukovník Hanuš Keil. S ním odešla jedna z nezapomenutelných postav československého turfu, muž, který svůj život zasvětil koním, ale respekt si vybudoval nejen svými znalostmi, ale i svou lidskou povahou a noblesou, kterou přítel Rudolfa Poplera, ale i Vlasty Buriana neztrácel za žádných okolností.

 
Narodil se 16. července 1896 a byl jedním z nejlepších představitelů předválečné armádní jezdecké školy. Absolvoval vojenské jezdecké učiliště v Pardubicích a potom prošel tvrdou školou klatovských dragounů. Jeho hluboký zájem o chov plnokrevníků i polokrevníků spolu s dalším odborným studiem na Vysoké škole zemědělské v Brně, mu otevřely mnohé dveře nejen u nás, ale i v zahraničí. Byl sportovním i dostihovým jezdcem, trenérem, rozhodčím i členem kolegia dostihových rozhodčí a také manažerem dostihové stáje PP Motěšice. V předválečném období vedl vojenský hřebčín v Hostouni, který v té době patřil k nejvýznamnějším chovatelským zařízením v Československu.

Byl také pilným dopisovatelem časopisů a spoluautorem knih. Svého času vedl rubriku Ze světa turfu v časopise Jazdectvo, jeho jméno najdeme i v tiráží legendární "Bílkovy" učebnice Speciální zootechnika - chov koní, vydané v 50. letech minulého století, ale dodnes v mnoha směrem aktuální a nepřekonané.

Byl respektovaným členem dostihové komunity nejen díky svým hlubokým znalostem a inteligenci, ale i pro svůj lidský přístup, vtip a noblesu. Velmi pěkně na něj před časem vzpomínal i Václav Chaloupka v knize Dávat koním křídla. "O rodinách, ze kterých naši tehdejší koně pocházeli, jsem si začal zjišťovat co nejvíce informací. Nejvíc mi jich poskytl jeden z nejbáječnějších lidí, jaké jsem kdy u koní poznal. Podplukovník Hanuš Keil, vynikající dostihový a chovatelský odborník a vůbec hipolog. Jeden ze skvělých jezdeckých důstojníků z období první republiky, se kterým po roce 1948 nemilosrdně zatočil komunistický režim. Pan Keil však nikdy neztratil nic ze svého životního optimismu a úžasné, hluboce lidské a naprosto nefalšované noblesy. V té době dělal manažera Motěšicím, respektive jejich dostihové stáji. Takže jsem se od něho postupně dovídal, co od kterého koně můžu očekávat. Věděl jsem, jaká byla jeho máma, babička, prababička. A měl jsem možnost znovu a znovu se přesvědčovat, jak ta genetika úžasně funguje."    

Osudnou se Hanuši Keilovi stala jeho silná krátkozrakost, kvůli níž jej při návratu z Velké Chuchle zachytil ve Všenorech, kde bydlel, osobní vlak. Jeho tragický odchod hluboce zasáhl všechny ty, kteří jej znali nejen osobně, ale i "jen" skrze jeho práci. "Bylo dojemné, když v neděli po jeho smrti na závodišti v Chuchli několik tisíc lidí v pozoru a s pohnutím vyslechlo zprávu o jeho nešťastném konci," psal tehdy Všenorský zpravodaj. (miv)

• Předchozí
• Další