Dvanáctou částí se uzavírá seriál vzpomínek žokeje, trenéra a manažera Jaroslava Houry "50 let na dostihové dráze", které vycházely ve druhé polovině 70. let v časopise Jazdectvo. Poslední díl autor věnoval obecnému zamyšlení nad životem s dostihovými koňmi a ohlédnutím za tím, kolik radosti mu půlstoletí na dostihové dráze přineslo.

XII.

Padesát let na dostihové dráze, padesát let práce s koňmi, to je, dlouhá doba. Padesát let je dlouhá doba, pokud se díváme dopředu. Pohlížíme-li zpět pak je to neuvěřitelně krátké. Běžně se říká: „Uteklo to!" Skutečně to uteklo. je to asi hlavně tím, že zaměstnání u dostihových koní, ať již v jakékoliv funkci, je neobyčejně rozmanité. Přináší stále něco nového, stále se člověk musí něčemu novému učit. Začal jsem jako učeň, pracoval jsem dlouho jako jezdec, později dlouho jako trenér a pak jako menežér. Ve všech funkcích jsem prožil chvíle radostí i starostí, nikdy jsem však na své zaměstnání nežehral a s odstupem let se vždy vzpomíná lépe na radosti. 

Jako jezdec jsem byl zaměstnán u různých trenérů a u každého z nich jsem se naučil vždy něco nového. Mohlo se porovnávat, co kdo dělá dobře či méně dobře, co je správné a co je méně správné. Později jsem se snažil jako trenér využít své zkušenosti co nejlépe, ale i v této funkci jsem se musel stále učit. Práce s lidmi se mně líbila, ale práci s koňmi jsem miloval. Mnoho koní jsem odjezdil a ještě více jich trénoval. Od učednických let jsem rád jezdil na různé dostihové mítinky. Před válkou to bylo hlavně do Karlových Varů, Vídně. Pardubic a Poděbrad. Po válce od roku 1948 na mezinárodní mítinky do Berlína, Varšavy, Budapešti, Vídně, Kolína n. Rýnem, Mnichova, jako poradce jsem byl v Bulharsku a jinde. Všude se mně líbilo a odevšad jsem si přinesl nové poznatky a dojmy.

Jak mně bylo blaze, když jsem měl výrazný úspěch, ať již jako jezdec či později jako trenér. Vzpomínám na nádherný pocit hrdosti a štěstí, když se v zahraničí hrála na počest československého vítězství naše krásná hymna. Na výsledky koní Reka, Talona, Liberála, Lána, Valony, Moravy, „mistra sportu" Ďasa. Detvana, Ladného, Diadéma, Povážana, Libely, Miura, Dana, Fera, Korbela, Mohykána, Loučky, Hviezdy, Lyona, ale i Liptova, ke konci své činnosti Calypsa a další nikdy nezapomenu. Vždy jsem vychutnával jejich závěrečný boj s rozechvěním, které přináší jen dostihový sport. Jejich vítězství jsou pro mně nezapomenutelná. Vzpomínám i na svoji spolupráci s řadou milých lidí. 

Vše má svůj čas a vždy musí přijít konec. Všem pokračovatelům, všem učňům, ošetřovatelům, jezdcům a trenérům přeji mnoho úspěchů, ale hlavně trpělivosti. Práci s koňmi nelze skončit zavřením stáje. Každý, kdo má své zaměstnání rád, žije jím i ve svém volnu. Den ze dne, týden po týdnu, rok za rokem. Hlavou se promítají ranní práce, dostihy, předem se musí uvažovat o přihláškách, o konkurenci, o dalším tréninku, co s nemocným koněm atd. Kdo má toto zaměstnání rád, je jím prostě prosycen do morku kosti a nelze z toho utéci.

Práce s koňmi potřebuje mnoho lásky i trpělivosti. Koně nesmí být předmětem na kterém nutno vydělat, vymačkat z nich vše co mohou dát. Je s nimi nutno zacházet jako s přítelem a spolupracovníkem v zaměstnání. Je třeba se vyrovnat s neúspěchy, zachovat chladnou hlavu, vydržet kritickou dobu a pak se musí úspěchy opět dostavit. Ke klidné práci je třeba mít pevné zázemí. Měl jsem i v tomto štěstí, když má životní družka měla pro moji práci pochopení a měla ji stejně ráda jako já. Není to pro ženu lehký život. Je to život bez nedělí,  bez dovolené, pro ženu žokeje přináší každý dostih velké napětí i strach. Člověk přináší své starosti i domů a musí o nich s někým mluvit. S manželkou a později se synem jsem všechny slasti i strasti prožil a oni mně je pomáhali vychutnávat i překonávat. Pokud byly zvlášť těžké chvíle, pak to byla jedině rodina, která mně je pomohla překlenout. 

KONEC

Jaroslav Houra

Přetištěno s laskavým souhlasem vydavatele z časopisu Jezdectví (dříve Jazdectvo)

• Předchozí
• Další