Minulou neděli jsme přinesli první díl vzpomínek Jaroslava Houry "50 let na dostihové dráze", jak je v polovině 70. let minulého století publikoval časopis Jazdectvo a nám dal současný vydavatel laskavé svolení k jeho přetištění. Nyní přinášíme druhou část nazvanou Poprvé v Chuchli.

 
Celou zimu jsem slyšel od starších učňů a žokejů o závodišti v Chuchli. Denně se o něm mluvilo a já neměl nejmenší představu jak to vlastně vypadá. Zdálo se mně stále, že slyším o nějakém cizím vzdáleném světě. Konečně přišel 15. březen 1928 a celá Rosákova stáj se stěhovala do Prahy na závodiště v Chuchli. Transportu předcházelo mnoho dnů příprav, balení, čistění a znovu a znovu jsem slyšel o tajemné Chuchli, o dostizích, o šancích, prohrách i slavných vítězstvích. Poslední den trvalo balení dlouho do noci a přece se mně zdála noc nekonečně dlouhá, nemohl jsem se dočkat. Vyšli jsme s koňmi z Pardubiček brzy ráno, Rosák chtěl chytit dobrou přípoj do Prahy. Nakládání koní bylo pro mně něco nového a Chuchle, místo kde se závodilo, kde byla sláva i dle řečí mých starších kolegů mnoho peněz, byla skutečně již na dosah. A přece to nebylo tak jednoduché. 

Při nakládání byla veliká potíž s klisnou Fata Morgana. Nechtělo se jí do vagonu a poprvé jsem viděl úžasnou trpělivost trenéra Rosáka. Nedopustil nejmenší násilí. Jeden vlak za druhým nám ujížděl a Fata Morgana stále byla na rampě a do vagónu nešla a nešla. Byla to klisna, která nikdy nezvítězila, ke které Rosák nemusel mít nejmenší vztah a přece s ní zacházel v pravém slova smyslu v rukavičkách. Dnes by to určitě níkdo tak nedělal. Plných 8 hodin jsme ji zkoušeli naložit, až se nám to podařilo. To byla metoda Jaroslava Rosáka, v tréninku, ošetřování, v nakládání i dostizích. Naprostý klid a žádné násilí. Nic nelámal přes koleno. Neuznával trestání koní, neměl rád ani biče v dostizích. Trestáním však nešetřil pří výchově učňů. Pokud nebylo něco tak jak si přál, přišla velice rychle na pomoc jeho pádná pravice. 

Z Pardubic jsme vyjeli až večer a tak teprve 16. března ráno jsme dorazili na Smíchov, odkud nás vlečka odtáhla přímo do Chuchle, kde byla tehdy rampa na vykládání koní. Z očekávaného závodiště jsem nic neviděl. Koně jsme odvedli do stáli ve vesnici, pak jsme se ubytovali sami. Bydlelo nás tehdy 7 v jedné místnosti. Nemohl jsem se dočkat, dělal jsem vše í za ostatní starší kolegy, jen aby mně rychle ukázali závodiště. 

Prvý dojem byl nezapomenutelný. Tak to je tedy mé nové působiště. Tehdy mně ani v nejmenším nenapadlo, že na něm, mimo krátkých působení v cizině nebo na jiných našich drahách, budu působit plných 50 let. Podobný dojem jsem zažil o mnoho let později, již jako zkušený trenér a žokej, když jsem přijel v roce 1950 do Varšavy a spatřil moderní závodiště ve Služewci. 

Nepřehlédněte: Francis Gold slovenským Koněm roku, další tituly šampiónů získali Gasparini a Worth Choice

Zaměstnání se mně začalo líbit a již bych se byl nikým nenechal zviklat k nějakému jinému povolání. Noví lidé, nové prostředí to bylo něco úžasného. A když začaly koncem března dostihy, byl jsem na vrcholu blaha, tehdy nebylo vzácností, že Rosákovi koně vyhráli dva, tři nebo í více dostihů za neděli. Když mně Rosák posadil koncem dubna, zhruba necelých 5 měsíců učení na klisně Fata Morgana do dostihu, myslel jsem, že v životě již nemohu víc dokázat. Jízdou jsem byl nadšen, sám jsem byl se sebou velice spokojen i když jsem skončil poslední. Již jsem řekl, že tato klisna nikdy nevyhrála, byla však výborným koněm v tréninku pro ostatní. Kdo ji stačil v rychlém galopu, ten měl vždy šanci vyhrát. V dostihu se ji však běhal nechtělo. 

V době mých začátků, ale vlastně po celou dobu mé činnosti jako jezdce, byla v Chuchli a samozřejmě i v Karlových Varech a ve Vídni velká konkurence vynikajících žokejů tehdejší doby. Byli to příkladně Géza Janek, Pinter, Altman, Szilagyi, Schejbal, Rolík, Tuss, Szabó a bratři Viktor a Jiří Eschové. Nezapomenutelný dojem ve mně zanechal vždy Géza Janek. Hlavně však svojí jízdou v Čs. derby s klisnou Perle, která vyhrála nad Vlastou stáje Čechoslavie. Druhá jeho jízda, kterou nezapomenu, byla s koněm Avese Dieu se kterým zvítězil nad Dorostem z naší stáje trenéra Rosáka. Géza Janek byl tehdy snad nejznámějším a nejlepším jezdcem Evropy. Již v roce 1905 zvítězil v Anglii v sedle vodiče Rizi Bizi maďarské stáje von Szemereho, když porazil předurčeného koně stejné stáje Horkaye s jezdcem Bontem. Později se stal Géza janek trenérem a jezdcem stále rakouského barona Rotschilda a pamatuji ho velmi dobře z Chuchle. Vždy byl v dokonalém pepita obleku s šedým tvrďákem na hlavě a bambusovou hůlkou, Géza Janek ovládal dokonale jízdu bičem i rukami. Dokázal svýma rukama vymačkat z koně maximum. Málokdo dnes ví, že až do svého sňatku byl negramotný, ale velmi inteligentní. Jeho taktika v dostihu byla vždy dokonalá. S tehdejší dostihovou společností otřásl jeho tragický konec, když v roce 1930 utrpěl těžký nervový otřes po pádu s koně. O dva roky později se pokusil v Královci o sebevraždu skokem z okna. Utrpěl těžká zranění a zlomeniny. Pro mně dlouho zůstal jezdeckým vzorem. 

Z bratří Eschů vynikal zvláště Viktor. Svoji silou i inteligencí. Měl skvělé úspěchy. Prvé derby vyhrál ve Vídni-Freudenau již v roce 1918. Další derby vyhrál v roce 1920 s Lavendelem II., v roce 1926 s Prielem a v roce 1928 s Linkem. Viktor Esch startoval mnohokrát i v Chuchli a také patřil k mým vzorům. V roce 1936 byl v našem derby s Gamou druhý za vítězným Napoli v jehož sedle byl jeho bratr Jiří. O tři roky později zvítězil Viktor Esch s naším Simonelem v derby před Cyklonem. Sedm vítězství v derby na různých drahách, to je jistě samo o sobě vysvědčením výborného světového jezdce. 

Szilagyi byl velmi dobrým žokejem, jezdil zvlášť pozorně, když mu majitel koně slíbil podíl ze sázky. Schejbal byl velmi silný a hlavně velmi inteligentní jezdec. Pozoroval jsem zvlášť pozorně jeho jízdu v dostihu a v cílové rovině. Pozorný byl však již u startu a v cílové rovině jel tvrdě, někdy až bezohledne. Sokoloj byl výborný jezdec, potřeboval se vždy trochu dopovat alkoholem, Roj k byl jezdec s přední pozice, v poli se mu příliš nedařilo, jeho velkou předností však bylo, že dokonale odhadl vždy tempo. 

Tak tito jezdci a samozřejmě mnoho dalších, to byly moje vzory. Tehdy, v začátku mé dostihové činnosti, jsem se ani neodvážil domyslet, že bych snad jednou s nimi mohl startovat a to dokonce v nějakém velkém dostihu či dokonce v derby. Myslím, že naši mladí jezdci jsou dnes o hodně ošizení. Jezdce mezinárodní úrovně vidí jen jednou za čas při mezinárodním mítinku a několik málo šťastných ještě tak jednou či dvakrát za rok, pokud se dostanou s našimi koňmi za hranice. A za jednou se toho mnoho neodkouká, to musí být systematické, poměrně dlouhé pozorování a hlavně srovnávání. 

Jaroslav Houra
foto archiv

(Pokračování příště). Přetištěno s laskavým souhlasem vydavatele z časopisu Jezdectví (dříve Jazdectvo)

• Předchozí
• Další