Třetí část vzpomínek Jaroslava Houry, které přetiskujeme v podobě, v jaké je autor před téměř půlstoletím sepsal pro časopis Jazdectvo, se věnuje především prvním jezdeckým letům Jaroslava Houry, jeho premiérovému vítězství i zisku titulu šampióna, to vše na pozadí tehdejších poměrů a zvyklostí ve Velké Chuchli i podmínek, v jakých tehdejší jezdci - učňové začínali a pracovali. 

III. část - Prvé vítězství

Rok 1929 byl pro mně rozhodující. Hrálo v tom mnoho štěstí i náhod, ak již to v životě bývá. V tomto roce byl jako „prvý jezdec" Rosákovy stáje angažován maďarský žokej L. Altman. Byl to jezdec výjimečných kvalit. Velmi živý, temperamentní, který dokázal riskovat jak v dostihu, tak v soukromém životě. Tím nechci říci, že jezdil vůči svým spolujezdcům v dostizích bezohledně. Dokázal ale riskovat a rád ukazoval svoji odvahu i mimo dostihovou dráhu. Jednou v Miláně, šlo pravděpodobně o sázku, chtěl projet na kole mezi dvěma tramvajemi. Jeho pokus dopadl tragicky. Vážné zranění, mnoho zlomenin a po dlouhém léčení nebyl již nikdy v takové formě jako předtím. Jeho úraz mu zanechal následky i na duchu. Ale to jsem odbočil. V roce 1929 jsem Altmana obdivoval v Karlových Varech, kdy jel Dorosta a Géza Janek Aveux Dieu v Ceně ICK. Dorost měl sice vodiče, kterého jel nezapomenutelný, ale i nešťastný Vašek Mildorf, ten však zklamal a tak si musel Altman „dělat" dostih sám. Po celou cílovou rovinku bojoval s Gezou Jankem hlava-nehlava. Byl to nezapomenutelný souboj a byla to skutečná ukázka mistrovství obou proslulých jezdců. Dorost byl poražen snad o pouhý nos.

V letním karlovarském mítinku mne Rosák několikrát ‚posadil" do dostihu, takže jsem byl zase o něco zkušenější. Na podzim po návratu do Chuchle měl najednou Altman určité slabší období. Tehdejší ohromná dostihová stáj Čechoslavia, která patřila uhelnému magnátu Stejskalovi a jejíž koně běhali v Drážd'anech, Vídni, Praze a Budapešti přijela s nejlepšími koňmi na podzimní mítink do Prahy. Stáj měla mnoho importovaných koní z Anglie, příkladně Rusalku, Batlinga, Tedy Beera, z našeho chovu pak to bul Karlín, Primator, Rose Marie a další. Za stáj v mnoha dostizích jezdila mezi profesionály výborná amatérka Senkovitsová. Jezdila skvěle, nejenže se téměř vyrovnala neilepším profesionálům, ale navíc měla jako amatérská jezdkyně 5 kg úlevu. A to je v rovinovém dostihu hodné. Stáj Čechoslavia byla na vrcholu slávy. Několikrát se stalo, že Rosákovi koně s Altmanem v sedle Mi poraženi koňmi stáje Čechoslavie a v jejich sedle byla Senkovitsová. Rosák to nelibě nesl několikrát ostře vytýkal Allmanovi jeho ježdění, až jednou popuzený Altman řekl Rosákovi: „Tak mě ty rita nedávejte, ať to jezdí třeba Houra!" Snad tím chtěl v rozčilení naznačit, že jsem jen učeň a nemohu tak zajezdit jako on, Rosák, opět jistě také v rozčilení, pravděpodobně aby Altmana ponížil, dal mně příští neděli jezdit „koně prvé šance". A tak se stalo, že hned prvý start na dobrém koni Amaranthe jsem vyhrál. Za Amaranthe byl tehdy druhý kůň Guttenbem s žokejem Skořepou. Není snad bez zajímavosti příhoda, kterou se Skořepa "proslavil", která však vyšla najevo až o mnoho let později. 

Bylo to kdysi v poslední den podzimního mítinku v Chuchli v posledním dostihu sezóny. Dostih se konal již za velké tmy a hlavně husté mlhy. Skořepa odskočil při neplatném startu s koněm Erzi P., který velmi puloval a tak se mu ho podařilo zadržet až na začátku cílové rovinky. Mezi tím se ostatní koně vrátili na start, startér si nevšiml nepřítomnosti Erzi P.a dostih odstartoval. Mezi tím Skořepa na začátku rovinky koně obrátil a vracel se krokem ke startu. V tom uslyšel dupot kopyt a uvědomil si, že nastane nebezpečná srážka. Tak raději koně obrátil směrem k cíli a cválal domů. V cíli byla jíž úplná tma, a mlha. Skořepa „vyhrál" o několik délek a aby ho rozhodčí poznali, vykřikl směrem k cílové věži: „Skořepa!". Nikdo ze spolu jezdců nemohl pochopit, jak tato klisna, úplný outsider, mohla vyhrát. Byl to však poslední dostih sezóny a všichni spěchali domů a nebo do útulných hospůdek, tak nebylo žádné vyšetřování ani protest. Skořepa to přiznal až po mnoha létech, uměl se výborné přetvařovat a přijímal prý tehdy velmi sebevědomě gratulace. Tak tehdy tohoto Skořepu jsem při svém prvém vítězství porazil. 

Ve vážnici, kde jsem přijímal blahopřání k svému prvému vítězství, se ke mně Skořepa přitočil a řekl: „To jsi musel porazit právě mně? Pamatuj si, vyhýbej se mně nebo uvidíš!" Tvářil se tak rozzlobeně, že jsem z něj měl skutečně respekt. Takový respekt, jaký vyžadují někteří starší jezdci od mladých a hlavně učňů. Tak jsem se mu skutečně vyhýbal a nepřál jsem si s ním přijít do styku ani v dostihu, ani v soukromí. Jednou mně chytil a já se už předem trochu bál: „Co se nině vyhýbáš, teď když vyhráváš, tak seš nějakej nafoukanej." Řekl jsem rnu, že on sám mně varoval. Nato se Skořepa rozesmál a řekl mně: „To mně musíš znát, vždyť já mám radost ty prcku, jak ti to dobře jde." Od té chvíle jsme byli dobrými přáteli a on mně měl skutečně rád jako mladšího bratra.

Pak jsem zvítězil s Rely a porazil tak Karlína stáje Čechnoslavie, který měl v sedle amatérku Senkovitsovou. Ta ještě pak v Chuchli několikrát startovala, ale zvítězit se jí již nepodařilo. Hned nato jsem zvítězil ještě jednou s Amaranthe a sezóna skončila. Bylo to šťastné ukončení prvého roku učení, během kterého jsem dosáhl tří vítězství. Žokej Altman a trenér Rosák zrušili po vzájemné dohodě smlouvu a Altman se vrátil do Maďarska. Já jsem byl určen pro rok 1930 jako „prvý jezdec" stáje. 

Není snad bez zajímavosti, jaká byla tehdy odměna za jízdu v dostihu. Jízdné tehdy bylo 75 Kčs, v případě, že jezdec zvítězil byla taxa dvojnásobná, tedy 150 Kčs a ještě 10 % z dotace. U učňů to bylo jinak. Z jeho odměny zůstala polovina v Jockey-Clubu na podpůrném fondu, z druhé poloviny patřila polovina trenérovi a na učně připadla tedy pouze čtvrtina z. celé odměny, ovšem nedostal ji do ruky, nýbrž mu ji trenér uložil na „knížku". Tehdy dostával „procenta" z dotací pouze jezdec vítězného koně, za umístěni nebyla žádná „procenta". Dnes, i když jsou procenta značně nižší, přece jen je to pro profesionální jezdce výhodnější, neboť se dostávají i z dotací za umístění. Peníze jsme tedy jako učńové neměli žádné, ale kus výchovy v tom bylo. Za čtyřleté učení jsem měl na knížce 18 500 Kčs, které jsem dostal v den vyučeni. Dnes začínají někteří mladí lidé život bez haléře.

Nastala zima, na kterou nerad vzpomínám. Začala sice až po Novém roce, ale vydržela až do března 1930. Napadlo tolik sněhu, že bariéry na závodišti nebyly vůbec vidět a po několik týdnů bylo 20° pod nulou a několikrát dokonce až 30°. Koně byli pod dekami zcela zajíněni a my jezdci promrzlí na kost. Obličeje jsme si chránili šátky a vždy jsem se bál seskočit, zdálo se mně, že místo nohou mám dva zmrzlé kolíky. Koně jiných trenérů obešli nanejvýš jednou dráhu, ale my u Rosák jsme museli být nejméně hodinu venku. Na jaře bylo závodiště zcela zaplaveno a ledy zaplnily celou dráhu. Později byly kry odtahány doprostřed závodiště, kde roztály až v červnu. Právě takové to bylo, nebo snad ještě horší, za silnicí směrem k Vltavě. Konečně však bylo jaro a pro mně nastala druhá dostihová sezóna. Hned začátek byl dobrý. 

Dostihy byly zahájeny na Velikonoce a běhalo se dva dny za sebou. Pro oba dny byl hlášen kůň Jasan. První dostihový den jsem s ním lehce vyhrál, Rosákovi i mně se zdál po dostihu zcela fit, tak běhal druhý den a opět jsem s nim lehce vyhrál. Pak následovalo vítězství s Davidem, vyhrál jsem Cenu klisen s Dorae, úspěšný byl i zájezd do Karlových Varů a na podzim do Vídně. V Chuchli jsem ještě na podzim vyhrál Cenu prezidenta republiky (dnes Cena znárodnění) s Artanem. Zvítězil jsem ještě s dalšími koňmi a v tomto šťastném roce 1930 stal jsem se ještě jako učeň šampiónem rovínových jezdců s 19 vítězstvími. To byl v této době poměrně velký počet vítězství, zvláště když připočtu, kolik dostihových dnů jsem v Chuchli vynechal ježděním ve Vídni. Do šampionátu se počítají totiž pouze vítězství v republice.

Jaroslav Houra

(pokračování příště)

Přetištěno s laskavým souhlasem vydavatele z časopisu Jezdectví (dříve Jazdectvo)

• Předchozí
• Další