Další díl vzpomínek žokeje, trenéra a posléze i manažera Jaroslava Houry, publikované v polovině 70. let v časopise Jazdectvo, se věnuje jedné z odvrácených stran turfu - sázkovým machinacím. Popisuje i zákulisí jedné z porážek hvězdy našeho turfu v době války Lionela.

Dnes napíši ještě dvě příhody, kdy se dostih stal sázkovou machinací. V roce 1939 jsem jezdil u trenéra Kereszturiho. Byl to prvý rok „protektorátu" a Kereszturi, který nebyl „arijec", záhy opustil Prahu, odjel do Maďarska a později pak do Jugoslávie. Ani tam však nebyl dlouho před nacisty v bezpečí. Začátek jsem měl v tomto roce dobrý, hned prvý den sezóny jsem zvítězil s Perambulator a Symptonem, druhou neděli pak s ryzákem Fiolou, hned další s Cyklonem a v proutkách s Hector's Dear, další neděli opět s Fiolou. Pak jsem zvítězil již po druhé v Ceně klubu jezdeckých a dostihových zpravodajů s Torpédem. Sezóna ubíhala a trénink koní převzal žokej Hozzank, ovšem ještě celý rok trénoval pod firmou „Kereszturi". Na podzim se dostával, cítil jsem to hlavně v tréninku, Fíola opět do dobré formy. Jednu z posledních nedělí byli od Hozzanka hlášeni do jednoho dostihu Fiola stáje Frako se mnou v sedle a Duke of Wellington. Byl to Podzimní handicap vytrvalců na 3200 m. Podle práce v tréninku jsem věděl, že Fiola je lepší než Duke of Wellington. V pátek před dostihy ke mně přijel maďarský žokej Blazsek, který měl, již nevím z jakých důvodů, odebranou licenci a nejezdil, tudíž na tom nebyl ani finančně nejlépe. Ptal se mně na tip, rád by prý vsadil a zlepšil tak svůj „winter-geld". Poradil jsem mu Fiolu. Nevěřil mně a šel se zeptat Hozzanka. Ten měl jako přívěsek na řetízku nábojnici s kulí a řekl mu: „Když vyhraje Fíola, tak se tímhle zastřelím, musí vyhrát Duke of Wellington!" Hned nato za mnou přišel a řekl mně: „Musí vyhrát Duke of Wellington, Fiola mu bude dělat vodiče." - „Proč vodiče?" - ptal jsem se, „Fiola je v dobrý formě a majitel by tím nebyl nadšen." Hozzank se jen zamračil a odešel. 

V neděli před dostihem v padoku neřekl ani slovo před zástupcem stáje Fioly, že bych měl dělat vodiče. Dal mně však ordr jíti na špici a dělal dobré tempo, protože prý Fiola chodí rád vpředu. Bylo mně jasné, že chce, aby se Fiola unavil a zvítězil Duke of Wellington. Bylo deštivo a půda těžká. Věděl jsem, že těsně u bariéry, ale skutečně těsně, je ještě nerozdupaná tráva, protože se přece jen jezdí nejméně metr od ní. Když jsme odskočili, nikomu se nechtělo dopředu a tak jsem se dostal snadno na špici a u bariéry na poměrně dobré půdě jsem nechal Fiolu šlapat. V zatáčce u stájí jsem ho nechal vydechnout a slyšel jsem, jak mně ostatní koně dohání, museli jít však v bahnu. Ke konci zatáčky jsem rychle přidal, asi tak jako se vyjíždí na motocyklu ze zatáčky. Koně, kteří chtěli jít se mnou, vyjeli ale opět v hluboké půdě. Úzkostlivě jsem se držel bariéry, na druhé straně jsem měl dostatečný náskok, abych koně vzal zpět a opět ho nechal do „chuchelského kopečku" vydechnout. Moji soupeři mně honili, nechal jsem je přijít až k sobě, poslední dvě zatáčky jsem projel s malým náskokem, snad půl délky. Fiola si opět vydechl, a na konci zatáčky, když jsem cítil, že ho udržím u bariéry, tak jsem od nich odpálil. Většina koní vyjela ze zatáčky a topila se v blátě. Fiola cválal lehce do cíle a zvítězil jistě o 2 délky před Duke of Wellingtonem. Hozzank byl celý bez sebe, vyhrožoval mně, nemohl však nic dělat, jel jsem na špici dle jeho ordru. Byl jsem rád, že Fiola zvítězil, nejen kvůli sobě, ale i kvůli jeho poctivosti. Hozzank tehdy prohrál jak jsem se později dozvěděl, 400 Kčs a s ním i řada dalších lidí. Zato jsem ovšem nemohl, nemusel prohrát, měl mně věřit a jako trenér vědět, který z jeho koní je lepší. 

Sázkový podvod 

Někdy se dokonce přihodilo, že se člověk stal pasivním účastníkem dostihového podvodu. Za války jsem pracoval u německého trenéra Richarda Richtera, který sám prostřednictvím majitelů koní, které trénoval, velmi hrál nebo mu majitelé dávali podíl z výhry. Od Richtera jsem měl poměrně málo příležitostí, většinu jeho „šancových" koní jezdili Maďar Vrabel a nebo Němec Danneger, musel jsem proto brát jízdy od ostatních trenerů na všech možných nemožných koních. Jednou byl velký dostih na 2600 m, byla to Cena sázkových kanceláři, ve které majitelé bookmakerských firem věnovali nejen čestné, ale i peněžité ceny. Startovali výborní koně, vítěz derby Pilot s Hofbauerem, Danilo s Lomaxern, do sedla Lionela byl angažován německý žokej Bollow, dále startovala Alpendohle s Mertou a Naturfreund s Klečkou. Na startce byla bez jezdce uvedena Panzerwaffe trenéra Richtera. Byl jsem rozzloben, ze tuto klisnu nebudu jezdit a chtěl jsem dát výpověď. Richter mně však řekl: „Vždyť ji pojedeš a to, že nejseš na startce, je jen taková taktika, pojedeš ji a vyhraješ!" Namítl jsem, že proti takovým výborným koním nemohu vyhrát. Opakoval znova: „Vyhraješ!" Tři dny před dostihem se rozkřiklo, že Panzerwaffe pojede nějaký učeň, měl to být dnešní trenér Krištůfek. 


S koněm Kavalír stáje Zlonický jsem zvítězil v Podzimní steeplechase. Na snímku jsem již za bývalým tribunním skokem. Taktak jsme tehdy neupadli. Foto archiv autora

Dostih před touto jízdou vyhrál na tento den z „Říše" angažovaný německý žokej Bollow v sedle Uncase, který by také trénován Richterem. Nyní jel však Lionela stáje Jana,kterého měl v tréninku Leslie Lomax, ten sám však jel Danila, kterého také trénoval. Lionel, nejlepší kůň válečných a poválečných let byt favoritem. U bookmakerů stál 7/10, Danilo měl kurs 1 1/4, Pilot 6, Alpedohle 10, Panzerwaffe 12 a Naturfreund 16. To byly ovšem konečné kursy a je zcela možné, že počáteční kurs Panzerwaffe byl daleko vyšší. Po odskočení jsem se dostal do vedení a vedl jsem v poměrně dobrém tempu. Na druhé straně u silnice slyšel jsem křičet Martu, zřejmě ho někdo najížděl. Byl jsem u bariéry a trochu jsem se ohlédl. Viděl jsem Lionela s proslulým Bollowem jak cválá asi dvě délky za mnou, ale téměř u pískové dráhy zcela vně, jakoby si úmyslně prodlužoval dráhu, vedle mně supěl již tehdy dýchavičný Pilot, za sebou jsem tušil Alpendohle s neustále křičícím Mertou. Danila s Lomaxem jsem neviděl, tudíž to musel být on, který Alpendohle najížděl a nebo tísnil. V oblouku jsem opět viděl Bollowa, jak jede nesmírně velký oblouk, který si trochu zkrátil až při vjezdu do roviny, aby to rozhodčí a diváci neviděli. Vyhrál jsem před Pilotem a silně útočící Alpendohle. Vysoký favorit Lionel byl asi o 2 délky za mnou až čtvrtý. Měl jsem pochopitelně radost a vše jsem si uvědomil až o něco později. Lionel byl velký favorit, Panzerwaffe outsider, najednou jsem znovu viděl nemožnou jízdu Bollowa a před vážnicí zašlápnutou Alpendohle od Danila, kterého jel Lomax. Najednou mně bylo vše jasné. 

Ve stáji na mně čekal Richter a řekl:„Tak vidíš, měl jsem pravdu nebo ne." Byl tam také jeden z majitelů, který měl u Richtera koně a ten mně dal 1000 Kčs se slovy: „Něco jsem na vás vyhrál." Druhý den jsem byl pozván s Richterem k jednomu z dalších majitelů do jeho restaurace. Tam jsem se v těch válečných letech výborně najedl, dostal sebou ještě balík výslužky a do kapsy mně strčil majitel dva tisíce. Zahlédl jsem ještě, že Richter od něho dostal pořádný balík, bylo to snad 10 možná 15 tisíc. 

Tehdy jsem si uvědomil, že jsem v této velké machinaci hrál, byt' nevědomky, přece jen velkou úlohu. Lomax, Richter i Bollow byli zřejmě smluveni. Bollow nemožnou jízdou s ohromnými oblouky prohrál Lionelovi dostih. Lomax, který po celý rok pravidelně jezdil Lionela, přenechal ho Bollowovi, neboť věděl, že v případě vyšetřování Němec Bollow ze všeho lépe vyklouzne než Angličan Lomax. Sám na Danilovi hlídal dalšího koně a odnesla to Alpendohle zášlapy. 

Kolik mohlo být peněz ve hře? To dnes jistě již nikdo neví. Tehdá byly mimo normálního tota, jehož zisk patřil Jockey klubu ještě soukromé bookmakerské firmy. Bylo jich snad 10 nebo 12. Vsadila-li tedy smluvená společnost u každého z nich jen 2 tisíce korun na Panzerwaffe v kursu 13:1 byl to hrubý zisk 260 000 korun (z této sumy bývaly nějaké srážky na daně). Mohlo to být ovšem daleko více peněz, třeba dvakrát či třikrát tolik nebo ještě více. A to již jistě stálo za to.

Nic se nestalo, nebylo ani žádné vyšetřování. Byl jsem však velice zhnusen a od Richtra jsem chtěl jít pryč za každou cenu.

Jaroslav Houra
(pokračování příště)

Přetištěno s laskavým souhlasem vydavatele z časopisu Jezdectví (dříve Jazdectvo)

• Předchozí
• Další