Další již sedmé pokračování vzpomínek žokeje, trenéra a manažera Jaroslava Houry spadá do období druhé světové války a protektorátu Čechy a Morava a době krátce před tím. Houra v něm líčí nejen na to, jak protektorát ovlivňoval chuchelské dění, ale líčí i svůj odchod od trenéra Rosáka.

Rek a Talon

V záři roku 1930 nakoupil trenér Jaroslav Rosák pro stáj Morava, která patřila Moravskému zemskému výboru, tři ročky. V čele stáje stáli prof. Taufer a Ing. Munk a stáj měla ve dvacátých letech skvělé úspěchy. Nakoupení ročci byli: Rek (Simson - Rag Time), Amplion (Simson - Ampelopsia) a Talon (Simson - Taktika). Rek měl v Chuchli velmi dobrou sestru Valburgu, v Rakousku bratra Samsona a v Haiti výborného nejstaršího bratra Raju. V roce 1931 se ukazoval dobře Amplion, o jeho pádu v tréninku jsem již psal, Rek laboroval celý rok se zánětem okostice předních holení a Talon byl velice pozdní. Rek se za celý rok proběhl třikrát, nejdříve v létě v Karlových Varech, pak na podzim v Chuchli. Talon startoval dvakrát a vždy byl poslední. Zdálo se, že stáj Morava bude rozpuštěna. Rosák se však zaručil zástupcům stáje, že příští rok koně budou úspěšní a jeho předpověď se splnila stopercentně. Stáj Morava byla opět slavná a finančně velmi úspěšná. Oba koně jsem jezdil v dostizích í v práci. Hned z jara 1932 Rek vyhrál dostih na 1800 m, když lehce porazil Bäby s Jiřím Eschem v sedle, pak přišla jeho a moje porážka od Hulána, když mně Esch vyrazil na začátku rovinky z ruky bič, jak jsem psal již dříve. Zvítězil jsem s nám však v Čs. derby, ve vídeňském derby jsem byl druhý, pak jsme vyhráli dvoumílový dostih v Karlových Varech, ve Vídni jsem oplatil Ormondovi porážku z derby ve Velké podzimní ceně a v Chuchli jsme koncem roku vyhráli Cenu prezidenta republiky. 

S Talonem jsem zvítězil v Karlových Varech na 4000 m, pak byl naskákán a vyhrával v Chuchli i ve Vídni kde co se dalo. Rek byl také zaskákán a hned prvé proutky v roce 1933 jsem s ním vyhrál. Tehdy byl sice k vítězství dle tehdejších zvyklostí předurčen Talon se zkušeným rutinérem E. Gutimannem sedle, ale když jsem viděl, že v rovině Talon nestačí Scampovi stáje prof. Perutze, pobídl jsem Reka a porazil Scampa i Talona. Pak jsem ve Vídni vyhrál s Talonem rovinový dostih Cenu Renn und Kampagnerreiter Gesselschaft, který měl první cenu 20 000 šilinků, což při tehdejším kurzu byla obrovská cena, větší než v Čs. derby. V tomto dostihu startovali nejlepší koně Rakouska a Maďarska, druhý byl Orpinton s Viktorem Eschem, třetí Honmpolgír s Balogem. Po dostihu jsem vyslechl ve vážnici od mad'arských jezdců mnoho nadávek a vyhrožováni. Vzpomínám s díky na jezdce Szabó, který byl sice Maďar, ale jezdil v angažmá ve Vídni. Ten mně vždy varoval před některými jezdci, pokud byli na mně domluveni.


Vítězství s Talonem, již v barvách italského hraběte Cadorna v Lotus steeple-chase ve Vídni. V horní části je tribunná skok, v dolní doběh do cíle. Foto archiv autora

Talon kraloval v Chuchli i ve Vídni půldruhého roku, jak na proutí, tak ve steeple-chase. Na podzim roku 1932 stáj Morava prodala oba koně tehdejšímu vojenskému atašé italského velvyslanectví v Praze hraběti Cadornovi. Ten je sice ještě rok nechal v tréninku u Rosáka, pak je však vyvezl oba do Itálie. Tak jsem přišel o dva velmi úspěšné koně, bylo mně lito zvláště Reka, koně, na kterého nikdy nezapomenu. Měl jsem ho nesmírně rád a myslel jsem si vždy, že mně poslouchá jen na myšlenku. Většinou se předpokládá, že profesionální jezdec nepřilne ke koni. Je to omyl, často to není jen úspěšný crack, který přináší slávu a peníze, ale i zcela průměrný kůň. To ovšem Rek nebyl.

Odchod od Rosáka 

Rok 1934 byl pro stál trenéra Rosáka nejhorší a snad nejslabší v celé jeho dlouholeté činnosti. Všichni staří koně opustili stáj a tak ze slavné stáje zbyly jen trosky. Nákup ročků v roce 1933 nebyl nejšťastnější, mimo Tanka, který však se začal ukazovat až jako čtyřletý. Pak byl po několik let jedním z nejlepších v republice. A tak výsledky v dostizích byly mizivé a stalo se, co se muselo stát. Ač nerad, v červenci roku 1934 jsem se s Rosákem rozešel. Rozešli jsme se v dobrém a hned na druhý den jsem nastoupil u trenéra Šimáka. Tento působil dlouhá léta v Moskvě, do republiky se vrátil tuším v roce 1926 a do tréninku vzal koně plzeňského restauratéra Michala Rumla. V roce 1932 byla tato stáj zrušena a Šimák měl koně různých majitelů. V době, kdy jsem k němu nastoupil měl v tréninku 9 koní. Musím ještě říci, že to byl v té době tak průměrný stav koni, příkladně trenér Šmejda měl 17 koní, a to byl tehdy rekord. 

Do konce sezóny jsem stačil vyhrát několik dostihů na rovině i na překážkách, po skončení sezóny jsem změnil opět místo a nastoupil trenérovi Truhlářovi. Ten měl v té době v tréninku koně královéhradeckého primáře Dr. Tesaře a z nich vynikal hlavně výborný letoun Luxor a velmi dobrá tříletá Princezna. Na jaře roku 1935 jsem byl odveden, ale až do narukováni jsem jezdil koně Dr. Tesaře, dále pak prof. Perutze a koně trenéra Šmejdy. Po nastoupení vojenské prezenční služby na podzim roku 1935 jsem jezdil jen jednou, a to koně Kadeta v proutí a dostih jsem vyhrál. 

V roce 1936 jsem byl z Terezína přeložen do Prahy na Invalidovnu a mým velitelem se stal známý jezdec škpt. Voves, který měl své vlastní dostihové koně. Měl jsem od tohoto okamžiku větší spojení s Chuchlí a každou neděli jsem mohl jezdit. Na podzim byl však celý náš útvar přeložen do Mostu a ježděni do Chuchle se stalo obtížnější. Koupil jsem si však motocykl a mé žádosti jezdit dostihy bylo vyhověno a tak pokud jsem neměl služby či nebylo velké cvičení, mohl jsem jezdit v Chuchli, Poděbradech i v Pardubicích. 


Nešťastná porážka Reka od Hulána nedlouho před derby v roce 1932. V dostihu mně vyrazil žokej Esch bič a Rek proto také částečně bočil v zatáčce. Foto archiv autora 

Po návratu z vojny mně angažoval trenér Kerezsturi, ale brzy nato na jaře 1938 byla částečná mobilizace a znovu jsem narukoval. V tragickém září 1938, kdy byla úplná mobilizace, jsem na koni sice jezdil, ovšem ne na dostihové dráze, ale no vojenských koních na hranicích republiky. Z mobilizace jsem jsem se vrátil až po Mnichově v polovině prosince 1938, dávno po dostihové sezóně. Po svém návratu jsem nastoupil opět k trenérovi Kerezsturimu. 

Pak přišel osudný březen a s ním i okupace naší republiky. Dostihy začaly ku podivu v normálním jarním termínu, ale za zcela změněných podmínek. Němci se pomalu drali na závodiště a do vedoucích funkci. Stál Kerezsturiho měla v té době skvělé koně. Sám Kerezsturi se však dlouho nemohl z úspěchů těšit. Nebyl arijcem a tak brzy odešel do Maďarska a odtud do Jugoslávie. Majitel jeho největší stáje FRAKO František Kominík utekl před okupanty do Švédska a také on se nemohl těšit z vítězství svého Simonela v derby, kdy ho skvěle jezdil Viktor Esch. Tehdy v tomto derby ukázal Esch skutečně mistrovskou jízdu, zatímco favorit Cyklon měl pod Mertou nešťastný dostih. Stáj vedl pod firmou Kerezsturi žokej Hozzank, se kterým se mně, jak jsem již konečně psal, nepracovalo dobře a tak jsem stáj na podzim opustil a na rok opět nastoupil k trenéru Šmejdovi. Na jaře 1940 jsem přešel k trenéru Richardu Richtrovi, kde jsem byl proti své vůli nucen zůstat až do konce okupace. O machinacích Richtra jsem již psal, neměl jsem zde také dost příležitostí k ježdění v dostizích, musel jsem jezdit pro cizí stáje a často koně bez šance.

Jaroslav Houra
(pokračování příště)

Přetištěno s laskavým souhlasem vydavatele z časopisu Jezdectví (dříve Jazdectvo)

• Další