Již devátá část vzpomínek Jaroslava Houry se věnuje nejen poměrům na chuchelském závodišti v době nacistické okupace, ale líčí i Hourův přechod mezi trenéry. Podrobně se také věnuje jedné z nejslavnějších záměn koní ve středoevropském regionu, kdy čtyřletá klisna vyhrála rakouské derby.

Trenérem

V druhé polovině válečného roku 1944 konaly se dostihy na chuchelském závodišti bez diváků. Byla „totální” válka a nesměly se pořádat Žádné sportovní a zábavní podniky. Pražští Němci však prosadili na svých nejvyšších místech povolení ke konání dostihů jako výkonnostních zkoušek bez diváků, pouze za účasti nejnutnějšího personálu, bookmakerů a majitelů stájí. Protože se jednalo o výkonnostní zkoušky, nesměly startovat valaši. Chuchelský kopec byl vždy obsazen diváky, kteří dalekohledy sledovali dostihy. Jinak bylo každé dostihové odpoledne s celou parádou, bylo to ovšem pro nás jezdce velmi nepřirozené, jezdit před zcela prázdným hledištěm. Na závodišti nebylo více než 100 lidí. Válka byla definitivně prohraná, ale Němci byli stále drzejší. Nevím, zda to bylo ze zoufalství, anebo skutečně věřili Hitlerem slibované tajně nové zbrani. 

V tomto roce jsem chtěl jít od Richtra za každou cenu. Samozřejmě, že mne nechtěl pustit a tak jsem se obrátil na NOOZ, což byla protektorátní náhražka odborů. Tam mně nikterak nepotěšili, slíbili sice, že se postarají, aby mně Richter propustil, ale jedině do místa „válečně důležitého”. A to znamenalo tehdy již len přímo v „říši” a nebo odklízení trosek v Ostravě či jinde. Proto jsem byl nucen své rozhodnutí zrušit. 

Ani sám Richter snad již nevěřil, že válku vyhrají, ale hrubý byl stále stejně. Při své agresivní povaze doslova týral některé učně i zaměstnance. Sám byl však nesmírně zbabělý. Velmi často byl také opilý a tím byl ještě horší. Jako nejúspěšnější trenér s nejvíce koňmi měl velké příjmy a velké podíly na sázkách od svých majitelů. Z pražských flámů se někdy vracel dvěma fiakry, které si najal. Z nesmírné nadutosti dal třeba do prvého klobouk a druhým jel sám. Na začátku roku 1945 přes všechny protekce přece musel narukovat a zakrátko se rozkřiklo po Chuchli, že padl. Stejně by se však nikdy nemohl do Chuchle vrátit. 

Dne 4. května začalo v Chuchli odzbrojování Němců a strhávání německých nápisů. Během pražského povstání však nám nebylo dobře. V Chuchli proběhly kruté boje. V nedalekých Lahovicích bylo v posledních dnech války vyvražděno mnoho mužů. Ustupující Němci zapálili Šmejdovy stáje a v nich uhořeli 4 koně, mezi nimi i výborný Cyklon, kterého jsem také svého času jezdil a zvítězil s ním. Šmejda sám byl zastřelen, žokej Pecháček těžce zraněn a tím navždy vyřazen jako jezdec i ošetřovatel koní. Někteří koně byli z hořících stájí vyvedeni, zasloužili se o to hlavně tehdejší učeň Vaňátko, jezdec St. Neumann a jiní. Několik koní bylo odvedeno do Slivence a dalších obcí. Konečně 9. května 1945 zavládl klid i v Chuchli.

Hned druhý den po osvobození, 10. května, přišel ke mně majitel stáje Xaverov Václav Špaček a nabídl mně do tréninku své koně. O dva dny později přišel se stejnou nabídkou budějovický, Rudolf Šolín. Tak jsem se stal trenérem. Nebylo to ze začátku snadné. Od Fondu národní obnovy jsem si musel zakoupit sedla, uzdečky, houně a jiný stájový materiál. Byl to konfiskát po Richtrovi a jiných Němcích. Musel jsem hned vyplácet mzdy jezdcům a ošetřovatelům, nebylo tehdy po válce snadné sehnat dostatek kvalitního krmení. Nakonec ovšem jsem se se vším, nebyl jsem v takové situaci sám, musel vypořádat. Dostihy začaly v roce 1945 až koncem srpna, ale mezi tím jsem musel 7. července narukovat. Opět jsem ale díky zásahu tehdy již plk. Vovsa zvládl vojenskou službu i trénink svých koní.

Začátek mé trenérské práce byl přes všechny starosti úspěšný, ukončil jsem sezónu s dvaceti vítězstvími a hned v prvém roce své trenérské činnosti jsem se stal šampionem.

Čtyřletá klisna zvítězila v Rakouském derby

V roce 1946 jsem dostal do tréninku dvouletou klisničku Lyru. Byla to nadějná kobylka, jako dvouletou jsem jí nechal běhat jen dvakrát. Poprvé byla poražena Panošem, po druhé Mamuškou. Jako tříletá prodělala špatně zimu a pak jen jednou zvítězila v mrtvém dostihu, jezdil ji tehdy Šusta. Byla prodána začátkem léta arch. Pálkovi a ten ji společně s dvouletou Hedou, kterou zakoupil od vinárníka Videky, poslal na podzim do Vídně. Z Chuchle odešlo do Vídně více koní, aby vůbec mohl byt válkou zdecimovaný rakouský turf obnoven. Dvouletá Heda byla v Chuchli u trenéra Hurbana a velmi špatně běhala. Od jara 1948 chodily do Chuchle zprávy, které v superlativech mluvily o Hedě, zatímco o Lyře byly zprávy špatné. Často jsme se divili, jak je možné, že nadějná Lyra je tak špatná a naopak jak se Heda neuvěřitelně zlepšila. Pak přišla zpráva, která nás zcela ohromila. Heda zvítězila v derby! 

Nakonec jsme se k tomu nemohli vyjádřit. Vždyť překvapení je na dostizích stále dost. Na podzim byla Heda přihlášena do Chuchle do St. Leger. Asi 14 dnů před dostihem přišla Heda do Chuchle a v ranní práci ji jezdil Hofbauer. Díval jsem se na ni a okamžitě jsem poznal, že je to Lyra. Vždyť to byl můj miláček. Pro jistotu jsem se zeptal Hofbauera, co je to za klisnu. „Heda”, zněla zcela jistá odpovědi, „pojedu ji pro stáj Věruška (arch. Pálka, manžel tehdy velmi známé a populární filmové herečky Věry Ferbasové) v St. Leger. Řekl jsem mu, že je to Lyra a že je čtyřletá.

Ohlásil jsem to ihned vedeni Jockey Clubu. Byla utvořena zvláštní komise odborníků a byl jsem povolán jako svědek. Ještě před vyšetřovánim mně byla dána dost ostrá výstraha, že při nesprávném svědectví budu hnán k odpovědnosti. Bylo to pochopitelné, komise věděla, že se blíží mezinárodní nepříjemnost i ostuda. Popsal jsem přesné barvu klisny a uvedl i následek zranění, které jí zůstalo jako trvalý znak. Komise nechala klisnu vyvést a když zjistila, že mé údaje se shodují, zakázala Lyře start v St. Leger a nařídila majiteli, aby nechal z Vídně přivést Hedu. Když konečně Heda přijela, pak se zjistilo s konečnou platností, že čtyřletá Lyra běhala jako tříletá Heda a opačně. Proto na jedné straně ty vynikající výkony a na druhé straně nemohla pochopitelně tříletá Heda stačit třeba třídou slabším starším koním. Celý případ byl oznámen rakouskému Jockey Clubu a všechny dostihy ve kterých „Heda" zvítězila, byly dodatečně anulovány. Bylo to jistě trapné mezinárodní vysvětlování a dodnes nevím, jak se ta záměna mohla stát, když,, se obě klisny od sebe diametrálně lišily. 

Jaroslav Houra
(pokračování příště)

Přetištěno s laskavým souhlasem vydavatele z časopisu Jezdectví (dříve Jazdectvo)

• Předchozí
• Další