Již osmá část vzpomínek Jaroslava Houry "50 let na dostihové dráze" se věnuje třem tuzemským závodištím, na nichž Houra jezdil či kam posílal své svěřence. Líčí v něm historii dnes již neexistujícího závodiště v Poděbradech, které mělo svého času nahradil Chuchli, líčí jak nacistická okupace změnila karlovarské závodiště a vzpomíná i na starý kurz pardubické dráhy.

Karlovy Vary

Na závodiště v Karlových Varech mám nejkrásnější vzpomínky. Jezdili jsme tam vždy všichni rádi. Závodiště ve Dvorech bylo jedním z nejkrásnějších v celé střední Evropě. V údobí před druhou světovou válkou zde byly vždy dlouhé mítinku, běhávalo se také třikrát i čtyřikrát týdně a na závodišti bývalo až 300 koní, takže 16-17 denní mítink byl vždy plně obsazen. Asi 100 boxů bylo přímo ve dvoře vedle závodiště, asi 140 boxů bylo v místě kde jsou dnes kasárna, v zatáčce u startu na 900 in, v dnešní slepičárně bylo 36 boxů a naproti padoku přes silnici asi 12. Další ustájení, a to velmi dobré, bylo u mnoha soukromníků. Dostihová dráha byla přehledná, keře a stromy nebyly tak vzrostlé jako dnes a dráha byla vždy dokonale upravená. Travnatá dráha byla vždy před mítinkem několikrát ručně posekána, takže to byl skutečně nízko a hustý nádherný zelený pažit. Byla velmi často stříkána předehřátou vodou z ocelového vodojemu, který stával u potoka za stájemi. Není pak divu, že dráha “unesla" denní práci 300 koní a ještě 3-4 dostihové dny za týden. Správce dráhy měl usnadněnou práci naprostou kázní trenérů a jezdců, neboť se používalo k tréninku jen vyhražených pasů, často to byl pruh jen 2 m široký. Při kázni však stačil.

Startovali zde koně z Německa, Rakouska, Maďarska i Polska. Hlediště a tribuny, to byly samé květiny, takže pro návštěvníky a nakonec i pro nás jezdce i koně znamenaly Karlovy Vary přes všechnu práci vždy rekreaci. 

V prvém roce okupace, válka tehdy v roce 1939 v létě ještě nebyla, byl uspořádán v Karlových Varech opět mítink. Z Chuchle jelo také několik koni a já s nimi. Obavy jsme měli, vždyť Karlovy Vary, to byla bašta sudeťáků, ale nakonec jsme jet museli. Nebylo to nic příjemného, vzpomínky na krásné Karlovy Vary, pokud ještě patřily k naší republice, byly pojednou smazány.

Jednou jsem šel společně s trenérem Puckem a Truhlářem do restaurace a typičtí sudeťáci s páskami SA, jak jsme je znali z let 1938, poznali, že jsme Češi a hned začali hrubě provokovat. Nutili nás vyjít z restaurace ven a znovu se vrátit a pozdravit zdviženou pravicí a pozdravem Heil Hitler. Vyšli jsme ven a každý na jinou stranu jsme utekli. Do restaurace „Jockey Club" ve Dvorech Jsme si po cell mítink netroufali vstoupit. Raději jsme chodili do města pokaždé do jiné jídelny. 

Úspěch tam tehdy měla Vandoise německé stáje Mauve, která dvakrát zvítězila. Jezdil jsem tam mimo jiné dvakrát Cassiána, se kterým jsem byl dvakrát druhý a Cyklona, se kterým jsem byl třetí. Konkurence tehdy byla v Karlových Varech veliká. Startovali tam koně z “říše”, Maďarska a tehdy již okupovaného Rakouska. Byly to vlastně poslední velké mezinárodní dostihy před druhou světovou válkou. 

Krátce po skončení tohoto mítinku přepadli hitlerovci Polsko a začala druhá světová válka. Vše, co bylo na karlovarském závodišti železné, bylo sebráno. Ať již to byla cílová věž či různá zábradlí a závodiště se stalo cvičištěm tanků. Po osvobozeni jsem nevěřil, že vůbec kdy bude možné na tomto závodišti běhat. Díky správci Nešverovi a dalším, také Národnímu výboru, přece jen zde byly dostihy obnoveny, nikdy se však nepodařilo dostat závodiště do původního stavu.

Poděbrady

V třicátých letech nastala hluboká roztržka mezi některými majiteli stájí a Čs. Jockey Clubem. Opoziční majitelé koupili část pozemků na kterých je závodiště v Chuchli, ohradili je drátem a tak se nemohly konat dostihy a ani pořádně trénovat. Byli to hlavně majitelé stáji Stejskal a Klán. Jiní majitelé stáji a Jockey Club začali ihned vyjednávat s Městským úřadem v Poděbradech o vybudování nové dráhy, která měla nahradit Chuchli. Bylo učiněno rychlé rozhodnutí a hned se začalo budovat. Závodiště mělo délku asi 2060 m, bylo však v blízkosti Labe na podmáčených lukách. Když bylo sucho, půda byla tak tvrdá, že praskala, když zapršelo, byla tak hluboká, že se nedalo skoro ani pracovat a koně ztráceli podkovy. Někteří koně, příkladně Tornádo, měli z dráhy doslova strach a běhali hluboko pod solí formou. Steeple-chase byla velmi těžká, zvláště když zapršelo, odskoky a doskoky, to bylo z bláta do louže. Bývalo zde mnoho pádů, sám jsem zde padl s polokrevnou Padovou, pro kterou skoky v Pardubicích byly hračkou.

Ustájení koní bylo primitivní, jen asi 40 boxů, jinak koně byli ve statku Sans Pareil a u soukromníků. Nejhorší ze všeho však byli komáři a mouchy. To byly učiněné nálety celých rojů, někteří koně byli zcela denervováni. Tehdy nepomáhal žádný prostředek, který byl prodáván. Odpoledne se někteří koně dali těžko nasedlat. Přes tyto potíže bylo v Poděbradech odběhnuto pár pěkných dostihů. Populární byla Steeple-chase krále Jiřího a Velká cena Poděbrad. Dostihy se zde konaly od roku 1936-1941 a pak po válce nejprve v roce 1947 a pak pravidelně od roku 1950. Někdy, tuším v roce 1959 či 1960, byla dráha zrušena. Dráha po válce již nikdy nebyla tak udržovaná jak si zasluhovala, tribuna byla za války přenesena na jedno fotbalové hřiště. Ačkoliv jsem zde měl jako jezdec i později jako trenér několik pěkných úspěchů, nikdy jsem nelitoval, že v Poděbradech dostihová dráha zanikla. 

Pardubice

Pardubické závodiště, světoznámé svoji Velkou, znám již od dob svého učení v roce 1927. Je to ideálně položená dráha, má písčitý podklad a tak byla za každého počasí regulérní, nikdy ne tvrdá, nikdy ne hluboká. Konávaly se zde dostihy dvakrát do roka, běhaly se tu i rovinové dostihy, ba dokonce i dostihy dvouletých. Za prvé republiky neměla pardubická dráha žádné stáje a koně bývali ustájeni ve městě, kde byl dostatek boxů, u Prokopů, u Libuše, v jízdárně u známého obchodníka s koňmi Zwikra, v zámečku v Pardubičkách, na Skřivánku, v Popkovicích, v rasovně u závodiště a ještě na mnoha dalších místech. Pardubice bylo dostihové a jezdecké město a bylo na svoji tradici hrdé. Bylo možné ustájit více koní než dnes, aut jezdilo tehdy daleko méně a tak příchod na závodiště i z města byl zcela bezpečný. 

O změnách kursu Velké pardubické bylo již mnohokrát psáno. Ze staré dráhy byl velmi nepříjemný popkovický skok, který stál za závodištěm u Popkovic mezi dvěma urostlými vrbami, byl úzký a odskok i doskok v bažinaté půdě. Za tribunou byly Poplerův skok, zeď, Hadí příkop a drop, ze kterého se opět vjíždělo do dráhy. Dnešní kurs je přehlednější, má však více točných bodů.


V roce 1937 zvítězil jsem v Pardubicích, kde se běhá "na druhou ruku" s Balatonem II. v Ceně Hradec Králové. Koně trénoval Karel Truhlář. Foto archiv autora

V Pardubicich jsem měl několik úspěchů jako jezdec a později jako trenér. V roce 1948, když jsem již byl trenérem třetí rok, poslal jsem na pardubický mítink do proutěnek Souvenira a na rovinu Mistrala. Souvenir byl nesmírné hodný na ošetřovatele, na jezdce i na své okolí. Měl však jednu nectnost, a to že s velkou radostí rozbíjel dřevěné přepážky. Koně se tehdy dopravovali ještě pouze po železnici a Souvenir začal demolovat železniční vagon. Celý zadek vagonu doslova vymlátil a bylo nebezpečí, že spadne mezi vagony. Jeho průvodce doslova řval, mával z vagonu, až konečně si někdo kdesi u Úval všiml a vlak zastavil. Všechny balíky sena a slámy se musely dát k zadní rozbité stěně a pak se teprve mohlo pokračovat v jízdě. Souvenir, když za sebou neměl dřevo, byl hodný jako beránek. To se stalo ve středu a v neděli byly dostihy. Před transportem se se mnou radil majitel Souvenira o jeho šancích, za normálních okolností nemohl prohrát a tak majitel uzavřel u všech bookmakerů stájovou sázku, tzv. stájovku, kterou dle staré dohody museli od majitele bookmakeři přijmout s  výhodným kursem. Když jsem přijel ve čtvrtek do Pardubic, ihned jsem slyšel Jobovy zvěsti. Souvenir je prý těžce zraněn na zadních nohách a je vyloučeno aby startoval. Pospichal jsem se zkaženou náladou do stáje. Souvenir měl nohy jako slon, plné oděrek a krve. Teplou vodou jsem mu pořádné všechny rány vymyl, silně vše vydesinfikoval a do neděle jsem ho nechal jen provádět. Zranění však vypadalo hrůzně, důležité však bylo, že nekulhal. V neděli ráno dostal pomalý kentr a jeho jezdec prohlásil, že se mu zdá vše v pořádku, Odpoledne jsem ho pořádně nabandažoval a Souvenir vyhrál jak chtěl. Stájovka majitele byla zachráněna. Sám majitel, který pochopitelně sázku nemohl zrušit, prohlásil, že do poslední chvíle nevěřil, že by Souvenir mohl běhat, natož pak vyhrát. Byl to kůň fakir, který měl tolik zranění a všechny si udělal sám, že na dálku, po celou dobu, kdy jsem ho trénoval, bylo cítit desinfekcí a jodem na metry daleko. 

Největší úspěch jsem v Pardubicích zažil, když mnou trénovaná Napola hřebčínu Gomba (dnes Šamorín) vyhrála v roce 1955 s mým bratrem Vladimírem Steeple-chase Cena Visly. Potom to také bylo vítězství Liptova stejné stáje, který zvítězil se Stibůrkem v sedle v Ceně Volhy. Tento kůň byl také, opět se Stibůrkern, po pádu na francouzském skoku ve Velké pardubické, druhý. Líptov byl synem klisny Lyry, o které budu v jednom z příštích pokračování psát. Na pardubické závodiště mám tedy skutečné nejlepší vzpomínky. Je to pěkné závodiště, opravdová naše národní pýcha.

Jaroslav Houra
(pokračování příště)

Přetištěno s laskavým souhlasem vydavatele z časopisu Jezdectví (dříve Jazdectvo)

• Předchozí
• Další