Mám něco napsati ze svých zkušeností. Podotýkám však, že nechci poučovati ani raditi, nýbrž pouze ze zkušenosti vyprávěti. Vyprávěním krátí se dlouhá chvíle a kdo umí čísti, najde snad mezi řádky dobrý pokyn.

Mým koníčkem byly vždy překážkové dostihy. Již na počátku mého učení (stáj bývalého hraběte Rudolfa Ferdinanda Kinskýho v Pardubicích) jsem dostal do ošetřování koně překážkové a to bělouše Zuzmara a Alphabeta. Oba vyhráli dostihy na „Císařské louce“; bělouš byl brzo prodán a nemýlím-li se, byl to tentokráte p. rytmistr Flesch, který se p bělouše velmi zajímal. Alphabet vyhrál mimo to „Velkou pardubickou” v roce 1890 pod Williamsonem; po druhé 1892 pod Westlakem, kde Wolf a Lady Anne, kteří jako první a druhý doběhli, byli diskvalifikováni pro vynechání jednoho skoku.

Toho dne byli dva šťastní lidé v Pardubicích a sice: já, poněvadž můj ošetřenec vyhrál „Velkou“ a choť jezdce Alphabeta, paní Westlaková, neboť věděla, že její choť bude za vítězství dobře odměněn. (Majitel býv. hrabě Kinský věnoval celou cenu na rozdělení mezi trenéra, jezdce a stájní personál.)

Ano, tenkráte to býval ještě sport!

Když jsem po dostihu vedl Alphabeta zpět do stáje a šel Alžbětinskou třídou, viděl jsem z dálky, jak paní Westlaková stojí při otevřeném oknu a čeká nedočkavě, aby se mohla optati na výsledek „Velké“.

Když jsem jí na její otázku odpověděl: „Velkou vyhrál Váš muž“, byla tak radostně dojata, že předčasně, ale šťastně porodila.



Za nedlouho potom dostihy na „Císařské louce“ (stavba přístavu na Vltavě), přestaly; v té době změnil jsem místo a dostal jsem se protekcí známého pána k nadporučíkovi šlechtici z Eynardů, který toho času byl v jezdeckém učilišti v Hanoveru. Zde jsem teprve otevíral oči a musím se přiznati, že tohoto pána přímo zbožňuji, ne, že byl mým učitelem, ale za to, že se mnou přímo otcovsky zacházel a velkou práci si dal, aby ze mě něco udělal. U koho našel nadání a vlohy k jízdě, ten byl jeho miláčkem a věnoval mu celou pozornost.

Jeho záliba byla zabývati se pokaženými a neposlušnými koňmi. S jakou náruživostí, láskou a vytrvalostí se pán z Eynardů o své děti, jak koně nazýval, staral, vidno z toho, že celé noci se s nimi na kryté jízdárně bavila a mě dokonce jednou plných 11 hodin, tj. od 7 hodin rána do večera 6 hodin, nepustil s koně, který nechtěl skákati podle jeho školy, až konečně docílil žádaného úspěchu.

Po svém návratu ze školy k pluku a později, když byl k jinému pluku přeložen, jako velitel eskadrony, byl pán z Eynardů nejen jedním z nejlepších dostihových pánských jezdců, ale vydržoval si též jako důstojník největší dostihovou stáj v Německu. Stáj doplňoval si nejvíce francouzskými koňmi, které vlivem svých známostí (všechny tyto koně měly defekt), lacino koupil. Jakých výsledků s těmito koňmi docílil, jest každému sportovci známo.

Klid a vypočítavost s jakou pán z Eynardů svoje koně v dostizích jezdil dokazuje, že při steeple-chase přes 5-6000 m řekl předem, kde každých 500 metrů bude v dostihu ležeti. (= V jaké posici. Poz. autor.). Všechny jeho koně byly pracovány na poslední fási v dostihu, proto také všechny dostihy jezdil na čekání. Ve stopách šlechtice z Eynardů kráčí u nás český důstojník, nadporučík Popler, kterému přeji do budoucna mnoho zdaru.

Předešlými řádky jsem se uchýlil od toho, co jsem chtěl vypravovati.

Mezi líčenou a nynější dobou uplynulo 30 let; za ta léta prošlo mojí praksí mnoho koní a ještě více mojí hlavou – a přece nemohu tvrdit, že bych byl vyučen. Proto nepíši nic přesného o treningu koně a zaskákání tříletků – na které jsem byl vyzván, abych psal.

To jest tak osobní, že musím říci: každý kůň potřebuje něco jiného, každý kůň jest skoro jinak založen, každý kůň má jiný charakter, ale každý kůň potřebuje celého odborníka, který umí jeho vlastnosti vzbuditi, tyto pochopiti a na dosažitelnou výši přivésti. Něco podobného vyžaduje nadání, lásku, obětavost a dlouholetou zkušenost. Jen ten člověk, který se dopodrobna s koněm zabývá a který má uvedené vlastnosti ví, že se s mladým koněm musí zacházeti jako s dítětem. Každé dítě má od přírody pud ku hraní a laškování; ještě více dostihový kůň ku cválání.

Ztrácí-li dítě chuť ku hraní a kůň ku cválání, nemůže býti vše v pořádku. Dítě není snad úplně zdrávo, neb trpí fysicky; bývá často bito. Totéž platí o koni.

Vzpomínka na hrubé nakládání a bití jest u koně nejméně tak silná, jako u nás, starších lidí vzpomínka na naše dětská léta. Koně zkaziti – jest mnoho možností; již od hříbátka se naskýtá příležitost, která se stupňuje za ročka, nežli ten bude předán do rukou trenéra. Proto apeluji na všechny pány chovatele a majitele, obzvláště koně plnokrevného, aby si vydržovali prakticky vzdělané ošetřovatele – odborníky, kteří se věnují svému povolání s láskou a aby je podle toho platili. Dostihoví koně se zkazí též v dostihové stáji jak při čištění, tak při ježdění, kde nemůže býti trenér všude přítomen. Jak jsem již podotknul, jest mnoho možností koně zkaziti, ale méně jej zase napraviti. Při nápravě se hledí k tomu, aby zkažený kůň zapomněl na to, co ho vlastně zkazilo. To platí nejvíce o koních, kteří byli zkaženi v dostihu. Jen málo koní dědí špatné vlastnosti, ale i u těch se musí začíti s dobrotou. Pak-li, že tato nepomůže, musí se použiti ve vhodném okamžiku spravedlivého, ale přísného trestu. Ukazuje-li kůň svoje špatné vlastnosti pod jezdcem, musí zůstati jezdec vítězem, jinak jest u takového koně ztracen. O této věci bych mohl z vlastní zkušenosti napsati celou knihu.

Při nákupu koně pro překážkové dostihy má se bráti v úvahu rodokmen a stavba koně obzvláště v plecích. Koně, kteří jsou po rovině pro krátké dostihy dosti rychlí, jsou nejužitečnější přes skoky. Nikdy bych nekupoval pro tento druh dostihů koně, kteří byli v dostihové stáji připravováni pro dlouhé dostihy po rovině a v nich dobré úspěchy dokázali. U těchto koní jsou většinou potřebné síly již vyčerpány. Překážkový kůň musí býti dobře přiježděn a poslušný. Pak jsou vyhlídky na výhru mnohem snadnější a pro jezdce jízda lehčí.

Všechna věda, umění a námaha jest ale nadarmo, když zvíře nepřinese jisté vlastnosti s sebou; poněvadž se zde jedná o koně dostihového, musí tento uměti cválati.


Přetištěno z knihy Amanda Tejkala - Dostihový sport, který vyšla v roce 1927

• Předchozí
• Další