Dnes slaví 85. narozeniny bývalý rovinový a překážkový jezdec Vlastimil Vaňátko, vítěz Gomba handicapu s Havelem a Majákem. Oslavenci přejeme vše nejlepší do dalších let a u příležitosti jeho jubilea Vám nabízíme jeho vzpomínky, o které se před několika lety podělil s tištěným TURF Magazínem.

Legendy českého turfu -  vzpomínky Vlastimila Vaňátka

"Vzhledem k malé postavě a nízké váze se staly Vaňátkovým údělem handicapy a v nich ti nejslabší koně, kteří potřebovali nejlehčího jezdce. Nesčíselněkrát seděl v sedlech vodičů a dělal tempo favoritům. Odvážně jezdil i překážkové dostihy, lámal si kosti a otloukal tělo. Po jednom z těžkých úrazů odešel tento vzácný člověk čistého charakteru do invalidního důchodu." Tak charakterizoval před 15 lety ve své knize žokeje Vlastimila Vaňátka Antonín Jelínek. Přestože jméno Vlastimila Vaňátka prakticky nenajdeme v listině vítězů významných dostihů, je velmi zajímavou osobností historie našeho turfu a určitě by byla škoda nezachytit autentické vzpomínky tohoto příjemného pána.

Vlastimil Vaňátko se narodil v Jičíně a měl pět sourozenců. Bohužel maminka brzy po jeho narození zemřela a tak jako všechny děti musel už od nejútlejšího věku pomáhat. Chodil k sedlákovi, kde vypomáhal s čím bylo právě potřeba. Právě přes sedláka se dostal do Hřebčína Nemošice, kam také začal chodit pracovat. U koní se seznámil s vedoucím připouštěcí stanice v Čejkovicích u Jičína, který si malého šikovného chlapce všiml a po čase mu navrhl, aby se vyučil v Chuchli a že by pak mohl pracovat u nich. "Jenže to nakonec dopadlo úplně jinak," usmívá se Vlastimil Vaňátko, "mě se v Chuchli u dostihových koní tak zalíbilo, že už mě nějaké Nemošice nebo Čejkovice vůbec nezajímaly. A vlastně od nástupu do učení jsem už Chuchli nikdy neopustil."

V roce 1943 přijal chlapce, vážícího tehdy 29 kilogramů, do učení Leslie Lomax. "Choval se ke mně moc hezky, měl mě rád, snad také proto, že neměl své vlastní děti. Měl jsem pocit, že jsem členem jeho rodiny." Ještě jako učeň vyhrál Vlastimil Vaňátko svůj první dostih. Jezdil Flamendra od trenéra Procházky a na druhém místě za ním skončil jeho učitel Leslie Lomax. "Po dostihu se na mne otočil a řekl: Takhle musíš jezdit vždycky. Oči otevřený, nespat na koni a být aktivní."


Vlastimil Vaňátko sedí na klisně Korsice na přehlídce dvouletých v roce 1944. Klisnu drží Leslie Lomax.

V učení u trenéra Lomaxe se Vlastimil staral o hnědku Antoinette, dceru plemeníka Derüse a Alcyne, která po přivezení z Francie do Napajedel dala pouze toto jediné hříbě. "Tonka byla zlatý zvíře. Vyhráli jsme spolu třináct dostihů včetně překážkových. Měla úžasný charakter a navzájem jsme se dokázali vcítit jeden do druhého." K Antoinette poutá Vlastimila Vaňátka dramatická a zároveň dojemná příhoda, která se stala 22. května 1949. Nechme však vyprávět tehdejší tisk: "Zkušební skok, koně se řadí u startu. Je odstartováno a chumel koní se žene na první překážku... Ozvalo se několik výkřiků, koně cválají dál, ale nikdo je nesleduje. Oči všech směřují na jediné místo. Za skokem leží ti dva. Klisna Antoinette a jezdec Vaňátko. Klisna se zvedá okamžitě, ale otřesený jezdec zůstává ležet. A tehdy se stovky očí přesvědčily o neuvěřitelné oddanosti a věrnosti této klisny. Zůstala stát, neopouští svého pána, jako by jej vybízela, aby vstal a jeli dál..." Dvacetiletý jezdec však tehdy vstát nemohl, byl pět dní v bezvědomí a utrpěl řadu vážných zranění, které ho na čas ze závodní kariéry vyřadily. "Antoinette byla později zařazena do motešického chovu, ale žádného dobrého potomka bohužel po sobě nezanechala," vzpomíná Vlastimil Vaňátko na svého nejmilejšího koně. Přesto však na sebe "Tonka" dokázala zanechat v chovu alespoň vzdálenou vzpomínku. Její dcera Anka totiž přivedla na svět nejen vítěze Českomoravské ceny, Centova syna Antrakta, ale také jeho o rok staršího pravého bratra Amora, který dodnes platí za jednoho z našich nejúspěšnějších parkurových koní všech dob a který pod vedením Jiřího Pecháčka kraloval v sedmdesátých a osmdesátých letech jezdeckému sportu v Československu.



Vraťme se však zpět do čtyřicátých let. "Bohužel v roce 1948 se musel Leslie s otcem Williamem odstěhovat do Anglie. Moc jsem toho litoval. Pokud vím, tak v Británii se ještě podílel jako pracovní jezdec na přípravě vítěze derby a po skončení kariéry si pronajal a provozoval kavárnu na ostrově." Do Anglie stěhoval Lomaxovi speditér Friedmann, u něhož pak Vlastimil Vaňátko pracoval nějakou dobu jako stájník. "Vlastně potom, co vzniklo státní závodiště, si mě často přehazovali ze stáje do stáje. Mám ale takovou povahu, že jsem si to moc nebral. Byl jsem rád, že mám práci, která mě baví," hodnotí svou profesní kariéru Vlastimil Vaňátko. "Vyhrál jsem asi 120 dostihů na rovině a 38 na překážkách. Dvakrát jsem vyhrál Gomba handicap, bohužel koně do klasických dostihů jsem nikdy neměl. Byl jsem spokojený všude, kde jsem dělal, a všude jsem se snažil pracovat co nejlépe."

Pan Vaňátko ve své jezdecké kariéře spolupracoval například s trenéry Jaroslavem Hourou, Františkem Hurbanem, Josefem Kolocem a Stanislavem Bártou. U posledně jmenovaného trenéra se také staral o klisnu Mocnou. "Vyhrála tři dostihy na rovině, ale byla spíš takovým průměrným koněm. Do chovu ji dát nechtěli, protože měla předkus a zůstala přestavěná, ale zaskákali jsme ji. Pak odešla do Benešova a nakonec dokázala vyhrát Velkou pardubickou."

Vlastimil Vaňátko však nebyl jen dobrým jezdcem, ale také statečným člověkem. Právě on má největší zásluhu na záchraně koní na konci druhé světové války. "Fronta na jaře 1945 přešla Chuchlí dvakrát. Němci ještě před svým útěkem stihli zapálit na železničním přejezdu muniční vagón, ten vybouchl a zapálil blízké stáje. Hluk nás s trenérem Lomaxem donutil vyjít ven na zahradu a hned jsme viděli tu spoušť. Trenér mi dal klíče od stáje a já jsem hned utíkal na závodiště, trenér za mnou. Odmykali jsme, nebo vylamovali, zámky u stájí a pouštěli koně ven. Bylo to hrozný, všechno bylo dřevěný, střechy a stropy se propadávaly, půdičky byly nacpané senem a slámou, všechno hořelo jako papír. Bohužel tři koně - Cyklona, Lubu a Naturfreunda - se nám zachránit nepodařilo. Asi 35 koní pak běhalo ve stádu po závodišti. Postupně přicházeli další lidé a zachraňovali z hořících stájí jezdecké potřeby a další věci a taky ustajovali koně, kde se jen dalo. Druhý den přijeli Sověti. My jsme se snažili o to, aby koně v těchto podmínkách dostali potřebnou péči. Všechno se zvládlo. Jen mě pak mrzelo, že k zachraňování stájí se hlásili lidé, které jsem tam vůbec neviděl," vzpomíná s dojetím v hlase na dobu, kdy mu bylo pouhých 16 let, Vlastimil Vaňátko.


S Vlastimilem Smolíkem v paddocku jako zástupce trenéra


Do důchodu odešel pan Vaňátko v roce 1989. Nezůstal však doma, ale v truhlárně na Barrandově pracoval jako pomocný dělník ve velmi dobrém kolektivu. Měl tak více času věnovat se rodině, své manželce a dceři, která se stala doktorkou přírodních věd. Také ho zajímala kynologie a jeho německý ovčák Astor ho potěšil dosažením ocenění "Všestranný pes." Na dostizích v roli diváka však nikdo Vlastimila Vaňátka nemohl zahlédnout. "Na dostihy jsem přestal chodit, aby se mi nestýskalo. A pravda taky je, že se mi závodiště bez starých tribun nelíbí. Ale když se chci pomazlit s koněm, zajdu za Jaroslavem Drlíkem do jeho stáje."

Michaela Zemanová, publikováno v TURF Magazínu 6/2006

• Předchozí
• Další