V sobotu odstartoval své druhé japonské působení a po třech umístěních z úvodního dne slavil v neděli v Nakayamě vítězný double. Nejúspěšnějšímu českému žokeji historie Filipu Minaříkovi se tak povedl výborný vstup do angažmá, na které se po loňských zkušenostech velmi těšil. V době, kdy se chystal k prvnímu japonskému startu, jsme jej požádali o rozhovor, který jsme pak po mailu postupně tvořili. Tady je.

Když jsem před 21 lety, v lednu 1997, dělal pro tehdy ještě tištěný TURF Magazín svůj vůbec první rozhovor s Filipem, měl pražský rodák právě za sebou první rok působení v Německu. Povídali jsme si převážně o jeho německých zkušenostech, ale neodpustil jsem si na závěr otázku – kdy se vrátí domů. „Až bude marka ke koruně 1:1 a dostihy 6x v týdnu“, odpověděl mi se smíchem, ale pak, už vážněji dodal: „Jednou mě přestane bavit být v Německu dvojka (tehdy působil jako druhý jezdec ve stáji trenéra Rölkeho, pozn. red.) a budu chtít dělat šampióna. Pak se vrátím“. Od těch doby se mnohé změnilo – marka už je na pravdě boží a pokud bychom i my přijali euro, dočkal by se, byť zcela jinak než původně zamýšlel, onoho kurzu 1:1. A druhá podmínka už, byť také trochu jinak, splněná je – v průměru se u nás už opravdu koná 6 rovinových dostihů týdně… Ale vážně. K tomu, aby se stal šampiónem, se Filip vracet do rodné země nemusel. První šampiónský titul získal v Německu 8 let po našem tehdejším rozhovoru a od té doby k nim přidal 3 další. V Německu si vybudoval zázemí, založil rodinu a o trvalém návratu už dnes vůbec neuvažuje. Naopak rozšiřuje počet zemí, kde jezdil a angažmá, které získal v Japonsku, je z tohoto pohledu jedním z vrcholů jeho kariéry. Nejen o něm ale bude následující rozhovor.

Nejprve přijměte gratulaci k úspěšnému začátku vašeho druhého japonského působení. Co od něho letos, po loňských zkušenostech, očekáváte?
Díky moc. Slovo očekávání v souvislosti s působením v asijských zemích nerad používám, je to vždycky sázka do loterie. Hlavní vždy je vyhnout se zraněním a nebo nějakému zákazu. Ale lhal bych, kdybych řekl, že neočekávám trochu víc než loni, i když loni už to vyšlo fakt nad očekávání. Ale letos hned o prvním víkendu byla rita o moc lepší než loni. Je vidět, že lidi už mě trochu znají a důvěřují v mé schopnosti. Start vyšel hodně dobře.


S japonskými fanoušky...

Několikrát jste popisoval, jakým obrovským zážitkem je v Japonsku jezdit před tribunou obsazenou desítkami tisíc návštěvníků a jak jsou tam dostihy populární. V čem se ještě tamní dostihy z vašeho pohledu odlišují od toho, co známe v Evropě? Co vás na nich nejvíce překvapilo?
Atmosféra je tady opravdu většinou fantastická, Japonci berou dostihy jako u nás fotbal a třeba v Nakayamě bylo v sobotu 43 tisíc diváků. Mě stále nejvíc fascinuje perfektní organizace a také kolik JRA na ni zaměstnává lidí. Třeba vážení kontroluje 6 různých rozhodčích a stejně než jdu do sedla, tak musím před padockem na váhu. Pokud by se lišila o víc než 100 gramů oproti tomu, co jsem navážil prve, tak bych nejel.

Narazil jste i na nějaká specifika co se týká pravidel či zvyklostí?
Pro cizince je asi vždy velkou výzvou karanténa pro žokeje. Má podobu levného hotelu, který se nachází vždy někde uprostřed závodiště. Do ní musí žokej nastoupit v pátek nejpozději v 21 hodin a od té doby platí zákaz jakéhokoliv kontaktu s venkovním světem včetně telefonování či sociálním sítí a to až do neděle do posledního dostihu.

Japonské dostihy, spadající pod Japan Racing Association se konají téměř výlučně o víkendech, ale vedle nich existuje i systém lokálních dostihů pod hlavičkou NRA, hůře dotovaných (tedy jen z pohledu Japonska), ale i tak obsahujících řadu blacktype klání, která se běhají celý týden. Loni jste, pokud jsi dobře pamatuji, vyzkoušel oba, bude to tak i letos?
NRA je obrovská zkušenost a rád bych to zase zkusil, ale můj agent tomu moc nefandí. Je s tím, ostatně jako skoro se vším v Japonsku, spojeno hodně papírování a pro žokeje z JRA je trochu pod úroveň tam jezdit. Rozdíl v úrovni obou systémů je obrovský, a to i v dotacích, i když i lokální blacktype dostihy v NRA jsou dotované 300-400 tisíci eur. V Německu máme lépe dotované jen Derby, tak je pro mě velmi zajímavé jezdit i v NRA. 

Jak vůbec vypadá váš běžný den v Japonsku a jak moc se liší od dnů, kdy jste doma?
Rozdíl je obrovský. V Německu dělám nebo jezdím v sezóně každý den, tady dostihy jen o víkendu a tréninku jednou týdně. Zbytek času mám volno, bydlím na hotelu s pokojem 12 m2, televize je jen v Japonštině… Je to obrovská výzva a člověk se musí naučit v tom žít.

V Asii jste už jezdil, pokud se dobře pamatuji, i v Macau a Singapuru. Mají, kromě obrovských sázkových obratů, dostihy v těchto zemích něco společného, čím se liší od evropských?
Je to rychlost – dostihy v Asii se běhají v šíleně rychlém tempu a ve většině případů na hodně rychlých drahách.

Japonské dostihy jsou až extrémně rychlé, tamní časy vypadají pro Evropana někdy jak z říše snů, viz například poslední Japan Cup, v němž vítěz zaběhl 2400 metrů za 2:20,6. Co to znamená pro žokeje? Zužuje se tím, když koně jdou od startu naplno, prostor pro taktiku?
Většinou se běží od startu do cíle na plno – publikum chce, aby vyhrál ten nejlepší a trenéři netrénují koně na to, aby v dostihu zaběhli jen poslední čtyřstovku, což má za výsledek tvrdou selekci a do chovu se dostanou opravdu jen ti nejlepší. Je ale japonským tajemstvím, že časy se měří až poté, co koně vyskočí z boxů, zhruba dva metry po startu. Vynechávají tím tzv. gate speed, což může podle mne být sekunda, možná i o něco víc. Ale i tak jsou tempa pekelný a o to důležitější prací pro žokeje je rozdělit koni správně síly.

Při sledování dostihů v Japonsku mne fascinuje, jak rychle je celé startovní pole zavedeno do boxů. Je to tam takhle i v běžných provozních dostizích či dostizích pro debutanty, nebo mám představu trochu zkreslenou tím, že vidím vesměs jen ty nejvýznamnější dostihy?
Nemáte. V průměru běhá v každém japonském dostihu 16 – 18 koní a do mašiny je dostanou většinou do 60 sekund. Na každého koně připadají 4 profi zavaděči a celý průběh zavádění je perfektně organizován 4 startéry. Nejprve jdou současně do boxů všichni koně s lichými startovními čísly, poté se sudými a jako poslední jde kůň s venkovním boxem. Funguje to tak v každém dostihu a to i v NRA.

Předpokládám, že během minulého působení jste dostal “pozvání” od tamní Dostihové komise, abyste podal vysvětlení nějakého prohřešku proti DŘ. Jak tam takové jednání probíhá, máte sebou tlumočníka, nebo se jednání odehrává v Angličtině?
Tlumočníka tady potřebuje člověk na všechno. Můj agent mi dělá kompletní „baby sitting“, tlumočit musí úplně všechno, protože angličtinu ovládá v JRA tak 1% lidí. Bydlím na okraji Tokia, kde se člověk s angličtinou také daleko nedostane. Můj agent je tu navíc zodpovědný i za moje chování mimo JRA. Zažil jsem tu třeba loni případ, kdy japonský žokej přišel o řidičák a přesto dojížděl na tréninky autem a když to prasklo, vzala mu JRA na 6 měsíců licenci. 

Z vašeho líčení je cítit snaha Japonců o co nejčistší dostihy. Projevuje se to i v průběhu samotných dostihů, nebo je frekvence prohřešků typu křižování či nadměrného použití bičíku podobná evropským standardům?
Japonští jezdci jsou velmi disciplinovaní, takže rozhodčí tady moc práce nemají a k trestům nemusejí sahat tak často jako jejich kolegové v jiných zemích. Žokejové se tady vzájemně více respektují a existuje tu mezi nimi určitá hierarchie, tak jako v celé japonské společnosti. Když přijde legendární Yutaka Take do šatny, tak všichni, co jsou v hierarchii pod ním, včetně mě, vstanou, ukloní se a hlasitě jej pozdraví.



V posledních letech se po celém světě výrazně omezuje použití bičíku v dostihu. Jaká je hranice počtu ran v Japonsku?
Japonci zvířata velmi uctívají, ale nesnaží se je polidšťovat jako západní společnost. Snaží se o ně dobře starat a zbytečně je netrápí, ale berou je jako užitečné méně cenné tvory. Japonská pravidla zakazuji uhodit koně více jak desetkrát během deseti cvalových skoků, ale pokaždé, když žokej jeden cvalový skok vynechá, může začít znovu od nuly. V praxi to znamená, že není problém použít bičík během dostihu 30x nebo 50x, ale nesmí se stát, že by žokej udeřil koně 11x za deset cvalových skoků. To se trestá přibližně 25€, což je hodnota jednoho capuccina na Tokio Sky Tower.

V Japonsku tedy asi ne, ale myslíte, že se dočkáme doby, kdy bude bičík zakázán úplně? A pokud ano, jak se na takovou možnost díváte? Nejde přece jen o to, že řada koní pobídku bičíkem potřebuje, ale bičík nemusí sloužit jen jako podpora výkonu, ale i jako “umravňující” prostředek.
Dovedu si představit, že se aktivně dožiji, že v zemích jako Německo bude bičík kompletně zakázaný. Nemyslím si ale, že žijeme v tak tolerantní době, aby se k tomu mohla osoba veřejně činná jako já upřímně vyjádřit…

Vrátím se na samý začátek vaší německé kariéry. Málo čtenářů zřejmě ví, že do Německa jste se dostal vlastně proto, že si váš otec nepřál, abyste jel na tříměsíční stáž do Egypta, kterou tehdy našemu Jockey Clubu nabídl egyptský. Chtěl jste tehdy této nabídky využít, ale otec o Egyptě nechtěl ani slyšel a raději využil svých kontaktů a pomohl vám k angažmá u trenéra Rölkeho. O egyptském turfu většina z nás nic neví, hledal jste tehdy nebo později informace o něm a jaká tam je úroveň turfu?
To s Egyptem už asi dneska neví vůbec nikdo a fakt je, že jsem v životě o dostihovém sportu v této zemi nikdy nic nezaregistroval!

Vzpomenete si ještě dnes na svůj první dojem z Německa, když jste k Rölkemu přišel?
Byl to šok. Před tím jsem byl tři měsíce na stáži v Chantilly, a tak jsem asi čekal moc. Bývalá NDR byla tenkrát ve strašném stavu, ale německá marka byla silná a i na východě už stála řada dobrých koní. Západ do ní pumpoval peníze horem dolem, ale nedařilo se toho moc změnit. Přesto moc rád na ty doby vzpomínám.

Jak se vůbec změnil německý turf od té doby? Tamní koně a německý chov sice výrazně získali na prestiži, dostihový provoz se ale stále výrazně zmenšuje.
Po roce 2000 a s příchodem Eura přišla krize dostihů a její konec je v nedohlednu. Jsem moc vděčný, že jsem zažil ještě pár let z konce staré zlaté éry.

V čem vidíte příčinu tak hlubokého poklesu? Německo je dnes nejsilnější ekonomikou Evropy, přesto tam během dvou dekád klesl počet rovinových dostihů z 3000 na 1200. Je jasné, že dostihy v Německu nejsou populární jako třeba fotbal, ale to snad nebyly nikdy.
Důvodů krize je hodně. Určitě je těžká doba na shánění sponzorů, ze sázek je čím dál tím menší příjem, protože sportovní sázky jsou jednodušší. Určitě se nadělalo i mnoho chyb při práci s médii, organizace ochránců zvířat nabývají stále na moci a společnost už se na dostihy dívá úplně jinak než před 20 – 30 lety. Zbytek je politika Direktoria, s čímž nemá cenu si lámat hlavu. Faktem je, že německé dostihy budou potřebovat zázrak, aby se dožily 22. století.

Jedno z nejtěžších období své profesní kariéry jste prožil na podzim 2013, kdy jste zkolaboval, lékaři vám zjistili únavový syndrom a nebylo jisté, že se k ježdění vrátíte. Byla to reakce organismu na extrémní zátěž, vzpomínám, jak jste mi v jednom z rozhovorů líčil, kolik ročně najezdíte kilometrů od závodiště k závodišti (přes 100 tisíc) a že třeba v roce 2000 jste měl za celý rok jediný volný den. Jak moc vás prožitý kolaps změnil?
Ten kolaps mi převrátil život na ruby, ale jinak to dopadnout ani nemohlo. Bylo jasné, že dvacet let v tomto kolotoči a přímém konkurenčním boji musí zanechat na člověku stopy, navíc jsem měl problémy s alkoholem, kterým jsem se snažil všechen ten tlak a stres kompenzovat. Strávil jsem tři měsíce na klinice a moc mi to pomohlo. Paradoxně i na tuto dobu vzpomínám rád – potkal jsem tam spoustu fantastických lidí, s nimiž jsem dodnes v kontaktu, i takových, co to měli v životě o mnoho těžší než já.

Získal jste 4 tituly německého šampióna, vyhrál před 1700 dostihů z toho 50 grupových, což jsou úspěchy, o kterých jste při příchodu do Německa ani nesnil. Co vás nyní, kdy máte rodinu a za dva měsíce oslavíte 44 let, nejvíce motivuje? Je to stále hlad po vítězství, po úspěchu, nebo i cíl dobře zabezpečit nejen sebe, ale nyní především i svou rodinu?
Rodina byla další správný krok a moc mne naplňuje, ale i ježdění mne stále ještě strašně baví. Právě mise jako Japonsko jsou pro mne obrovskou motivací. Nazývám to „the most important three months of the year“, protože jezdím hlavně pro peníze a proto, abych zajistil rodinu.

Máte ještě nějaký nesplněný dostihový sen?
Chtěl bych jezdit dokud to půjde, je to přece jenom splnění mého klukovského snu a to se jen tak někomu nevyplní. Takže víc už si ani nemůžu přát.

A na závěr otázka do budoucna. Přemýšlíte, co budete jednou dělat až ukončíte jezdeckou kariéru?
Co bude potom je dneska těžké plánovat. Život bez koní a dostihů si momentálně nedokáži představit, ale kdo ví...

Miloslav Vlček
foto archiv Filipa Minaříka
 

• Předchozí
• Další