Dovolte mi rovněž přispět do diskuze, týkající se stavu současného českého chovu, oné démonizované chovatelské koncepce a též upřesnit některé ,,restrikce“, zmíněné v článku Ing. Vlčka (jehož názorů si velice vážím) a zareagovat z ,,druhé strany barikády“, pozice pracovníka pověřeného vedením plemenné knihy, který zde však prezentuje pouze osobní názor, nikoliv oficiální stanovisko Jockey Clubu.

1.sloka: Přijel cirkus

Oceňuji především, že se konečně trochu víří dno zaneseného rybníka a dochází k nějaké diskuzi nikoliv formou výkřiků u piva, ale např. písemnou formou (tolik žádoucí v loňském roce, kdy byla zástupci Svazu chovatelů předložena ona chovatelská koncepce). A to navzdory faktu, že se mi do rukou dostávají i značně antagonické návrhy, mající často spíše charakter krátkodobého osobního zvýhodnění v konkrétním případě, než konceptuálního návrhu. Ale i to je reflexe. Mrzí mě, že někteří velmi zkušení odborníci stojí rezignovaně stranou. Udržovat balanc mezi rovinami neznámými potom vlastně popírá gravitační zákony a pod provazochodcem pak není manéž plná diváků, ale pouze manéž.

refrén: Peníze

Z postojů některých chovatelů cítím, že je Jockey Club stavěn do role ,,plemenářů z dob hlubokého míru“. Tedy poznámka: Na rozdíl od zahraničních chovatelských oblastí není český dostihový provoz a chov plně ,,samoživitelný“. Jockey club, coby orgán pověřený evidencí plemene A 1/1 a zajišťováním jeho výkonnostních zkoušek, má ze zákona povinnost mít stanovený šlechtitelský cíl (a způsoby, kterými ho má být dosaženo, tedy šlechtitelský program), na základě kterého jsou mu Ministerstvem zemědělství přidělovány dotace na jejich zajištění, nikoliv pro náš dostihový provoz zanedbatelné! Těmi způsoby ,,dosahování“ šlechtitelského cíle je právě škála selekčních poplatků a prémií, které však nikomu nic nezakazují či neurčují, mají mít motivační/demotivační charakter. A pokud někdo zná jiný zdroj financí, které mohou být následně použity např. na vyplácení chovatelských prémií (jelikož na ty se např. dotace z MZe nevztahují), nechť se u nás v Chuchli ve třetím patře tribuny zastaví, můžu nabídnout výbornou kávu. A jen tak mimo hru z mého úseku, chovatelé si stěžují i na registrační poplatek za plnokrevné hříbě (400,-), resp. za celou proceduru vedoucí k jeho registraci a vystavení dokladů, navzdory faktu, že JC hradí jak použitý čip, tak i výkon příslušného inspektora, a zde bych zmínil, že už v tento moment jsou náklady vyšší, než dvojnásobek onoho poplatku. Ale cílem není se zde obhajovat. Jednoduše, úplně jiná pravidla si mohou nastavit např. ve Francii, kde není dostihový a chovatelský průmysl závislý na státních dotacích.

2.sloka: Guten Morgen, Herr Marx!

Sdílím názor, že lepší je i méně kvalitní velké chovné stádo, než úzké. A obdivuji odvahu především drobných chovatelů tvořících důležitou provozní základnu, nikdo jim nechce sypat skleněnky na chodník, po kterém kráčí, nicméně je zde i druhá rovina, tj. že při opětovném srovnání se státy ve směru proti otáčení zeměkoule, existuje kvalitativní rozdíl mezi nestartovavší klisnou ze stáda šejka Abdullaha a naší nestartovavší chovnou klisnou. (Znovu podotýkám, nikdo jim v jejich chovném využití nebrání!). Na druhou stranu, jakkoliv je radostný pohled na počet prvniček v letošní připouštěcí sezoně, faktem je rovněž, že podíl klisen majících např. GH nad 70kg je minimální. A rovněž se obávám, že se druhá část těchto klisen bude v příštím roce na výsledcích letošního připouštění podílet méně, než by bylo vzhledem k jejich počtu adekvátní. Přesto bych se stavěl za snížení poplatků za zařazení klisen do chovu a jejich selekční škálu bych pojal spíše symbolicky.

refrén: Zase peníze aneb z pískoviště

Dosud zůstává nezodpovězena otázka, kde se v tomto systému nachází nějaký motivační faktor. Jistě to nebude takové překvapení, jaké bylo pro profesora Arronaxe a harpunáře Neda Landa, když procitli na Nautilu, když řeknu, že problém je opět v dostatečných finančních zdrojích. Bez nich jsou totiž návrhy a úpravy nové chovatelské koncepce vzájemným rozplácáváním si báboviček pořád na stejném malém pískovišti. Neříkám nic nového, všichni víme, že naše stádo pije u jedné louže a jde hledat jinou, když ji vyčerpá, namísto aby šlo hledat pramen. Pak by teprve bylo dle mého názoru možno nějakým způsobem náš chov opravdu stimulovat třebas formou různých bonusů, do té doby si jen přerozdělujeme kapesné. Ale přiznám se, že já rovněž neumím zacházet s těmi proutky, kterými se hledá voda.

3.sloka: Monogamie v českém chovu

Krátce též k plemenným hřebcům, oproti chovným klisnám podle mě zcela odlišnému tématu. Zmiňované Německo má ve svém řádu plemenné knihy určenu hranici, pod kterou nelze zajít v případě zařazení hřebce do chovu a tou je třeba WTRR rating 110 (resp. 95kg německého GH). To znamená, že hřebec bez Black Type zásahu je v chovu potřebný jako klimatizace na motorce. Toho bych se držel i v našich podmínkách s tím, že by měl být vynechán český GH jako selekční kritérium a zůstala by tedy jednotná kategorizace spojená s BT systémem, ale to je věc diskuze. Na rozdíl od našich západních sousedů u nás ale naopak není opatření, které by zabránilo jakémukoliv hřebci působit v chovu. Leč domnívám se, že zařazovat do chovu hřebce typu The Storm a Wonder Horse (k čemuž nakonec nedošlo!, ad článek Ing. Vlčka 11.12.2013) je projevem marnotratnosti, nikoliv skutečného šlechtění. Předpokládám ovšem, že zájem o takového hřebce by byl naprosto minimální a ,,škody“ na celkovém šlechtitelském výsledku také. Na druhou stranu v ČR působí hřebců tolik, že v některých chovech pomalu vytváří s klisnami rodinné páry.

outro:

Cílem článku Ing. Vlčka ze 14.8.2014 bylo vyvolat úvahy nad současným systémem a zamyslet se (tedy, jak rozumím, měly se především zamyslet odpovědné orgány). Já osobně jsem si uvědomil, že platí prastaré klišé, že každá mince má dvě strany a že úředník běží po její hraně, zatímco se kutálí. Nejsem přílišným zastáncem té chovatelské koncepce, ale rovněž netuším, jak za současné situace (a z čeho) chovatele podpořit. Když blues, tak tedy zakončím citátem bluesové legendy Bessie Smith: ,,Cítit blues je jako křičet na dně hluboké jámy, přičemž nikdo nahoře nemá žebřík“. Nabízí se analogie, že je pořád lepší křičet, než na dně té jámy usedavě plakat.


Ondřej Plachý, Jockey Club ČR  

ilustrační foto Romana Nevěřilová, www.fotomarii.cz

• Předchozí
• Další