Přiznám se, že už dlouho jsem v našem turfu nezaznamenal tak překvapivou a pozitivní zprávu jakou bylo dnešní oznámení o zvýšení počtu připouštěných klisen v českém chovu, navíc zvýšení, které rozhodně nelze nazvat kosmetickým.

Nečekaně pozitivní signál z domácího chovu mne inspiroval k napsání následujících řádků, na nichž odhodím pouta snah o objektivní nezávislé zpravodajství a podělím se s Vámi o své osobní dojmy a názory na domácí chov a především cestu jak mu pomoci.

Když jsem před zhruba 8 měsíci na těchto stránkách publikoval svůj názor na právě publikovanou Chovatelskou koncepci nového vedení ČSCHPHDK, dočkal jsem se překvapivě vysokého počtu ohlasů. S výjimkou dvou byly všechny pozitivní. Jedním z těch, kteří s mnou publikovanými názory nesouhlasili, byl sekretář ČSCHPMDK Ing. Tomáš Janda. Cílem tohoto článku ale není s Tomášem polemizovat. Jsem přesvědčen, že jeho názory, které odrážel i duch nové koncekce, jsou odrazem jeho upřímného přesvědčení, že právě tento přístup k našemu chovu povede k jeho zlepšení. Moje vidění je trochu jiné a rád bych Vám o něm nyní něco více napsal a podnítil Vás tím k vlastním úvahám nad tím, co může našemu chovu pomoci.
  


Pominu-li různé technikálie o tom, jak vysoký poplatek náleží dle textu koncepce jakému plemeníkovi, můj pohled na novou chovatelskou koncepci, respektive na její restriktivně poplatkovou část, snažící se různou výší poplatků dle dosažené třídy usměrňovat, kteří hřebci a které klisny by měli být zařazeni do chovu, byl vesměs negativní. Mohu jen citovat své tehdejší vyjádření: "Otázka je, zda vůbec stanovovat různé poplatky pro hřebce (ale i klisny) jako věc, která by ´měla maximálně pomoci českým chovatelů, bez rozdílu velikosti,' a povede k 'ozdravení českého chovu.´ Nemohu tvrdit, že znám všechny ve světě v demokratických zemích fungující koncepce na podporu domácího chovu. Viděl jsem jich ale poměrně dost, mnohdy i dost radikálních. Jako třeba tu jihokorejskou, kde majitelé nesmějí ze zahraničí přivést pro dostihové účely dražší hřebce než za 20 tisíc dolarů, aby tak ochránili domácí chovatele a prodejnost jejich produkce. Chovatelé a jejich svazy řeší různé programy podpory, program EBF, i u nás populární yearling bonus, samozřejmě majitelské a chovatelské prémie a celou řadu dalších způsobů, jak chovatele podpořit. Zatím jsme se ale nesetkal s tím, že by některá z těchto koncepcí lustrovala koně, které si chovatel chce zařadit do chovu a výší poplatku mu dávala najevo, kteří koně jsou žádoucí a kteří méně. Ano, existují země uplaťující výkonnostní kritéria pro zařazení plemenného hřebce, nejznámější je německý příklad, kde vedle vyloučení hřebců s genetickými vadami, běhajících pod medikací apod. jsou i stanovené minimální úrovně výkonnosti, kterou hřebec musí splňovat. Pomiňme, že německý systém onu hranici definuje šířeji a že Německo bude v tomto směru podle  mých znalostí v menšině, podstatné je, že tato hranice je neprolomitelná a není to tak, že ´sice dáváme najevo, že takový hřebec není to pravé ořechové, ale když si příplatíte, může do chovu.´ Mě osobně náš přístup koncepční nepřipadá."

Trochu za pravdu mi dal průběh letošní sezóny, kdy největších úspěchů z koní českého chovu dosáhli ve Francii v dostihu o 52.000 euro vítězný Renny Storm a vítěz Slovenského derby Love Me, z nichž každý má jednoho rodiče, který by dle kritérií tehdy publikované chovatelské koncepce patřil do oné nejvyšším poplatkem zatížené a tudíž nejméně pro chov žádoucí kategorie koní. V případě Renny Storma je jím otec Stormy Jail (mimochodem nejvytíženější plemeník letošní sezóny), v případě Love Me jeho matka, čtyřková vítězka Lorellai, s GH 65 kg. Ale není podstatné, že nejlepších výkonů z českých odchovanců dosáhli potomci rodičů, které by autoři chovatelské koncepce v našem chovu viděli dle výše stanovených poplatků nejméně rádi. Historie chovu plnokrevníka zná nespočet šampiónů zplozených koňmi, u nichž se něco takového vůbec neočekávalo. Otázka zní, zda jakkoliv regulovat koně, které si chovatelé zařazují do chovu.
  

 
Před pár lety bylo mou relativně častou činností během připouštěcí sezóny hledání nejvhodnějších plemeníků pro klisny některých chovatelů. Nebylo tehdy výjimkou, že mne chovatel požádal o vybrání vhodného plemeníka pro klisnu, u které, ruku na srdce, bych nejraději doporučil, že nejvhodnější by bylo takovou klisnu vůbec nepřipouštět. Jednalo se často o klisny, u nichž pravděpodobnost produkce alespoň solidního koně byla velmi nízká - klisny s podprůměrnou dostihovou kariérou a nepříliš povzbudivým rodokmenem. Přiznám se, že zpočátku jsem z podobných zakázek nebyl moc nadšený, navíc hledat vhodného plemeníka pro takovou klisnu rozhodně není vděčnou záležitostí. Těžko můžete takovou klisnu "poslat ke Galileovi" (nebo v našich tehdejších podmínkách k Rainbows for Lifovi), protože finančně je to hodně nerozumná záležitost, ale zase to nabízelo alespoň teoretickou šanci na úspěch. Pamatuji, že jsem tehdy (bylo to na začátku jeho kariéry), často doporučoval pro tyto klisny Magnuse s tím, že je to plemeník velmi solidní rovinové třídy s nemalým skokovým potenciálem (pokud potomek neuspěje na rovině, je tu šance na překážkovou karéru) a poplatek 10 tisíc korun se mi zdál pro takové klisny akceptovatelné riziko.

Ty časy jsou už pryč, Magnus na pravdě boží, ale mne to naučilo jednomu - respektu k chovatelům a k jejich snaze vykřesat, byť z mnohdy beznadějného materiálu, naději na odchování úspěšného koně. Můžeme třeba na takové snahy pohlížet s úsměvem, ale, ruku na srdce, neprocházeli jsme podobným obdobím sami? Pokud dovolíte trochu osobnější rovinu - můj první článek na chovatelské téma byl publikován před 30 lety. A nemohu říci, že bych se při čtení řady z prvních svých výtvorů dnes nestyděl. Možná ani ne tak pro publikované teoretické úvahy, jako hlavně pro své tehdejší přesvědčení, že "jiná pravda" prostě není. Dnes, po třech desítkách let, nespočtu prostudovaných knih a článků, studiu chovatelských přístupů řady špičkových chovatelů po světě a navíc se zázemím obrovského objemu dat, které třeba jen "náš" Blacktypepedigree.com, ale i další servery může poskytnout, mám pocit, že tomu všemu rozumím podstatně méně, než jsem si myslel před oněmi 30 lety.
  

 
Chci tím říci, že chov plnokrevníka je činnost nekonečně pestrá a zajímavá, a těžko si kdokoliv dovolí tvrdit, že mu plně rozumí. A pokud Vám někdo něco takového tvrdí, většinou zjistíte, že se u toho pohybuje dva-tři roky. Podstatné však je, že chov plnokrevníka není exaktní věda ani průmyslové odvětví, kde přežijí jen ti nejschopnější. Pomineme-li komerční chovatele, u nichž přece jen se jejich činnost průmyslovému odvětví přibližuje, pro ty ostatní, tedy pro owner-breedery, je chov hlavně zábava. Vesměs velmi nákladná, málokdy nabízející nějaký finanční profit, ale mnohem spíše způsob trávení volného času a radost ze sledovaní růstu zvířete, kterému umožnili, aby přišlo na svět.

Často se mluví o tom, že dostihy jsou u nás málo zábavné, ale stejný přístup bychom měli uplatňovat i v chovu. Nestěžovat všem, kteří chtějí odchovávat plnokrevníky, jejich práci, jejich nadšení ani jejich radost. Ač mnohdy dopředu víme (ale co můžeme s jistotou u dostihů a chovu dopředu říci?), že jejich odchovanci nebudou konkurenceschopní, tito chovatelé investovali svůj čas, svůj um a své prostředky do odchování koně. Zaplatili a umožnili tak další fungování celé řadě profesionálů v celém dostihově-chovatelském soukolí, a pokud se svým odchovancem budou sami běhat, totéž budou dělat ještě řadu let. Platit nemalé (či spíše nepřiměřeně vysoké) registrační poplatky, přihlášky, startky, dále zaplatí přepravním společnostem za dovoz koně na závodiště, navíc často pozvou i své, dostihovým sportem jinak nedočtené, přátele. Zkrátka a dobře, pomáhají nám všem přežít. Nerad bych se na to díval jen optikou přinesených financí, jen chci toto uvést jako protiagrument všem snahám různých komisí a jejich koncepcí, jak se má plnokrevník chovat. Nakonec ani bloodstock agentům nikdo různou výší poplatků nenaznačuje či nepřikazuje, že by neměli na zahraničních dražbách vybírat potomky plemeníků bez Gr.1 výkonnosti či matek, které nedokázaly uspět v black-type dostizích či těch, co dokonce ani nevyhrály žádný dostih. Proč bychom to měli dělat doma?

Dostihy jsou, nebo by měly být, především zábavou. A úkolem nás všech, které dostihy živí, by podle mého názoru mělo být i to, abychom pomáhali všem ostatním, kteří na dostihy, ale i do hřebčínů, přicházejí s touhou strávit příjemnou chvilku, zkrátka se bavit, a jsou ochotni za tuto svou zábavu i platit, vytvářet to nejlepší prostředí, aby byli ochotni své jinde těžce vydělané prostředky utrácet právě zde. A pokud se kromě dostihů chtějí radovat i z chovu, pomáhat jim nacházet ty nejlepší cesty, aby je jejich nadšení neopustilo, a ne je "usměrňovat" či dokonce odrazovat od této činnosti různými poplatky a odpustky.

Rozhodně si nedovolím tvrdit, že zrovna mé výše prezentované názory jsou ty "pravé". Cílem článku bylo Vás přimět k vlastním úvahám nad tímto problémem. A také k tomu, aby, pokud máte tu možnost a jste členy některé z odpovědných organizací, abyste svůj pečlivě zvážený přístup řídícím orgánům těchto organizací prezentovali.   


Miloslav Vlček
     

• Předchozí
• Další